Oba vyrůstali v Teplicích a oba chodili na střední sklářské školy: Miroslav Wanek do Nového Boru, Martin Velíšek do Kamenického Šenova. Poprvé se ale setkali až pár let poté v Bílině, kde měl Wanek vernisáž výstavy obrazů. „Nikdy jsem nemaloval, tohle byla trochu recese,“ podotýká. Když pak poprvé uviděl Velíškovu typicky expresivní, rozmáchlou olejomalbu s motivem poslední večeře a zároveň i s ukřižovaným Ježíšem v levém rohu, utvrdil se, že s tímhle chlápkem si bude rozumět. „Má způsob přemýšlení, který je mi vlastní. Říkáme si bratři, vzájemně jsme se v podstatě adoptovali,“ usmívá.

Malujícím členem a autorem vizuální identity Wanekovy kapely Už jsme doma je Martin Velíšek přes třicet let, ostatně i z onoho obrazu s poslední večeří nakonec kapela na počátku devadesátých let vyrobila obal druhého alba s názvem Nemilovaný svět. Přátelství Martina Velíška s Miroslavem Wanekem, stejně jako osud Už jsme doma od poloviny 80. let, kdy se Wanek ke skupině přidal, mapuje dokument Rozsviť světlo, ať je vidět. Do kin vstoupil loni před Vánoci.

Pamatujete si, jaké bylo vaše první setkání s Martinem Velíškem? Jak na vás působil?
Začal jsem zjišťovat, co všechno dělá. Přes svou intenzivní bohémskost, jak bych to kulantně nazval, že je pracovitý a zajímá se o spoustu věcí. Pokouším se mu teď dát dohromady monografii, která by měla vyjít ve Francii, a to nejsou stovky věcí, které udělal, to jsou tisíce.

Kdo Martina zná, musí se tomu číslu divit, protože na první pohled to vypadá, že nedělal nic. Anebo jenom trochu, když vystřízlivěl. Opak je ale pravdou. Martin namaloval mnoho velkých i menších obrazů, je autorem kreseb, maloval na sklo, navrhoval tavenice, pracoval se dřevem a dělal například také na animovaném filmu.

Zmínil jste bohémský život Martina Velíška. Ve filmu se objevuje pasáž, ze které je zřejmé, že byl v protialkoholní léčebně v Kroměříži. Jak moc jeho alkoholová závislost komplikovala váš přátelský vztah?
Ze začátku byl Martin kumpán, veselý chlapík. Pak se mu to ale vymklo z ruky a došlo to do stadia, kdy u něj proběhlo delirium tremens. Měli jsme o něj opravdu velkou obavu, a tak jsem svolal asi osm lidí do kina Světozor, vytvořili jsme jakousi komisi a Martina do kina přizvali. Tam jsme mu všichni důrazně řekli, že by se měl jít léčit.

Byl mezi námi i jeden galerista – psychiatr, který nad ním držel ochrannou ruku, s tím jsme byli domluveni, že ho ze setkání na léčení rovnou odveze. To se nepodařilo. Nicméně asi to pro něj celé bylo silné kafe, protože za několik týdnů do té léčebny šel sám. Alkohol u něj způsobil nějaká nevratná onemocnění, ale hlavní problém – alkoholovou závislost – víceméně vyřešil.

Říkal jste, že oba jste studovali střední sklářskou školu, Martin Velíšek pak pokračoval na UMPRUM. Vy jste se sklu později věnovat už nechtěl?
Ne. Přestal jsem to dělat úderem revoluce. Ale já se vlastně sklu jako takovému nikdy nevěnoval. Martin je malíř, na sklo maluje. Já jsem dělal technologii, tedy výrobu skla, a ty technické věci mě moc nelákají. Od jara roku 1990 jsem na volné noze jako muzikant.

Kapela Už jsme doma se dlouhodobě řadí mezi klubovou alternativu. Je to živelná hudba s punkovou energií, lidé na ni často a rádi tančí. Mohlo by se zdát, že hudba vaší kapely i takhle živelně vzniká, ale skladby jsou do detailu propracované, dokonce je rozepisujete do not. Kde vznikla potřeba téhle přesnosti?
Má to kořeny na začátku 80. let, kdy jsem hrál v teplické punkové kapele FPB. Zkoušeli jsme denně hodně hodin, často ovšem neefektivně. Napadala nás spousta aranží a způsobů, jak místa v písničkách vyřešit, jenže do druhého dne jsme všechno zapomněli. Bylo mi to líto a frustrovalo mě to. Noty a hudební nauku jsem znal jenom ze základní školy, ale začal jsem se tomu víc věnovat. Vždycky jeden jsem si to nastudoval a druhý den vyučoval ostatní spoluhráče. Měli jsme na to i speciální tabuli a sešity a cíleně jsme se učili. Jakmile nás něco napadlo, zkoušku jsme zastavili a hned jsme si to zapsali.

Tenhle systém jsem přenesl i do Už jsme doma. Víc komponovat jsem pak začal po příchodu počítačů. Náš styl se přerodil v jakousi mozaiku, ve které do sebe zapadají jednotlivá ozubená kolečka. Je to promyšlené do nejmenšího detailu, když například na jednom místě bouchne bubeník na činel, doprovází to zároveň zvuk basové kytary. Poslední dobou už všechno kompletně připravuju sám, v klidu vyzkouším, jestli to funguje, a výsledkem je pevný tvar, ve kterém na zkouškách děláme jen drobné změny.

Muzika šla úplně stranou

V době sametové revoluce jste se v Teplicích zapojil do dění a stal jste se mluvčím Občanského fóra. Jak se to přihodilo?
Kromě hudby jsme před rokem 1989 měli v Teplicích ještě další aktivity. Se Svatavou Antošovou jsme založili Patafyzické kolegium, vydávali jsme samizdat, pořádali jsme různé ilegální výstavy. Čili podhoubí pro zapojování do veřejné činnosti bylo. V Teplicích pak proběhla revoluce o týden dřív než v Praze – 11., 12. a 13. listopadu.

Dneska se takovým demonstracím říká ekologické, ale já si myslím, že tehdy to byly regulérní politické demonstrace. Tak ty u nás probíhaly o týden dřív. Události v Praze nás pak převalily a všechno se spojilo do jednoho vítězného proudu. Byl jsem v úzkém kontaktu s Vláďou Hanzelem, tajemníkem Václava Havla, takže jsme v Teplicích založili okresní Občanské fórum a já se celkem logicky stal jedním ze tří mluvčích. Měl jsem na starosti policii a kulturu.

Tehdy se podnikaly kroky, aby revoluční události byly nevratné, aby se systém neoklepal, nebyl agresivní, aby se někde neděly nějaké násilné akce. Muzika šla samozřejmě na několik měsíců úplně stranou. Dokonce jsem tehdy ještě chodil do práce, ale i tu jsem kvůli tomu musel opustit.

Nicméně do politiky jako takové jste pak nikdy nevstoupil. Nestáhl jste se vy a řada vašich kolegů po revoluční proměně předčasně?
Myslím, že spousta lidí napojených na Občanské fórum v začátcích přicházela z řad nadšenců, kteří měli zkušenosti s disentem nebo nějakou jinou ilegální činností, a proto se nebáli. Logicky byli mezi prvníma, kteří do toho šli. Možná trochu naivně; po prvních svobodných volbách se vyměnili zástupci v městských a okresních radách, nikdo z nás se ale necítil být profesionální politik, aby do toho vstoupil. I proto jsme si říkali koordinátoři. Koordinovali jsme přerod z nesvobody do svobody.

Mým snem bylo tehdy hrát, dělat profesionálně hudbu, které jsem se před revolucí profesionálně věnovat nemohl. Bezprostředně po revoluci přicházely nabídky na nahrání desky, na cestování do zahraničí, a já tím směrem mířil. Zkrátka jsem to celé bral jako přechodnou službu.

V dokumentu Rozsviť světlo, ať je vidět je pasáž věnovaná vaší návštěvě souostroví Špicberky. Prý to byl váš velký sen. Proč zrovna Špicberky?
V určitém období jsem strašně toužil po cestě na sever a četl jsem severské autory. Navíc mě na mapách vždycky zajímaly krajní body, vždycky si k nim hledám informace. Ke Špicberkám se váže příběh vědce Františka Běhounka, který v tom kraji ztroskotal se vzducholodí Italia.

Zajímalo mě, jestli bychom si tam mohli zahrát, a zjistil jsem, že v centrálním městečku Longyearbyen mají dokonce dva kulturáky, jeden je nový, druhý starodávný. Nakonec se podařilo udělat koncert v tom starodávném. Jmenuje se Huset, což norsky znamená dům. Už jsme doma v domě, to mi přišlo vtipné.

Hana Slívová, Ondřej Cihlář Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít