Trenér chce zapojit lidi s Downovým syndromem do běžných klubů. Občas něco nepochopí, připouští
Prokazují obrovský zápal a nadšení, závodit na paralympijských hrách ale nemohou a leckde nemají s kým trénovat. Zakladatel České federace sportovců s Downovým syndromem se to snaží změnit. „Samozřejmě při tom tréninku není možné, aby tam byl jeden trenér. Potřebujeme asistenty,“ poukazuje Josef Filip na jedno z úskalí jejich začlenění do běžných klubů v rozhovoru pro Radiožurnál.
Nechci atletům upírat velké srdce, ale vsadím se, že lidé s Downovým syndromem opravdu běží, co to jde. Na paralympiádě v Koreji jsem viděla neuvěřitelné výkony, které mě dohnaly k slzám a k obrovskému potlesku. A na druhou stranu jeden můj známý, atletický trenér, říká: víš, ty děti už dneska ztrácejí motivaci. Ale tu asi sportovci s Downovým syndromem mají, že? Oni to dělají na plný pecky.
Dělají to na plný pecky, to říkáte správně. Víte, my jsme teprve v začátcích. Pro sportovce s Downovým syndromem je zatím paralympiáda uzavřená.
Docházku mají dokonalou. V normálních atletických klubech jsou sportovci s Downovým syndromem šťastní, těší je zájem, popisuje Josef Filip
Na paralympiádu jsou pro atlety s mentálním postižením pouze čtyři disciplíny: je to běh na 400 m, běh na 1500 m, vrh koulí a skok daleký. Kdežto pro naše sportovce, kteří nemůžou soutěžit společně se sportovci s mentálním postižením – jsou tam jasné důvody, proč ne – stále není na paralympiádě kategorie.
Já osobně se domnívám a budu si přát, aby jednou do budoucna byli součástí paralympijských her a měli tam tři základní disciplíny: běh na 100 m, skok daleký a vrh koulí. To jsou naše velké vize a budeme se na tom sportovně-politickém poli snažit o to, aby se atleti s Downovým syndromem do budoucna paralympijských her zúčastnili.
Vy máte licenci trenéra. Je trénování dětí s Downovým syndromem v něčem odlišné od trénování běžných atletů?
Samozřejmě je. Když se podíváte na sportovce s Downovým syndromem, tak první, co vás napadne, je, že ti sportovci jsou nižší. Průměrně má náš sportovec s Downovým syndromem 154 cm u mužů, průměrná výška u žen je 145 cm.
Je tam i mentální handicap, u některých na úrovni lehkého mentálního postižení, u některých na úrovni středně těžkého mentální postižení.
Samozřejmě při tréninku není možné, aby tam byl jeden trenér. Potřebujeme i asistenty. Kolikrát se nám stane, že se sportovec s mentálním postižením najednou rozhodne: tak, a chce se mi na toaletu, nekouká doleva, nekouká doprava, vyběhne přes atletický stadion nebo halu a může dojít k nějakému konfliktu.
„Nelze to chápat tak, že by se zúčastnili veřejného atletického závodu a běželi s jinými sportovci.“
Takže je to odlišné. Mnohem více času potřebujeme na to, aby si určité dovednosti sportovci s Downovým syndromem zdokonalili. Je to samozřejmě jiné, ale vycházíme ze základního atletického tréninku.
Jak snášejí sportovci s Downovým syndromem prohru? Vítězství si představit umím, ale jak jim vysvětlit to, že i prohrát je normální, když je to těžké vysvětlit normálnímu člověku?
To jsou dost obtížné situace. Naposledy jsme to zažili právě na tom halovém mistrovství České republiky v Ostravě, kde jsme byli. Tam jsme situaci vyřešili tak, že jsme i dávali medaili navíc.
Ano, máme snahu těm sportovcům jasně vysvětlit, jak jste říkala, že prohrát je normální. Kolikrát to musíme řešit dosti problematicky, ale ten cíl je jasný. I v tom nám pomáhají rodiče, protože kolikrát sportovec s Downovým syndromem ani nechápe tu situaci: vždyť jsem vyhrál v rozběhu! Ale už si neuvědomí, že rozhodující jsou výsledky z toho finále.
Snažíme se a je to doopravdy náročná disciplína, abychom to zvládli. Ale postupně si myslím, že se nám bude dařit a sportovci to pochopí.
Sami pospolu
Vy jste říkal, že cílem je, aby sportovci s Downovým syndromem mohli trénovat v běžných atletických klubech. Už někdo adaptoval tuto myšlenku? Už se to někde zkouší?
To je hezká otázka. V současné době je nejvíc sportovců s Downovým syndromem v PSK Olymp Praha, což je velice známý pražský klub, policejní klub. Je tam i Centrum sportu Ministerstva vnitra a nejlepší podmínky pro atletický trénink, jaké tady v Praze mohou být.
Tam je deset sportovců, kteří jsou zaregistrovaní v běžném atletickém klubu, platí si členské příspěvky a my tam máme tři trenéry s atletickou licencí plus další tři asistenty, kteří nám pomáhají. Takže to je konkrétní příklad, kde v rámci běžného atletického klubu sportuje nejvíc sportovců s Downovým syndromem.
26:30
Nečekaně se jim narodila dcera s Downovým syndromem. ‚Dělá s námi všechno,‘ ujišťují rodiče
Číst článek
Další takový atletický klub je Atletika Holešov, nově teď budeme jednat s atletickým klubem AK Mladá Boleslav, kde už máme sportovce i asistenta, ale budeme ještě domlouvat, aby tam byl i profesionální atletický trenér.
Takže ano, ta realita je taková, že naši sportovci trénují a trénovat budou v běžných atletických klubech. Není vůbec naší filozofií zakládat kluby zvlášť pro ně. Nevidíme k tomu sebemenší důvod a myslíme si, že i do budoucna by bylo ideální, aby atlety s hendikepem řídil Český atletický svaz.
Jsou ty výkony souměřitelné? S profesionálními atlety asi těžko, ale když třeba jdete na veřejné závody, jak souměřitelné jsou výkony?
Já vám to vysvětlím. My jsme si vědomi toho, že naši sportovci budou vždy sportovat v rozbězích společně. Nelze to chápat tak, že by se zúčastnili veřejného atletického závodu a běželi s jinými sportovci.
Naším cílem je, aby tam byla skupina našich sportovců, která je součástí toho veřejného závodu. Když vyrážíme na závody, kde se účastní ostatní handicapy, tak například v běhu na 60 m je rozběh pouze pro atlety s Downovým syndromem. Není možné to chápat tak, že by se stali součástí toho veřejného závodu.
Jaké momenty Josefa Filipa hřejí u srdce a proč se sportovcům s Downovým syndromem věnuje? Poslechněte si celý rozhovor, audio je v úvodu článku.
