Neporazitelní Italové opět kralují evropskému fotbalu, Mancini během tří let vytvořil tým vítězů
Od potupného selhání k vítězným vavřínům. Tato cesta trvala italské reprezentaci jen tři a půl roku. Po blamáži v podobě neúspěšné kvalifikace na mistrovství světa udělal kouč Roberto Mancini ze squadry azzury dravý a ambiciózní tým, překonal trenérské rekordy a především získal se svými svěřenci po penaltovém dramatu ve Wembley titul mistrů Evropy.
Rozhodčí se podíval na hodinky, odpískal konec zápasu a na San Siru zavládl smutek. Psal se 13. listopad 2017, italská reprezentace nedokázala překonat obranu poctivě bránících Švédů a po bezbrankové remíze bylo jisté, že se na mistrovství světa nepodívá. Poprvé od roku 1958.
Do třetice to Mancinimu vyšlo. ‚Štěstěna mi to dlužila,‘ zářil po zisku titulu italský trenér
Číst článek
Mancini jako spasitel
Katastrofa pro zemi žijící fotbalem měla logické následky. Ve funkci skončil kouč Gian Piero Ventura a rezignoval i šéf italského fotbalu Carlo Tavecchio. Situace kolem národního týmu byla napjatá, Itálie postrádala rozdílové hráče a trenéra sháněla téměř půl roku - až v květnu 2018 ukázal fotbalový svaz na Roberta Manciniho.
„Prožíváme těžké období a čeká nás hodně práce. Už mnoho let jsme ME nevyhráli. Chci se stát tím, kdo národní tým dovede na nejvyšší úroveň‚“ řekl bývalý trenér Manchesteru City či Interu Milán při nástupu do funkce. Málokdo čekal zázraky.
A zázraky se nekonaly ihned. Vždy elegantně oblečený trenér neměl kouzelný proutek, kterým by mávl, a Italové by začali hrát atraktivní fotbal. Mancini musel do týmu implementovat mnoho mladých hráčů a svou vizi jim předávat postupně. První náznaky lepších časů se objevily v průběhu kvalifikace na Euro 2020.
Neporaženi
Právě kvalifikace položila základ k neuvěřitelné sérii bez prohry, kterou se Italové nyní mohou pyšnit. Ve skupině J sice neměli Manciniho svěřenci žádného zvučného soupeře, ale jejich výsledky zaslouží obdiv - 10 zápasů, 10 výher, skóre 37:4. Lépe už se na turnaj naladila pouze Belgie.
Už tehdy Mancini díky deváté výhře v řadě vyrovnal rekord italského trenéra Vittoria Pozza z 30. let. „Pozzův rekord? Spíš by se mi líbilo vyhrát jako on dvakrát mistrovství světa a olympijské hry. Ale titul z mistrovství Evropy bude taky fajn,“ usmíval se trenér Italů. Troufalé vyjádření, které ale jen potvrdilo, že Italové našli své ztracené sebevědomí.
Nyní drží squadra azzura sérii 34 mezinárodních zápasů bez prohry. Pouze dvě utkání jim chybí k překonání neporaženého rekordu, který v současnosti drží Brazílie a Španělsko.
Bez individualit
Doby, kdy měli v národním týmu předplacené místo hráči Juventusu, AC Milán a Interu jsou pryč především kvůli neuspokojivým výsledkům těchto celků na evropské scéně. Nový kouč se tak musel poohlédnout jinde.
„Musím říct, že to, co Mancini udělal s Itálií, je úžasné. Ať hraje kdokoliv, ví, co přesně dělat,“ pochválil svůj protějšek trenér Belgie Roberto Martínez v rozhovoru pro Goal.com. „Tým má jasnou identitu, není to ta Itálie, kterou byste podle zkušeností z minulosti čekali.“
Tahouni Itálie v kvalifikaci
Andrea Belotti - 4 góly, 2 asistence
Nicolò Barella - 3 góly, 2 asistence
Ciro Immobille - 3 góly, 2 asistence
Leonardo Bonucci - 1 gól, 3 asistence
Jorginho - 3 góly, 1 asistence
Žádné velké hvězdy, méně známí hráči z AS Řím, Neapole, Lazia, Sassuola či Atalanty doplnili prestižnější jména jako Leonardo Bonucci, Giorgio Chiellini, Jorginho či Marco Veratti. To, že týmové pojetí není pro Manciniho prázdná fráze, dokazuje i fakt, že každý z Italů kromě brankáře Alexandra Mereta si na Euru alespoň minutu zahrál.
Srdce týmu však je (a vždy bylo) ve středu obrany. Stoperská dvojice Bonucci - Chiellini ve Wembley odehrála neuvěřitelný 326. společný zápas.
Rozhodující momenty
Itálie hrála na Euru svou skupinu v Římě a prošla jí bez ztráty bodu a bez inkasovaného gólu. Hned v zápase proti Turecku zazářil obránce Leonardo Spinazzola, který měl podíl na jednom ze tří gólů a navíc nastavil sprinterský rekord Eura (33,8 km/h). Italové také zaujali svět díky velmi emotivnímu pojetí předzápasové hymny.
Poté, co žolík Federico Chiesa rozhodl v prodloužení nervózní osmifinále s Rakušany, čekala Jihoevropany první zatěžkávací zkouška - Belgie. Zápas bohužel předčasně skončil pro Spinazzollu, který si přetrhl achilovku. Díky krásnému gólu Lorenza Insigneho však Italové ukázali, že umí i na velké týmy, a postoupili s výhrou 2:1.
V repríze finále z roku 2012 je dále čekalo Španělsko. Ačkoliv se Manciniho hráči ujali vedení, Moratův gól dotáhl zápas až do penalt. Jejich úhlavní postavou se stal obránce Chiellini, ačkoliv ani jednu nekopal. Jeho divadlo během losu se španělským kapitánem Jordi Albou v hlavní roli pobavilo a obletělo celý svět.
Po penaltovém postupu zbýval poslední krok. Itálie si proti Angličanům poprvé na turnaji vyzkoušela, jaké je to prohrávat, v druhém poločase ale srovnal Bonucci. Chiellini byl opět terčem kamer po cynickém taktickém faulu na Bukaya Saku.
Hrdinou finále se ale nakonec stal stále pouze dvaadvacetiletý brankář Gianluigi Donnarumma. V rozstřelu si poradil hned se třemi penaltami a především jeho reakce na tu rozhodující stála za to. S ledovým klidem pomohl Italům k tomu, o čem v roce 2017 nikdo z nich ani nepřemýšlel - k evropské slávě.
