Sprejováním maluju přímo na svět, říká anonymní umělec Timo. V Brně nyní vystavují jeho díla
Kolem jeho děl v brněnských ulicích chodí denně tisíce lidí. Většina už v nich pozná rukopis streetartového umělce TIMA. Jen málokdo ale ví, kdo to doopravdy je. Víc než dvacet let totiž sprejuje svá hesla, básně nebo politickou kritiku anonymně. Teď jeho díla vystavuje Dům umění města Brna. „Je to snaha se otisknout,“ říká pro Radiožurnál.
V jednom vašem starším rozhovoru jsem četl, že inspirací pro vás běhat tajně po městě byly také Rychlé Šípy. Použil jste to pouze jako přirovnání nebo v tom opravdu bylo něco formujícího?
Oba moji rodiče jsou ze skautsko-trampského prostředí a já sám jsem od malička měl romantické vzplanutí pro dobrodružství. Hrozně mě bavilo být v lese, jezdit na čundry nebo běhat po Brně, které v devadesátých letech vypadalo jako po válce.
V Domě umění začíná výstava brněnského streetartového výtvarníka Tima nazvaná Mám kořeny v květináči
Prolézal jsem staré domy, které byly opuštěné a úplně jiné než v Rychlých šípech. Taky to má nějakou svou poetiku. Je možné, že to byla prostě touha po dobrodružství.
Začínal jste tagováním nebo jste rovnou přešel na street art?
Jo, na začátku mi to vonělo právě takovým tajemstvím a dobrodružstvím. Byl v tom pro mě foglarovský vibe, tedy hlavně přes graffiti.
Tak jsme to napodoboval a dělal jsem hlavně podpisy. Pod ty se dávají třeba vzkazy, letopočty a věnování. A postupem času v tom začaly bytnět ty poznámky pod čarou.
Pamatujete si na první poznámku pod čarou?
Asi ne, nemyslím si, že to byl úplně zlomový bod. Prostě se to postupně začalo přerývat do povídání si a podobně.
‚Nejen umělecké dílo, ale kulturní fenomén.‘ Přilepený banán od Catellana se prodal za 131 milionů
Číst článek
Z toho, co je teď vidět v ulicích Brna, je něco z toho vaše ranější tvorba?
To teď nejsem úplně schopný říct, jestli něco z toho přežilo. Možná ještě někde nějaké výkřiky budou, ale abych na ně byl schopný ukázat prstem, tak to ne.
Když označíte nějaké místo a později vidíte, že to zmizelo, jak při tom cítíte?
Záleží na tom, jak dlouho to tam je a jakým způsobem je to zlikvidované. Jestli je to cílený útok nebo to vezme pravidelný natěračský příliv, který se opakuje každé jaro.
Co říkáte na to, když vidíte nějaké dílo, které se stylizuje do vás? Narážíte na to, že vás někdo napodobuje?
Moc ne. Nedávno mi někdo říkal, že je v Brně udělaná jedna hospoda v tomhle stylu. A já se pod ty věci nepodepisuju.
Opravdu nemám pocit, že by to někdo kopíroval. Občas to podle mě nasaje nějaká reklama, ale to si to spíš vyzkouší a pak to zase zmizí.
Známá Warholova díla se zlodějům při ‚amatérské‘ loupeži nevešla do auta. Vyrvali je proto z rámů
Číst článek
Sprejujete v noci?
Já už jsem starší člověk, takže se snažím nacházet nějaké legální kanály.
Není to třeba tak, že dříve to byla taková podvratná činnost a nyní přibývá těch domluvených věcí?
Samozřejmě stárneme a věci se mění. A na tom venkovním mě ani tak nezajímá, jestli je to zakázané. Spíš mě baví, že se maluje přímo na svět.
Normální obraz totiž člověk vytváří tak, že si člověk tvoří prostor, do kterého vkládá esenci okolního světa. Ale já jsem rád, že tím, jak maluju na venkovní svět, tak ho přetvářím.
Jak sledujete reakce lidí na vaši tvorbu? Je to něco, co vás zajímá, nebo to už nijak nesledujete?
Ano, voyersky sleduju skupinu na facebooku, kam lidé přidávají fotografie mého umění, ale teď jich tam moc není, protože jsem se věnoval připravování výstavy.
Ale celkově si myslím, že jsem až neuroticky vyděšený z hodnocení a reakcí, takže to příliš nevyhledávám.
2:16
Interiéry Tančícího domu i oranžerie na Hradě. Vyznamenaná architektka Jiřičná miluje kov a sklo
Číst článek
Jak to vidíte dál s vaší tvorbou? Říkal jste, že jak člověk stárne, tak pohodlní, nemá tolik energie nebo se chce věnovat něčemu jinému. Myslíte, že takhle budete sprejovat donekonečna, nebo se zaměříte na tvorbu, která nyní bude vystavená v Domě umění?
Mít plány za dva horizonty mi přijde zbytečné. Od dvaceti let jsem nepřemýšlel, co bude za dalších dvacet let a jak to bude vypadat. Vždycky jsem to bral jako provizorium.
V mládí jsem byl paradoxně vyplašený ze smrti a říkal jsem si, že tady brzo nemusím být, a chtěl jsem toho hodně namalovat.
A jak je teď toho času míň, už z toho nejsem vyděšený a víc si hraju. Mám pocit, že jsem k výtvarničení odsouzený a že to budu dělat, dokud budu moc. To je možná nějaká snaha to tady nějak otisknout.
Poslechněte si záznam reportáž výše nebo podcast Brněnská jedenáctka věnovaný TIMOVI.
