Život je festival problémů. Snažil jsem se o osudový příběh, říká k nové knize spisovatel Patrik Hartl
„Manželství poskytuje bezpečí a poskytuje právo na chybu. Když je člověk v práci, většinou si nemůže dovolit chybovat. Když vychovává své děti, taky by neměl chybovat. Takže když doma manžel nebo manželka akceptují vaše chyby, je to hezké,“ říká spisovatel Patrik Hartl v pořadu Host Lucie Výborné pro Radiožurnál.
Vy jste tomu páru, který jste si vybral jako hlavní hrdiny, docela naložil. Naložil jste jim hned od začátku, pak jste jim naložil v 80. letech StB, pak jste přiložil tsunami a vyvrcholilo to covidem. To jsou docela velké zkoušky.
Jsou to realistické milníky. Co si budeme říkat, život je festival problémů, od začátku do konce je to jeden problém za druhým. Nejšťastnější člověk je, když se nic neděje, protože když se nic neděje, tak je klid.
Většinou třeba pět let dopředu vím, co budu dělat. Už vím příští knížku a dvě divadelní hry, usmívá se spisovatel Patrik Hartl
Já, když se nic neděje, umírám nudou.
No to jo, ale vy jste magor, to je extrém. Běžně člověk kromě toho, že si zadělá na nějaké problémy sám, ještě čelí různým vnějším potížím. A s tím je potřeba se taky vyrovnat. Já jsem přišel na to, že nemám být překvapený, že je další vznikající problém, až třeba před pěti lety. Do té doby jsem pořád ještě doufal, že se něco zlomí a bude to lepší, ale teď už vím. Životní zkušenost mi řekla: „Patričku, nebuď nadšený, co bude příští rok. Bude zase další nálož.“
A jde o to, jestli se dokážu obejmout se svojí ženou, jestli se dokážeme navzájem politovat, jestli dokážeme jeden druhého podepřít, když ten druhý nemůže. Tam vzniká pocit bezpečí, pocit nějaké hlubinné radosti, že člověk sdílí ten životní průšvih s někým, kdo ho má rád a kdo tam je.
Myslím, že to je fundament manželství – manželství poskytuje bezpečí a poskytuje právo na chybu. Když je člověk v práci, většinou si nemůže dovolit chybovat. Když člověk vychovává své děti, taky by neměl chybovat. Takže když doma manžel nebo manželka akceptují vaše chyby, je to hezké. Člověk je milovaný. Opravdu kvůli tomu stojí za to v manželství setrvávat, jiné větší vzrůšo tam není. (směje se)
‚Dobrý, Bedřichu, dobrý‘
Vaše paní patří tradičně mezi vaše první čtenáře. Dojal jste ji?
Jo. Přiznám se, že jednou z mých největších motivací bylo, aby mě tentokrát moje žena skutečně obdivovala. (směje se) Abych ji tentokrát pořádně vzrušil a aby si uvědomila, že jsem dobrý. (směje se)
A povedlo se to?
Povedlo se to, že to četla třikrát – protože čte kapitoly, potom čte poprvé celek, potom podruhé celek – a vždycky plakala dojetím a byla šťastná.
Neuvědomuji si, že by mě nějak moc pochválila, ale myslím si, že říkala, že „dobrý, Bedřichu, dobrý,“ což je zhruba maximum, čeho se můžu dočkat. Měl jsem z toho radost a jsem na sebe pyšný. A každá žena, která dojatá nebude, je divná. (směje se)
To jsem prošla testem. Říkal jste: „nacpal jsem do toho nejvíc lásky, kolik jsem v sobě měl,“ což je veliká pravda. A na Instagramu jste říkal: „chci, aby lidi z toho taky měli lásku,“ což je pravda jenom částečná, protože někomu, kdo třeba takové vztahy nemá, může být líto, že ho to nepotkalo, že ho to minulo, že na tom nepracoval, že to vzdal…
Láska je to největší, co se dá v životě získat, mám ten pocit. Ve mně je lásky a něhy a romantičnosti strašně moc. Moje žena už je přežraná, už to nemůže všechno absorbovat, takže to cpu do těch knih. Myslím, že jsem v nějakém přechodu nebo něčem takovém. Varlata dobrý, jsem v pohodě, ale mentálně jsem citlivější.
Snadno se dojmu, jsem křehčí, a jak jsem křehčí, tak jsem ty city dával do té knížky. A pokud budou čtenáři a čtenářky dojatí a pokud ucítí tu lásku, kterou jsem do toho zakomponoval, tak budu šťastný, že nejsem s tou přecitlivělostí sám. Tentokrát jsem byl něžný, i když ty situace třeba něžné nejsou nebo nejsou ani romantické. Síla citu je romantizující, je nějak osudová. Snažil jsem se o osudový příběh.
200 metrů nad zemí
Pět z vašich knížek se stalo bestsellery roku. Překážejí vám tato očekávání v psaní, anebo jste v tomto ohledu úplně svobodný?
Jsem svobodný, ale stojí mě to nějakou energii. Jsem vždycky tak vzrušený tím příběhem a tím úkolem, abych předal emoci, že se soustředím při psaní na tento úkol, snažím se zvládnout tu emoci a nacpat ji do písmen. A to, že jsou na mě kladena nějaká očekávání, si spíš uvědomuji, když nepracuji. Když potkávám lidi na ulici, oslovují mě nebo jsem ve veřejném prostoru, kde se nějak vyjádří očekávání.
31:22
Na začátku vidím momenty, které chci s hrdiny prožít, říká Dočkalová k oceněnému románu Kost
Číst článek
Vlastně mě těší, že lidi zajímá, co napíšu dalšího. To je nejdůležitější. Mám velkou radost, že lidi čekají na to, co ze mě vyleze, protože já se na to taky těším. A znamená to, že ta má práce má smysl a že někomu může dělat radost.
Zároveň mám samozřejmě strach, abych neselhal, ale jsem na to částečně připravený, protože musím někdy selhat. Člověk nemůže pořád chodit na laně 200 metrů nad zemí, dělat různé triky a očekávat, že nikdy nespadne.
Jednou prostě spadnu a bude mě to hrozně mrzet, bude mi to líto a budu doufat, že se znovu dokážu zvednout a vylézt nahoru těch 200 metrů. Tam, kde je člověk hodně vidět. Člověk musí mít odvahu, aby ustál ten tlak, ale zároveň se chci předvádět, takže mě ten zájem mnohem víc těší, než svazuje.
Vrátím se ještě k tomu, jak jste říkal, že tělesně jste na tom dobře díky StarDance, protože jste loni během StarDance čtyři měsíce jenom trénoval, tančil, vůbec jste nepracoval a nepsal jste. Co ta přestávka udělá s člověkem, který je zvyklý psát v podstatě denně?
Měl jsem velkou životní a osobnostní krizi, protože po tom, co skončila StarDance, jsem si vůbec neuměl představit, že budu zase psát, že si sednu k počítači a každý den budu XY hodin jenom čumět do obrazovky.
Protože vážení přátelé, být spisovatelem, to je taková nuda. Tam se nic neděje. Za celý den nezažiji nic, jenom to, co se odehrává v mé hlavě. Což je teda vzrušující, ale po tom extrému tancování jsem čelil jakémusi přehodnocení toho, jestli žiji dobře. Chtěl jsem pořád jenom tančit.
Jak Patrik Hartl překonal tvůrčí a životní krizi? Proč podle něj manželství připomíná špagety? A jak se mu spolupracovalo s Davidem Kollerem? Poslechněte si celý rozhovor!
