Časosběrný film Mallory je pohádkou o tom, jak Jiří Bartoška pomohl narkomance
Změna je možná a naděje existuje, takové je poselství nového časosběrného dokumentu Mallory. Režisérka Helena Třeštíková s kamerou 13 let sledovala bývalou narkomanku a žebračku v její cestě za normálním životem. Snímek získal na karlovarském festivalu hlavní cenu v dokumentární soutěži a ve čtvrtek vstupuje do českých kin.
Český rozhlas přináší rozhovor s režisérkou Helenou Třeštíkovou.
Na cestě vaší hrdinky Mallory hraje důležitou roli Jiří Bartoška. Dokonce se dá říct, že on se stal možná tím bodem zlomu. Jak jí pomohl?
To je historka, kterou jsem se dozvěděla. Odehrála se před tím, než jsem se s Mallory seznámila. Bylo to v době, kdy jako těhotná narkomanka žebrala na Karlově mostě, protože, jak říká: „Už jsem nechtěla krást, aby mě nezavřeli.“ A najednou proti ní postava. Tak říkala: „Koukám, koukám a on to Jirka Bartoška, tak po něm skočím.“ A tak mu vylíčila svůj příběh.
Český rozhlas se ptal režisérky Heleny Třeštíkové na její nový časosběrný dokument Mallory
Dal se s ní do řeči, bavili se prý asi dvě hodiny. Strašně jí mluvil do duše a říkal: „Musíš toho nechat, musíš přestat, ty máš v sobě sílu, já to cítím.“
A ona to brala – a do dneška to bere – jako takové boží zjevení. Že to byl zkrátka ten impulz, který opravdu završil její rozhodnutí. A když něco slíbíš takovému chlapovi, tak to nemůžeš porušit.
Byla jste na letošním karlovarském festivalu u toho, když se ti dva potkali?
Byla jsem u toho a bylo to hrozně dojemné, protože on se v tom filmu vlastně Jiří Bartoška objeví ještě jednou, kdy pomůže Mallory se stipendiem, kdy ona začne studovat sociální školu. Ten film končí tím, že Mallory píše dopis, že se dozvěděla o nemoci pana Bartošky, že jí je to líto, že mu jenom říká, že pořád studuje.
A na konci je taková věta: „Tímto dopisem Vám zároveň posílám sílu bojovat, kterou jste ve mně kdysi probudil právě Vy.“ Zdálo se mi, že to na diváky působí, protože to říkali. Na mě to taky působilo. Jiří Bartoška se nikdy ve filmu neobjeví, ale je tam přítomen jako taková důležitá síla.
S Mallory jste natáčela celých třináct let. Mohla do konečné podoby filmu zasahovat?
Mohla. My jsme jí to promítli v takové střižené verzi. Byl to hrozně zajímavý moment, protože ona vyšla z té projekce, kde byla sama, a říká: „Panáka, panáka!“ Pak k tomu měla nějaké drobné připomínky, které jsem tedy uskutečnila, něco přidat, něco ubrat.
