Poslední východoberlínští punkeři se stěhují na Západ. Subkulturu vytlačuje její vlastní úspěch
Elektrické kytary pulzují malým rockovým klubem a zní to skoro, jako by se v něm zastavil čas, přestože z venku již většina subkultur jednou rozděleného města dávno vymizela. Nejstarší punkový klub východního Berlína, KvU, právě pořádá třídenní Fem Punk festival. Subkulturu, která do města přilákala masy, teď ale vytlačuje zpět na okraj její vlastní úspěch. Svědectví o posledních východoberlínských punkerech přinesl časopis Foreign Policy.
Když na konci osmdesátých let začínali, povedlo se skupince teenagerů přesvědčit protestantskou církev, aby jim zanechala prostory původní fary kostela svaté Elisabeth. Nebyli jediní nespokojení v tehdejší Německé demokratické republice, církev ale v policejním státě požívala špetku svobody. Faráři pro aktivisty našli pochopení a nabídli jim jistou formu ochrany.
4:48
Rolling Stones na rozbité lebce. Rentgenové snímky se za komunismu používaly k šíření zakázané hudby
Číst článek
Tak vznikl KvU, tedy Kirche von Unten (Kostel zezdola), píše časopis Foreign Policy. Stal se svobodným a otevřeným prostorem pro lidi, kteří jinde ve společnosti své místo neměli.
Takový zůstává i dnes: sdružuje se zde celá řada punkových i jiných kapel, poskytuje ale také zázemí politickým projektům, které se zabývají bezdomovectvím, poskytují služby uprchlíkům, potírají rasismus nebo podporují LGBTQ komunitu.
„Po pádu zdi mohl KvU zmizet,“ vzpomíná Linda Steffl, jedna ze dvou zdejších sociálních pracovnic a provozní klubu, kterou najala protestantská církev. „Byl ale příliš cenný na to, abychom ho zatratili. To samé platí i dnes.“ Podle ní podnik jen tak ke dnu nepůjde.
Trn v oku režimu i krajní pravice
Už na začátku přitom bylo jasné, že KvU není jen dalším punk-rockovým klubem. Naopak, jeho původní návštěvníci se netajili svým nekompromisním, nepřátelským postojem vůči komunistickému režimu. Jejich cílem bylo svrhnout vládu jedné strany a proměnit ji v demokratické zřízení.
Režim ale dobře věděl, že nejde o pouhou partou nezdařilých puberťáků s podivně rozčepýřenými vlasy. Viděl v nich kontrarevoluční disidenty, které pronásledoval, zatýkal, vyslýchal i zavíral. Archivy Stasi jsou takových záznamů plné.
Netěšili se ani oblibě většinové společnosti, odmítali je v kavárnách a vyhazovali z učeben. První šanci jim dala právě až protestantská církev.
Nevadilo, že nejsou křesťané. „I Ježíš byl přece vyhnanec,“ dosvědčil jeden ze sociálních pracovníků. Církev již navíc aktivisty znala, a to díky programu, který se snažil sociálně znevýhodněným mladým lidem, kteří nezapadali do rigidních struktur režimu, pomáhat.
3:03
Vězení, výhrůžky a využití propagandou. Před 35 lety shodila trojice pankáčů v Teplicích sochu Gottwalda
Číst článek
Ani to ale nemohlo duchovní plně připravit na to, jak spolek jimi svěřený prostor proměnil. Stalo se z něj černo-červené doupě, odkud vedli válku s režimem. Jejich zbraní se stal právě punk-rock, prostředek radikální kritiky.
Punkeři i levicoví aktivisti byli už odedávna trnem v oku krajní pravice. Zatímco v NDR je pronásledovaly fašistické gangy, násilí podnícené neonacismem ze země nevymizelo ani dnes, naopak se zde šíří rekordní rychlostí. Krajní pravici navíc nově zaštiťuje legitimní politická síla v podobě AfD, Alternativy pro Německo.
Porevoluční boje
Po pádu zdi započaly nové bitvy. Podobně, jako za totality společnost rozežíral režim, rozkládá ji dnes tržní ekonomika. „Hledali jsme všude,“ říká Steffl, „ale nic jsme nenašli. To je Berlín: žádné nájemní prostory, pokud nejste majetní. Sledovali jsme, jak končí jeden dobrý projekt za druhým,“ vysvětluje.
Soud po 50 letech potrestal agenta Stasi, který měl zastřelit Poláka na hranici se Západním Berlínem
Číst článek
Souhlasí s ní i Dirk Moldt, jeden ze zakladatelů KvU: „Není důležité, že mladí dnes nevědí nic o nás nebo o Východním Německu. Jsou tu z těch stejných důvodů, jako dřív my – nuda, frustrace, hněv. Punk k nim promlouvá stejným způsobem. Je pořád validní, i tolik let poté, přestože se okolnosti úplně změnily.“
Problematika dostupných nájmů, ať už obytných či kulturních prostor, byla pro KvU klíčovou už od počátku tisíciletí. Tehdy začali investoři ve velkém skupovat budovy v Berlíně a jejich nájmy vyletěly prudce nahoru.
Kdyby se o to nezasloužila církev, čekal by KvU podobný osud jako desítky ikonických berlínských klubů před ním. Kultovní místa jako Die Wilde Renate, Watergate či Rummels Bucht musela všechna zavřít. Pro fenomén se rozšířilo pojmenování Clubsterben, tedy „klubová smrt“.
Není to šálek čaje pro každého
Kluby, které nezavřely úplně, se vzdálily od centra. Stejně jako KvU v roce 2014. Deset let nato je opět v pohybu a stěhuje se ještě dál na Západ.
Atmosféra, kterou městu punková a celkově undergroundová scéna propůjčila, Berlín přitom zatraktivnila v očích příchozích mas kreativců, start-upů i hudebního průmyslu. Ve finále se však stává spíš vedlejším produktem svého úspěchu a je opět vytlačena na pomyslnou periferii, dál od centra, obytných čtvrtí i turistů.
Steffl to znervózňuje. Je to pro ni šok, vidět KvU v luxusní čtvrti plné respektovaných „buržoazních“ podniků. Klub se přece nikdy neměl stát většinovou záležitostí.
V jeho útrobách ale subkultura dále přežívá. I Fem Punk je toho podle časopisu důkazem, a také dokonalou ukázkou toho, co KvU umí jako nikdo jiný: étos punku zde překračuje hranice samotné hudby, ta je do něj ale nepochybně vpitá.
Zároveň punk znamená vše, co je komunitní, nekonformní, antikorporátní, přímé i „svojské“. Co dál hřmí v disonantních akordech, co dál naléhá skrze silné vokály. Ukazuje se, že i po pádu berlínské zdi má město, a jeho lidé, stále za co bojovat.
