Herečka Steinmasslová: Ulice patří k seriálům, které jsou více méně výukové
Od svaté Zdislavy přes Ranč u Zelené sedmy až do Ulice. Herečka Milena Steinmasslová patří k uznávaným českým umělkyním a je známá svým důrazem na krásu jazyka. Nyní má za sebou premiéru hry 2084 v Divadle v Celetné, do kin míří i film Němá tajemství, kde hraje jednu z hlavních rolí. „Je to silný příběh, žádné citové vydírání, ale informace o tom, co se může během vteřiny stát a změnit celý váš život,“ říká herečka o snímku Tomáše Mašína.
Máte za sebou jevištní premiéru hry 2084 v divadelním spolku Kašpar. Co můžete prozradit?
Můžu prozradit, že to je hra z budoucnosti, hra, která si hraje sama se sebou, s fakty, s představou budoucnosti. Když jsme ji četli poprvé, říkali jsme si – to je takhle? Začali jsme si v hlavě skládat fakta, která tam ten autor vkládá, aniž by do diváků kopal. Je to napsané s humorem, který ale není podlézavý.
Nejradši mám příběh, který mě netlačí do závěrů, ale docházím k nim sama, popisuje herečka Milena Steinmasslová
Hru 2084 jste už uvedli v Rádiu Kašpar. Liší se od jevištní inscenace?
Velmi. Na jevišti vám věci začnou jinak docházet, protože máte k dispozici celého člověka, nepracujete s tím, že sdělujete něco přes hlas. Na jevišti dostává divák vztahovou informaci mezi jednotlivými figurami. Takže třeba postava mé matky je diametrálně odlišná v hereckém podání, než byla ve hře.
Jak se vám hraje v klubovně v Jindřišské ulici?
Je to, jako kdybyste hrál na kameru. Divák vám vidí do duše, každé sebemenší hnutí, každé zaváhání. Tam si nepomůžete žádným hereckým fíglem.
22. února bude mít premiéru film Němá tajemství režiséra Tomáše Mašína. Co o tomto krimi dramatu můžete prozradit?
Je to film, na který s klidným svědomím můžu vaše čtenáře pozvat. Je to silný příběh, není to citové vydírání, ale informace o tom, co se může během jedné vteřiny stát a změnit celý váš život. A nejenom váš, ale celé vaší rodiny.
Co z toho vyplývá, jakým způsobem se může člověk zachovat. Asi mám ze všeho nejraději, když příběh vypráví a vy si docházíte sami k závěrům, když vás do závěrů netlačí, nepostrkuje.
A choroba, o které příběh vypráví? Slovo afázie jsem do té doby vůbec neznala, což je také symptomatické, že může vedle vás probíhat něco, co lidi trápí, a vy to ani neznáte. Není to o lhostejnosti, prostě je toho moc.
Z filmu přese všechno nepůjde člověk s depresí, vyděšený, zničený, smutný... Je tam nádherná kamera a režisér Tomáš Mašín s námi fantasticky pracoval. Hlavně tedy se mnou, protože takhle velkou filmovou roli jsem nikdy neměla.
V tom, že se vám scénář líbil, hraje roli to, že máte ráda detektivky?
Je to více méně detektivní příběh. A ano, miluji detektivky. Jestli bych byla schopná o něčem napsat disertační práci na úrovni, budou to detektivky.
Jak dlouho jste už v seriálu Ulice jako Věra Marečková?
Přesně nevím. Myslím, že to jsou čtyři roky, možná pět.
Kolik vám měsíčně bere času ta „fabrika“?
Moc ne. Ale u toho slova fabrika se zastavím – je to druh herecké práce, který neodpovídá druhu herecké práce na filmu Němá tajemství, jsou to dva rozdílné postupy. Ale pozor, pořád je to herecká práce. Fabrika v sobě nese směrem k herecké práci určitý pejorativní tón, ale je to jako se vším.
Ulice patří k seriálům, které jsou více méně výukové. Vybírá si témata a jednotlivé figury přinášejí různá řešení konkrétního problému. Lidé, když se na to koukají, říkají: Aha, tak takhle.
Čím Milenu Steinmasslovou uhranul Michail Bulgakov? Poslechněte si celý rozhovor nahoře v boxíku nebo ve videu.
