„Přišel za mnou tenkrát předseda, nevím, kdo to byl, a říká: ‚Hele máš jít na tréninky, pan Eliáš tam byl.‘ Tak jsem šel na fotbalový trénink. Odtrénoval jsem s áčkem normálně fotbal a šel jsem zase na hokej,“ popisuje Josef Černý, že podobně jako jeho spoluhráč z hokejové Komety Vlastimil Bubník mohl hrát i nejvyšší fotbalovou soutěž. To ale zarazil hokejový trenér Vladimír Bouzek.

„Jeden Bubník nám tady stačí. Aby jednou chodil tam a jednou chodil tam. Říkal, ať se rozhodnu. Já říkám: ‚Vybrali jste mě na hokej? Tak budu hrát hokej,‘“ vzpomíná Černý.

Svého rozhodnutí dlouholetý reprezentant zpětně několikrát zalitoval.

„Možná jsem měl hrát radši ten fotbal, protože jsem ve fotbale byl opravdu dobrý. Když jsem viděl, co musím nosit na ramenou na zádech, pak když mi vyrazili zuby nebo když jsem měl zlomený nos a čelist, tak jsem si říkal, že já vůl nehrál fotbal. Ale jinak jsem samozřejmě nelitoval a jsem rád, že jsem hrál hokej,“ říká Černý.

V hokeji se z Černého stal obávaný střelec. Podobně by to možná dopadlo i v případě, že by se v roce 1958, kdy přišel do Brna, rozhodl pro fotbal.

„Já jsem měl desítku, byl jsem obounohý fotbalista. Levá, pravá, taky mám od toho křivé nohy. Nebudete tomu věřit, my jsme hrávali zápas jako kluci malí třináct patnáct let, jezdili jsme do vedlejšího města. Vyhráli jsme 10:0 a já jsem dal devět gólů. To o vás tenkrát věděli taky jako dneska,“ vzpomíná Josef Černý, který osmdesáté narozeniny slaví jako člen Síně slávy Mezinárodní hokejové federace IIHF. Jestli by dosáhl podobných met i jako fotbalista, to už nikdy nezjistí.

David Nekvinda Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít