Na začátku vidím momenty, které chci s hrdiny prožít, říká Dočkalová k oceněnému románu Kost
Cenu Magnesia Litera získal minulý týden román o chlapci, kterého kromě řevnivosti příbuzných tíží utajovaná kořist – lidská kost. Jeho autorka vycházela z vlastních prožitků z dětství. „Okamžik hrůzy, že se mi někdo podívá do batohu a objeví tam něco, co tam nemá být, jsem zažila asi ve třetí třídě, když jsme s kamarádem vymysleli skvělou věc, že ukradneme stravenky z okénka jídelny,“ líčí spisovatelka a učitelka Bára Dočkalová pro Radiožurnál.
Jak zaujmout dnešní děti ve věku hrdinů této knížky, tedy zhruba 9–11 let? Konkurence je velká.
To je, ale na to vůbec nemyslím. Pro první knížku, která mi vyšla, jsem použila příběh, který jsem napsala jako malá. Odmalička jsem psala hrozně moc a měla jsem jeden rukopis, který jsem dopsala už někdy v 11 letech, ale potom jsem ho ztratila.
Dramatická výchova dovoluje vyzkoušet si jazyk v improvizaci. Kdybychom se učili jen podle scénáře, není záruka, že si to přeneseme do života, myslí si spisovatelka Bára Dočkalová
A když jsem byla dospělá, tak jsem se k němu chtěla vrátit, protože mi přišel jako nejsilnější příběh z mého dětství. Tak jsem ho vzkřísila – samozřejmě jsem se nemohla ubránit, abych tam nezakomponovala své dospělé pohledy.
To bylo Tajemství oblázkové hory?
Ano. Myslím si, že jak jsem se moc neodchýlila od starého příběhu – samozřejmě jsem na něj ale nabalila spoustu věcí –, tak mi to hodně pomohlo, že to děti bavilo. Zůstala tam spontánnost nebo něco takového hezkého, možná nějaká jiskra.
Potom, když jsem psala další knížky, tak jsem si to možná udržela nebo se mi podařilo se nezpronevěřit dětskému uvažování. Anebo tak prostě přemýšlím.
Testujete na vlastních dětech?
Ano, první knížku mi otestovala starší dcera, které už je teď dvacet. Byla statečná, protože právě Tajemství oblázkové hory přečetla, když to byl ještě tlustý rukopis, asi o 40 stran delší než finální verze. Bylo to bez obrázků, ona se tím prodrala a dala mi zpětnou vazbu. Potom ji testovala spousta dalších dětí, ale ona byla první.
25:33
Rychlé šípy jako mezigenerační dialog? Dobrodružství u dětí pořád funguje, říká skautský historik
Číst článek
A mladší Clarka, té jsem první příběh jen vyprávěla, to byla ještě maličká. Byl tam jeden krásný, ale hrozně smutný moment: Vyprávěla jsem jí na pokračování příběh, který píšu, abych si ověřila reakce. Byl tam jeden vypjatý moment a ona se najednou strašně rozbrečela. Viděla jsem, že jí na hrdinech hrozně záleží a úplně mě to dojalo, bylo mi líto, že jsem ji vystavila takové situaci.
Říkala jsem jí: Ne, neboj, ono to pak za chvíli bude zase dobré, oni se z toho dostanou. Ale tato reakce mě motivovala, že v tom je velká síla. Další příběhy jsem jí předčítala po kapitolách. Vždy, když jsem kapitolu dokončila, jsem se ptala: Můžu ti přečíst další kousek? Takto jsme spolu trávily čas. Hned mi říkala, čemu nerozumí, nebo i radila, když jsem říkala, že nevím, jak to mám udělat dál.
Žitá předloha Kosti
V Kosti najde Matěj kost. Je na pohřbu příbuzného, kterého skoro neznal. V Kosti se řeší nejenom smrt a pohřby, což je pro děti velké, tajemné téma, ale i rozhádaní příbuzní, ztracené vztahy a děti, které nakonec tyto řevnivosti rozplétají. Když píšete příběh, je morální apel před ním, anebo vzniká až během spontánního psaní?
To se tam vždy nějak samo objeví. Jsem učitelka a asi se to nezapře, asi se tam vždy nějaké poselství ve smyslu poučení objeví a nemůžu se tomu ubránit. Ale když mám začátek, vidím jen dobrodružství a momenty, které chci s těmi hrdiny prožít. Vidím tam situace, které mě fascinují nebo přitahují a hrozně moc je tam chci mít. Pak teprve se to tam naskládá.
Samozřejmě, potom o tom přemýšlím a dotahuji, aby toho tam nebylo moc, aby to bylo po troškách naznačené a potom dotažené.
30:37
Děti chtějí poznávat skrze papír. Nechte se uchvátit jejich fantazií, radí vydavatel časopisu Raketa
Číst článek
Umíte si představit, že byste to opravdu prožila? Že byste v noci šla na hřbitov s malou baterkou, přelézala plůtek a věděla, že tam je myslivec? Že byste házela Moranu do vody a pak se ji snažila vylovit, protože tam je kost po dědovi? Anebo vám stačí, když to napíšete?
Nechtěla bych to prožít, ale kousky z toho vždy rezonují s nějakou situací, kterou jsem zažila. Nic jsem takto neschovávala, ale jsou tam drobné momenty, které se staly. Třeba takový moment, kdy Matěj má kost v batohu, odchází a prateta mu říká: Počkej, počkej, pojď sem...
... já ti do batohu něco dám.
No, to právě neřekne. Ona mu ho začne rozvazovat a on říká: Proč mi to rozvazuješ? Ne, ne, ne! Bojí se, že ona uvidí, že tam má tu kost, protože to je jeho obrovské tajemství a nikdo se to nesmí dozvědět. A ona mu tam chce jenom dát svíčku a sirky, aby rozsvítil na hřbitově světélko.
Tento okamžik hrůzy, že se mi někdo podívá do batohu a objeví tam něco, co tam nemá být, jsem zažila asi ve třetí třídě, když jsme s kamarádem vymysleli skvělou věc, že ukradneme stravenky z okénka jídelny, které navíc už byly použité, označené, už nikomu k ničemu nebyly. Šli jsme po ulici, tam bylo otevřené okno do školní jídelny a ležely tam stravenky. A nám přišlo hrozně lákavé je zkusit vytáhnout – tak jsme je vytáhli, nikdo si toho nevšiml a on mi je dal do batohu.
Hlavní cenu Magnesia Litera získal Hlaučův román Letnice. Ocenění obdržel i komiks zesnulého Smutena
Číst článek
Najednou jsme potkali moji známou a ona říkala: Báro, pojď sem, ukaž se. Otočila si mě tím batohem – a já jsem málem omdlela, to bylo strašné. A ona mi jenom řekla: Máš to tady rozepnuté. Zapnula mi tam nějakou kapsičku a šla dál.
Anebo s tím, jak se Matěj topí, to se zase stalo mému bráškovi. Když jsme byli úplně malí – nevím, jestli chtěl zachránit nějakou lodičku nebo něco –, stoupl na nějaký nános na hladině vody, propadl se tím a zůstal viset na nějakém stromě. V tom příběhu Matěj opravdu spadne, proud ho vleče a je to dramatické.
Běžela jsem za rodiči a bála jsem se, že se budou zlobit, tak jsem tak nesměle říkala: Mami, tati... Tomáš je v potoce... Vůbec jsem tam nedala naléhavost, protože jsem se bála. Ale oni pochopili, vyběhli a vytáhli ho ještě včas. Takové drobnosti tam všude jsou. Mám pocit, že kdyby se všechno skládalo dohromady, dokážu každý okamžik vysvětlit.
Jak podle spisovatelky a učitelky Báry Dočkalové funguje ve škole dramatická výchova? Poslechněte si celý rozhovor, audio je v úvodu článku.
