Mám vytrvalost tažné krávy. Co si naložím, to dotáhnu do konce, usmívá se režisérka filmu Světýlka
Její film Světýlka, ztvárňující očima dítěte rozpad rodiny, dosáhl nejvyšší filmařské mety. Dostal se do distribuce v Severní Americe a pokračuje v pouti po zahraničních festivalech. Co pro režisérku Beatu Parkanovou úspěch jejího snímku znamená? Proč se u natáčení tzv. šprajcla? Jak se jí na plátně pracuje s intimitou a tichem? A jak těžké pro ni bylo přenést poezii na divadlo? Odpovídá v rozhovoru pro Radiožurnál.
Debutovala jste v roce 2018 filmem Chvilky, který byl uveden v sekci Na Východ od Západu na karlovarském festivalu. Potom následovaly filmy Slova a Světýlka. A teď to budou Medvědi. Jak jsou na tom?
Medvědi sbírají síly, abychom je mohli příští rok začít točit. A protože jsem vytrvalá ve své víře a ve svých krocích, tak věřím, že příští rok točíme.
Pochvalu ani kritiku si příliš nepřipouštím. Obojí je jen reflexe pocitů někoho jiného vůči mně. A s tím nic nenadělám, má jasno režisérka a scenáristka Beata Parkanová
Světýlka teď dosáhla nejvyšší filmařské mety a dostala se do distribuce v Severní Americe. Už jste úspěch vstřebala?
Když jsem se to dozvěděla, měla jsem šílenou, hlubokou vnitřní radost. Na vlně radosti jsem byla asi dvě hodiny. Měla jsem pocit, že dozářím tam, kam dozářit potřebuji. Opravdu mě těší, že můj film může vidět tolik lidí, že se může dotknout tolika srdcí, duší a myslí. Jsem za to velmi vděčná.
Co teď ve vás září? Jaká světýlka teď chcete vidět?
Teďka ve mně dozařuje spolupráce v Olomouci, kde jsem režírovala na divadle můj filmový debut Chvilky. Byla to krásná, intenzivní práce, které jsem se ze začátku hodně bála. Nakonec to dopadlo skvěle a přineslo mi to velkou radost. Zároveň jsem plynule přeplula do zkoušení v divadle Viola, kde režíruji mistrně napsaný žalozpěv Jana bude brzy sbírat lipový květ Miloše Doležala, který získal za sbírku Magnesii Literu. Mám teď takový krásný pracovní čas a jsem si vědoma, že se děje něco mimořádného.
Kritici vás označují za jednu z nejvýraznějších režisérek vaší generace. Jak si to vysvětlujete?
Ke chvále i kritice se snažím přistupovat úplně stejně a ani jedno si moc nebrat. Je prostě naivní, když vás někdo pochválí, se strašně radovat, a když vás někdo haní, se z toho složit. V podstatě je obojí stejné. V obou případech jde o reflexi pocitů někoho jiného vůči vám. A s tím nic nenaděláte. Mám štěstí, že mám takovou povahu, a příliš si to neberu.
30:57
Mohla jsem stárnout s Kate Winslet. Titanic slyším nerada, můj výkon byl jalový, míní herečka Ježková
Číst článek
Dostala jsem do vínku, že mě nespravedlnosti v práci příliš nerozhazují, nebrzdí a nenesu si je dál v sobě. Za to Pánu Bohu děkuji, protože ani práce, ani život nejsou spravedlivé. Mám kolegy a kolegyně, kteří si léta v sobě nesou kritiku, když jim nevyšel nějaký projekt. Já jsem v tomto prostomyslná, nepamatuji si to a nenesu si to v sobě, což je velká úleva.
Vy umíte pracovat na plátně s intimitou a tichem. Kdo vás toto naučil?
Asi to bude nějaký můj vnitřní svět, který se odráží ve vnějším filmařském světě. Dost se pohybuji v tichu. Podpořil mě v tom úplně na začátku už na škole Lubor Dohnal, dramaturg a pedagog, scenárista, který filmový svět, jak já jsem ho viděla a chtěla zachycovat, viděl taky a dal mi důvěru se nebát a tvořit takto.
Jak se s takovým přístupem prosazuje filmová režisérka v branži?
Vždycky o sobě říkám, že mám vytrvalost tažné krávy. Vozíček za sebou si naložím a táhnu a táhnu. Kolem poletují motýlci a skáčou králíčci a různá zvířátka, ale třeba tolik nevydrží, a já pořád táhnu a dotáhnu to. Nemůžu říct, že bych měla nějaké zázračné momenty nečekaných setkání a náhodného štěstí. Vždycky jsem postupovala tak, jak jsem myslela, že je potřeba postupovat, když chcete něco prosadit. A prosadila jsem si to. Ne žádnou výjimečnou silou, ne žádnou zvláštní protekcí, ale vytrvalostí.
8:18
Jirka vyvolával dojem, že je nesmrtelný, říká o velikánovi filmu Bartoškovi Vetchý
Číst článek
V jednom rozhovoru jste řekla, že máte povahu běžkyně na dlouhé tratě, ale občas se šprajcnete. Jak vypadá šprajcnutí v režijní práci?
Spolupracovníci by mohli vyprávět. Když cítím, že něco chci a že to je správně, i když se to jeví jako nelogické, tehdy se ve mně objeví neznámá síla. Zkrátka vidím a cítím, že to je dobře, a v tu chvíli si to prosadím. Banálním příkladem je například film Světýlka, kde jsem k hlavní hrdince, šestileté holčičce, napsala jako nejlepšího kamaráda kocourka. Jenže s kočkou se točí špatně, a tak producent Vojtěch Frič zkoušel nabízet jiná zvířata. Já jsem ale věděla, že chci kočku. Zkoušeli jsme to zleva, zprava a nakonec tam byla a zahrála to skvěle...
Jak se Beatě Parkanové píšou filmové a divadelní texty, aby byly uvěřitelné? A jak by podle ní měl vypadat blízký člověk? Poslechněte si celý rozhovor, audio je v úvodu článku.
