‚Sebelítost a alkohol jsem si zakázal,‘ říká Formánek. Jeho nová kniha je plná úvah o lásce
Spisovatel Josef Formánek se na svoje narozeniny vydal na pouť. Během tří měsíců a 1300 kilometrů se mu v hlavě zrodila kniha. Čtenář se v ní opět setkává s postavou Davida Zajíce, který je tentokrát hlavním hrdinou Zamilovaného poutníka. Jak psát o lásce bez ženy? „Knížka začíná tím, že mi žena řekne, že se chce rozejít.“
Zamilovaný poutník. Je tam spousta úvah o lásce. O té, která je v nás a o té, která směřuje k jiným lidem. Ale na straně 40 jsou stručné čtyři řádky: „Jak psát o vznešené lásce? Co psát a nelhat? Co žít a nerdít se? Co chtít a neklopit zrak?“ Jaká je odpověď?
Na rozhodnutí, výhry i prohry je člověk sám. V přítomném okamžiku se musím spolehnout sám na sebe, zamýšlí se spisovatel Josef Formánek
Že jsem si sám pro sebe říkal, že pokud chci psát o takovém tématu, musím psát jenom pravdu a zároveň to žít. Protože mám pocit, že o některých věcech nejde žertovat. Nebo nejde si je jenom půjčovat, protože je teď potřebuju.
Mohl jsem dát Davidu Zajícovi to, co je v knize, protože mi osud poslal do cesty někoho, o kom jsem vůbec netušil, že ho potkám. Akorát, že jsem z toho měl rozporuplné pocity, protože jsem potkal bytost o mnoho let mladší. A říkal jsem si, že nejsem blázen, abych si našel mladou ženu a byl všem pro smích...
Pardon, když se to stane ženám v mém věku, říká se něco o staré stodole a požáru a všechny tyto hlouposti.
Stejně jako já i David Zajíc si to nechtěl připustit a chtěl od toho mít odstup. Ale, jak jsi říkala, stará stodola dobře hoří. A když budu mluvit o alter egu Davidu Zajícovi, on si během té tříměsíční poutě sám pro sebe řekne: „A co bys jako chtěl? Dostal jsi to, cos chtěl. Dostal jsi bytost, která tě naučila něco jiného o lásce, než jsi do té doby znal.“
33:21
Život je festival problémů. Snažil jsem se o osudový příběh, říká k nové knize spisovatel Patrik Hartl
Číst článek
Já jsem si celý život myslel, že láska jsou rozchody, usmiřování, SMSky: „ano“ / „ne“ / „mám tě ráda“ / „nemám tě ráda“... Ale já i alter ego David Zajíc nakonec zjišťujeme, že ne, že láska může být mír. Láska může být mír sám se sebou, s tím druhým, že se na něj bez pardonu těšíte, že nepřemýšlíte o tom, jaký to má smysl, když vás o něco požádá, protože je to prostě vaše druhá polovina.
Když jsem četla tu knihu, říkala jsem si, že David Zajíc měl možná obrovské štěstí, že se vydal na tu cestu. Protože možná by se ty věci děly jinak, kdyby se nevydal. Kdyby rovnou chytil milovanou za ruku, odvláčel ji do chaloupky... Možná by zjistili, že bez toho odloučení se oheň lásky nerozhoří naplno.
Určitě, zaprvé. Za druhé: člověk to má v sobě po 3 měsících srovnané. Ví, co chce a co nechce, a nehraje nejenom s tím druhým, ale ani sám se sebou žádné hry. Řekl jsem si: tak jo. Jestli mi to osud, život, Pán Bůh poslal, tak jo, tak já do toho jdu, se vším všudy, po hlavě.
„Měl jsem pocit, jako když mi někdo poslal anděla, který mě včas zarazil. “
Mám tu ještě jeden citát z tvojí knížky. Trošku jsem to zkrátila, parafrázuju: „Každý si vybírá svou cestu. Nikoho jiného než vás to ve skutečnosti nezajímá. Je to jen na nás.“ To sis uvědomil kde?
Teď na té cestě. Můžeme si myslet, jak dramatický příběh žijeme, ale ve skutečnosti je to jenom náš příběh. Můžeme se o něj pak rozdělit, ale ve chvíli, kdy to člověk prožívá, je na to úplně sám. Na rozhodnutí, na unesení výhry nebo i prohry.
Říkal jsem si: nemusím se ohlížet napravo, nalevo, stejně nikoho nezajímám. V tom přítomném okamžiku, když o něco jde, se musím spolehnout sám na sebe.
Když si řekneš „Nikoho nezajímám“, často nastupuje takový prvek, který úplně nemám ráda, a to se jmenuje sebelítost... Ta tě pohřbí, že?
Sebelítost jsem si zakázal. To je něco jako alkohol. Na chvilku pomůže, ale pak je to o to větší propad. Proč se litovat? Když jsem pil, rozhodl jsem se v léčebně, že přestanu pít a že se přestanu litovat. Sebelítost svádivě říká: tak se napij, vždyť si to zasloužíš tím krutým životem. Tak jsem si ji zakázal.
33:47
Píšu proto, aby si čtenář z mých slov mohl postavit svůj vlastní svět, říká autor Letnic Miroslav Hlaučo
Číst článek
Myslím si, že spousta našich posluchačů si teď vybaví film Úsměvy smutných mužů, což je vlastně převyprávění tvého příběhu. Jak moc se ti vrací chuť, když je někdy těžko?
Stalo se mi to po dlouhé době, těsně po rozchodu, kdy jsem měl pocit, že jsem v černé tmě. Tím začíná i kniha. Říkal jsem si, co dál s načatým životem... Říkal jsem si, že bych si koupil placatku... Úplně mě z toho mrazilo. Hned jsem si uvědomil, že to je blbost. Spadl bych zpátky do pití a byl by konec i s mým životem. Tak aspoň dvě piva? Na chvíli zapomenout, ulevit si...
Byl jsem opravdu v jedné večerce v Praze, sahal jsem pro piva, v tu chvíli se otevřely dveře večerky, vstoupila nějaká žena a zdálky volala: „Jé, pane Formánek, jste to Vy?“ Pustil jsem okamžitě piva, koupil jsem si dvě koly a měl jsem pocit, jako kdyby mi někdo poslal anděla, který mě včas zarazil. To bylo po dlouhé době poprvé, po rozpadu manželství, kdy jsem měl chuť se napít.
Jaký nejsilnější duchovní zážitek Josef Formánek při cestě do Assisi zažil? Je být šťastný životní volba? A která část putování byla naopak nejděsivější? Poslechněte si celý rozhovor.
