Dnes by se jmenovali One-legged Duck. Nevadí nám, když s námi lidi cestují časem, říkají Simple Plan
Název kapely kdysi určili podle filmu, který viděl jejich kamarád v předvečer prvního oficiálního koncertu. Dnes mají za sebou Simple Plan tisíce vystoupení po celém světě a jsou pop-punkovou ikonou. Většina fanoušků si ale tuto kanadskou kapelu spojuje hlavně s nostalgií nultých let. I na toto téma mluvili v rozhovoru pro Radiožurnál frontman Pierre Bouvier a kytarista Sébastien Lefebvre před čtvrtečním vystoupením na Rock for People.
Simple Plan jsem poprvé slyšel v šesté třídě na základní škole, když vyšlo vaše album Get Your Heart On! Tehdy se u nás ve třídě nejvíc pouštěla píseň Jet Lag, kde se v refrénu opakuje věta „My heart is so jet lagged“. A mě vždycky zajímalo, jak to vypadá, když srdce trpí „jet lagem”. Mohli byste ten pocit nějak popsat?
Pierre Bouvier (dále PB): Chápu, že jste tomu v šesté třídě nerozuměl. Jako kapela strávíme hodně času na turné a bohužel často necháváme doma přítelkyně, manželky, děti a své další blízké. A ten jet lag v srdci spočívá v tom, že se s nimi někdy nemůžu spojit ani přes telefon, protože v době, kdy jsem já vzhůru, oni spí. Nebo mám deset minut volno, zrovna když žena dělá večeři a nemá ani těch deset minut.
P: Ano, tahle věc se nemění, ani když máme spoustu technologií, které nám tu komunikaci usnadňují. Ale díky bohu za ně. Pamatuju si, že na svém prvním turné, když mi bylo něco přes dvacet, jsem si musel koupit hovor v telefonní budce a měl jsem jen pár vteřin na to říct své přítelkyni: „Zavolám ti příští týden.” Takže dneska je to opravdu o hodně jednodušší.
Sébastien Lefebvre (dále SL): Úplně souhlasím. Moje dcery se mi snažily dneska volat, hned jak vstaly, ale já jsem byl v nejvytíženější fázi dne. A mrzí mě, že jim musím říct, že bohužel opravdu nemám čas.
Na tom zmíněném albu je ještě skladba Freaking Me Out, kde máte na featu. Alexe Gaskartha z kapely All Time Low. S ním jsme ve vysílání mluvili před dvěma měsíci a řekl, že z pop-punku nejde tak úplně vyrůst, i když se o to člověk snaží. Vy jste s tímto žánrem často spojovaní taky, vnímáte to stejně?
PB: Asi to vidím stejně. Hudba, na které vyrostete, je jenom jedna. A zůstává s vámi napořád. Těch pár let z konce základní a začátku střední školy se do vás otisknou víc než kterákoliv jiná životní etapa. Hudba v tomto věku hodně ovlivňuje to, kým jste, kým se stanete a kým budete. Je to součást lidské identity. Já osobně se díky pop-punku dokážu nejen hudebně vyjádřit, ale propojit se se svými emocemi. Rok od roku to potřebuju víc a snažím se to dělat víc. Je v pořádku mluvit o svých úzkostech nebo radostech, když je vám sedmnáct, i když je vám čtyřicet. Takže se z toho asi nedá vyrůst, jak říká Alex.
SL: Ten track mám rád, je tam super riff na začátku (smích). Ale chápu, proč se ptáte, nostalgie je pro lidi mezi třicítkou a čtyřicítkou velkým tématem. Pořád hraju vintage videohry, které jsem měl rád jako dítě. A rád je budu mít už pořád. S hudbou je to stejné. Jsou to věci, které vám umožní cestovat časem. V mém případě je to do doby, kdy mi na bedrech neležela žádná zodpovědnost a ten pocit mi občas chybí. A jestli lidem pomáhá cestovat časem naše hudba, jsem v tom naplno s nimi.
Právě nostalgii označuje řada lidí za důvod, proč se pop-punk a punk-rock teď opět vrátily do hudebního mainstreamu. Jak vnímáte tu „druhou žánrovou vlnu” v čele s Yungbludem nebo Machine Gunem Kellym, který tady na Rock for People vystoupí v pátek? Je myšlenka toho žánru v jejich pojetí pořád stejná nebo se v tom chápání něco nevyhnutelně změnilo?
PB: Myslím, že to je dost podobné, protože to má vždycky podobný vývoj. Na začátku byly legendy jako Green Day nebo The Offspring, které ale taky k někomu vzhlížely. My, All Time Low a další jsme pak vzhlíželi k nim a takhle to bude vždycky pokračovat dál. Ať už jde o Machine Guna Kellyho, Yungbluda nebo kohokoliv jiného.
Je skvělé, že jste to sám řekl, protože Simple Plan hodně nových pop-punkových umělců označuje za jednu z kapel, ze kterých vycházeli. Necítíte kvůli tomu tlak nebo nějakou výraznou zodpovědnost?
PB: Paradoxně naopak. Vždycky jsem o sobě i kapele dost pochyboval. Troufnu si říct, že to tak má většina hudebníků. A když o vás někdo řekne něco takového, uklidní vás to, že asi děláte svojí práci dobře. A hlavně myslím, že svou filozofií bude ten žánr stejný vždycky ze své podstaty, takže ta zodpovědnost není taková. Akorát hudebně se bude trochu lišit.
A jak?
PB: Třeba i v tom procesu skládání. Když začínali v 90. letech třeba právě The Offspring, tak nebyly sociální sítě ani streamovací služby. Když jste chtěli objevit novou hudbu, museli si jí prostě pořídit v hudebním obchodě nebo si o ní přečíst v časopise. A to bylo všechno. My jsme měli MySpace a webovky, ale ruku na srdce, nedá se to srovnat se sociálními sítěmi.
Je vtipné, že zmiňujete zrovna The Offspring, protože jejich kytarista Noodles mi vloni v rozhovoru řekl, že nejcitelnější rozdíl mezi současností a 90. lety pozoruje v tom, že už nemůže ukazovat prostředníček na plakátových fotkách.
PB: Jo, to je taky pravda (smích). Ale v hudbě to pak krásně můžeme slyšet třeba na používání syntezátorů. Dřív to v pop-punku vůbec nebylo a dneska už je to naprosto běžné a je to nedílnou součástí žánru.
SL: Dneska je ten žánr výrazně otevřenější, než býval. Když jste v 90. letech řekli, že jste punk-rocková nebo pop-punková kapela, vyžadoval se od vás jedna jediná zvuková podoba, jedna skladatelská norma a pořád dokola vás srovnávali se stejnými pěti skupinami. Dneska se žánry běžně propojují a lidi na to nejsou tak citliví.
PB: Asi to oddělitelné je, ale často se nám to neděje. Samozřejmě si uvědomujeme, že se s našimi texty může někdo ztotožnit víc a může to pro něj nebo pro ni znamenat víc než zábavu. V tomto ohledu možná cítíme víc zodpovědnosti než v případě, o kterém jsme mluvili před chvílí. Ale současně chceme, aby naše inspirace nebyla nějak moc svázaná. Potřebujeme dělat to, co chceme. A jednou z těch věcí je třeba i nadace, která nám umožňuje lidem vrátit zlomek toho, co jsme od nich dostali. Celý ten projekt je vlastně jen nevyřčené slovo děkujeme.
Četl jsem, že jméno Simple Plan odkazuje na film, který viděl někdo z Vašich přátel den před prvním kapelním koncertem. Kdybyste dnes s více než dvacetiletou historií měli kapelu přejmenovat, jaký název byste zvolili? Může být filmový, ale nemusí.
PB: Kdysi nám Mark Hopus z kapely blink 182 navrhl jméno One Legged Duck (v překladu Jednonohý kačer, pozn. redakce). Nevíme, jestli si dělal legraci, ale my k němu vzhlížíme tak moc, že jsme ho tehdy málem vzali vážně. Nedokážu si představit, že bychom se jmenovali jinak než Simple Plan. Ale kdybychom museli, určitě by na stole ležela tahle možnost.
