Nadšenci ze Žďáru nad Sázavou propadli kouzlu potní chýše
Parta nadšenců si ve Žďáru nad Sázavou pravidelně staví indiánskou potní chýši. Jak sami říkají, pomáhá jim znovu se narodit. Nejde totiž o obyčejné saunování. Jeho součástí je také mystický obřad Inipi.
Jsme na malém remízku na okraji Žďáru nad Sázavou, kde pomalu vzniká indiánská potní chýše. Technicky stavba složitá není – stačí několik prutů a plachtovina. Náročné je však dodržení indiánských pravidel.
„Pro Indiány jsou důležité čtyři směry, totiž sever, východ, jih a západ, které symbolizuje i tato chýše. Nahoře jsou pruty spojené do trojúhelníku, který znázorňuje nekonečný vesmír. Posvátný je také kruh, proto má chýše kruhový základ,“ vysvětluje Jan Dobrovolný.
„Kruh symbolizuje matčino břicho, takže při obřadu dojdeme ke znovuzrození,“ dodává Martin Rožnov, náčelník celé skupiny. Jak vysvětluje, vznik potní chýše vychází z dávných příběhů, které si indiáni předávali z generace na generaci. Některé byly vážné, jiné vcelku legrační.
Za námi se ohřívají kameny, které se budou uvnitř polévat vodou. Specifikum sauny tkví v tom, že je uvnitř nejenom vysoká teplota, ale především obrovská vlhkost a úplná tma, což může být docela zrádné. „Člověk ztrácí přehled o čase, a když se to přežene, můžete mít i puchýře,“ poznamenává Jan Dobrovolný s tím, že saunování se musí provádět opatrně a s rozumem.
Ti nejzkušenější mi říkají, že v sauně vydrží 1,5 až 2 hodiny. Katka, která je správkyní ohně, což je při stavbě čestné místo, však přiznává, že ten, kdo nedodrží pravidla, vyběhne už po pár minutách. „Když šel do sauny jeden hoch po oslavě, tak mu bylo hodně špatně. V chýši vydržel asi deset minut,“ vzpomíná. „A třeba astmatici nebo kardiaci by do podobné sauny chodit vůbec neměli, nebo jen velmi opatrně,“ varuje Martin Rožnov.
„Den před saunováním je dobré nejíst a nepít alkohol, aby se člověk pročistil. Do sauny by také neměly chodit ženy, které mají menstruaci,“ podotýká Jan Dobrovolný s tím, že mezi očistu patří také sexuální abstinence. „To jsou pravidla, která by indiáni určitě dodrželi. V našich podmínkách se to však tak vážně nebere,“ přiznává s úsměvem.
Poslední přípravy a jde se do naha. Šestice odvážných kráčí kolem improvizovaného oltáře po směru hodinových ručiček uvnitř zasedne do kruhu, zapálí indiánskou dýmku a požádá správce ohně o horké kamení a vodu.
„Na shledanou v novém životě,“ loučí se se mnou skupina. Plachta se uzavírá a my tiše odcházíme. Obřad Inipi je totiž nejen zdravotní, ale také duchovní záležitostí, která si žádá klid.
