Dozvuky zlatého šampionátu. ‚Úžasný pocit. Chci to zažít znovu,‘ shodují se Pastrňák s Červenkou
Čeští hokejisté v neděli v Praze ovládli hokejový šampionát a po čtrnácti letech slaví titul mistrů světa. U obou vítězství byl také Roman Červenka, letos v roli kapitána národního týmu. „Po prvním zlatu jsem to viděl tak, že budeme vyhrávat ob sezonu,“ říká v pořadu Host Lucie Výborné. Spolu s ním do studia dorazil také hvězdný útočník David Pastrňák, který letos svým gólem rozhodl o zlatu ze šampionátu.
Mým hostem měl být hokejista a kapitán národního týmu Roman Červenka. V přenosovém voze mám ale hokejisty dva, je tady i s Davidem Pastrňákem. Říkala jsem si, Romane… vy jste se tak bál rozhovoru, že jste ho vzal s sebou?
Roman Červenka: Ne, my jsme měli stejný plány po tomhle, takže...
Finále pro mě byl na psychiku nejtěžší zápas. Věděl jsem, že ta šance už nikdy taková nebude – vyhrát doma, popisuje Roman Červenka
Říkal jste, když byla oslava na Staroměstském náměstí, že už si ani nevzpomínáte, kdy jste měl naposledy pivo. Vy ho nepijete?
R. Č.: Piju, ale ne často. Během sezony nebo když je člověk v procesu, tak se dá říct, že si nedám ani jedno.
Takže ta typicky česká představa pivka po tréninku nefunguje.
R. Č.: Funguje, ale ne u mě.
Jak to funguje v Bostonu?
David Pastrňák: Ne, já přesně vím, kdy měl poslední pivo. On mi to řekl, já jsem se ho ptal. Třetího března.
Třetího března?
D. P.: To bylo jenom jedno, jsi říkal.
R. Č.: A ještě švýcarský.
V neděli večer si Česko zařvalo, že nás bylo slyšet až u sousedů. Co jste dodnes dělali? Dá se to nějak jako popsat?
D. P.: My jsme byli tady v Praze ve velký bublině přes to mistrovství. Já jsem přijel trošku později, ale byl tu blázinec, takže jsme byli v takový bublině. Byli jsme na hotelu, měli jsme tam krásný setup, všechno.
34:07
Při gólu Pastrňáka ve finále jsem vylítnul. Kluci na šampionátu prakticky nezaváhali, hodnotí Jandač
Číst článek
Pana kuchaře jsme měli, nádherně vařil, ale ven jsme moc nemohli, protože venku fakt byl blázinec, jak to bylo ještě doma. Takže jsme byli všichni celý mistrovství spolu a konečně jsme rádi, že jsme vyhráli a pořádně jsme se teď vyvenčili.
Mě zajímá ten proces toho venčení. Je čtvrtek, tak si říkám, co se dělo od neděle večer doteď?
R. Č.: Hráli jsme pozdě večer, takže v neděli po zápase jsme pak už byli jenom na hotelu s rodinami a měli jsme tam zařízenou pěknou večeři. Šlo se spát dost pozdě ráno a druhý den se jelo na Staromák. Takže taky krásná cesta, příjemná i autobusem a pak to všechno, co bylo i v televizi.
A úterý, středa, to byly nějaké drobnosti?
D. P.: Ještě jsme se nezastavili a dneska jsme si řekli, že to je poslední den.
Jaké to bylo u prezidenta?
D. P.: No, nádherný samozřejmě, jsme poctění pozvánkou. Bál jsem se trošku, že dostanu mikrofon do ruky, naštěstí věděli, že by to nedopadlo dobře. Takže to bylo nádherný, krásný proslov. Užili jsme si to, je to tam nádherný.
Já jsem třeba nikdy nebyl ani v blízkosti Hradu, takže jsem moc rád, že jsem měl tu zkušenost se tam zastavit, takže wow. Koukal jsem tam pěkně teda, kluk z Havířova na Hradě.
Kluk z Havířova, co se učil na holčičích bruslích. To je fakt pravda?
D. P.: Jo, protože oni ještě ty malinký tehdy neměli. Teď už to dělají a nevím, jaký tam byl důvod. Ale začínal jsem tak, měl jsem zoubky. Táta to sjel, zbrousil to, takže tam ty zoubky nebyly. Ale začínal jsem na těch bílých, ani nevím, jak se jim říká.
Tíha domácího finále
Romane, vy teď budete hrát devátou sezonu ve Švýcarsku. Jaké to je hrát proti chlapům, které znáte? Znáte celý švýcarský nároďák, jak si tak představuji.
R. Č.: Dá se říct, že jo. Kluky, co hrajou finále, až tolik ne, ale potkal jsem je ve Švýcarsku. Nechtěl jsem se vrátit do Švýcarska s tím, že by mě porazili v takovém zápase. Nám se proti nim moc nedařilo poslední zápasy a poslední dobu, takže jsem rád, že ten nejdůležitější zápas, co jsme s nimi hráli za poslední dobu, jsme zvládli.
Zlatá trefa Pastrňáka nebo drtivý závěr s Kanadou. Připomeňte si všechny české góly na šampionátu
Číst článek
Je těžší hrát finále doma?
R. Č.: Pro mě asi jo, upřímně, protože člověk chce tak moc vyhrát doma, je to ještě víc, než kdekoliv jinde a je tomu tak blízko, že se víc bojí toho, aby neprohrál. Pro mě to finále byl nejtěžší zápas na psychiku, protože jsem věděl, jak moc jsem blízko a že ta šance už nikdy taková nebude, vyhrát doma. Chtěli jsme to všichni tak moc, že to bylo těžké na tu hlavu.
Když v druhé třetině pořád nepadal žádný gól, tak bylo jasné, že někomu to tam padne.
R. Č.: No já mu to říkal. Říkám, už dělej, protože já to nevydržím.
Vy si spolu normálně během zápasu stihnete říct něco jiného mimo hokej? Jak spolu komunikujete, co si říkáte?
D. P.: Ve finále úplně ne. Jsou zápasy třeba ve skupině, že jsou trošku odlehčený, ale ve finále už se ta hlava fakt soustředí jenom na zápas - i v čtvrtfinále, semifinále.
Nevím, jak to má Roman, ale mně to třeba pomáhá, když jsem takový uvolněnější a jestli se mě zeptáš na otázku na střídačce, tak za mě to je v pohodě. Ale vím, že hodně kluků je v zóně a strašně se soustředí na zápasy, každý hráč to má jinak.
Opravdu funguje, že šestým hráčem je publikum? Já jsem žasla, že to O2 arena vydržela, to byl řev.
R. Č.: Já myslím, že letos to tak opravdu bylo. Bylo neskutečný před takovými lidmi hrát. A hlavně si myslím, že nejvíc nám to pomohlo v těch zápasech s papírově slabšími, kde se od nás očekává vítězství.
Potom dají jeden dva góly a prohráváte 3:1 a kdyby to bylo někde před prázdnou halou, kde ti lidi nejsou a ta energie nepřijde, tak se tyhle zápasy dají prohrát. Stalo se to, dá se říct, skoro na každém mistrovství a každému silnému týmu. Nám se to podle mě letos nestalo hlavně díky těm lidem, že jsme hráli doma a každý zápas byl speciální.
Když Norové odskočili na 3:1, tak to byla velká nepříjemnost?
R. Č.: Byla, ale stalo se to docela brzy, bylo to v první třetině, takže toho času jsme věděli, že máme dost. Lidi přinesou energii a člověk ji může nabrat. Potom stačí jeden gól, kdy to znova ta hala nabere ještě víc.
A vnímáte ten řev nebo to fandění? Protože mně někteří špičkoví sportovci, atleti, tenisti, říkali, že v nějakou chvíli jim hlava vypne a že to neslyší.
D. P.: Tak to jsou tenisti, to je individuální sport a vyžaduje strašnou soustředěnost. V hokeji si myslím, jak přijdeš na střídačku, máš tam 20 hráčů a střídáš se… Já třeba mám čas tu atmosféru do sebe nasoukat, když jsem na střídačce, nebo se podívat okolo a trošku si to užít.
Někdo je prostě tak soustředivej, že to nezvládne, ale já jakmile se vydejchám na střídačce a vyjde mi jazyk zpátky do pusy a už se můžu nadechnout, tak tu atmosféru vnímám hodně, protože mně to osobně pomáhá ve výkonnosti.
Naskočit do rozjetého vlaku
OBRAZEM: Mistři světa. Čeští hokejisté vybojovali na domácím šampionátu zlato, slaví se v celé zemi
Číst článek
Vy jste v Brně na přípravném turnaji třikrát prohráli - když začínal šampionát, tak lidi byli opatrní. Co se děje potom mezi těmi třemi prohrami a tím absolutním vítězstvím, než se pustíte do šampionátu? Vy je nějak postavíte jako kapitán na nohy?
R. Č.: To bylo všechno plánované, my jsme chtěli setřást tlak, aby lidi nečekali moc a my pak začneme úplně jinak. Byl tam boj o nominaci, bylo nás tam hodně na turnaji, hodně se střídaly lajny, všichni se zkoušeli. Myslím, že od té doby, kdy se nominace udělala, to už bylo od prvního dne v Praze jiné a řešily se víc detaily hry a na první zápas jsme byli připraveni už dobře.
Tým se udělal menší, bylo nás tam najednou třeba 25 a bylo to takové rodinnější, všichni věděli, na čem už v tu dobu jsou. Pak jsme se připravili hned na první zápas a dá se říct, že jsme neměli žádné velké problémy během turnaje, což se moc často nestává.
Já jsem vždycky zažil, že nějaké krize nebo problémy přišly, ale letos to bylo opravdu, až na to, že jsme chvilku prohrávali s Norama a s Dánama, v pohodě.
Davide, jak se naskakuje do rozjetého vlaku?
D. P.: Není to vždycky úplně příjemný. Přece jenom, hokej je velice týmový sport a nechcete nic nabourat. Kluci hráli výborně. Třeba dva roky nazpátek v Tampere, tam to bylo uvolněnější kvůli tomu, že prohráli s Rakušákama. (smích)
Ono je pak jednodušší přijet, když víš, že ten tlak není, ale tady kluci hráli výborně celý turnaj a kromě těch dvou gólů tam nebyla žádná škytavka. Není to jednoduchý a hlavně, jak tam přijdeš pozdě, tak to nechceš nabourat jako, jak říkáš, do rozjetýho vlaku.
Většinou s tím nemám problém, ale jak to bylo v Česku a ten tlak byl trošku větší, tak jsem se toho bál, ale kluci nás přijali neskutečně. Byli jsme tři hráči, co přijeli pozdě, a měli jsme dobrýho kapitána, ten se o to postaral. Přijali nás dobře.
Ale není to příjemný z obou stran. Je tam spoustu kluků, kteří pak nehrajou kvůli tobě, a na druhou stranu to nechceš rozbourat. Takže není to příjemný, ale kluci nám to udělali neskutečný. Já tam spoustu kluků znal, pro mě to bylo jednodušší než pro ty druhý kluky, ale jsem rád, že to takhle vyšlo a že jsme ten vlak nezastavili.
Teď máte volno. Kolik dní v roce nehrajete hokej?
D. P.: To má každý jinak, já jsem si vždycky dával pět týdnů nicnedělání. Letos to budu měnit, protože jste starší, život se mění a je pak trošku těžší se dostat zpátky do formy.
Znám kluky, co si dají týden pauzu, pak jdou trénovat a pak si dají v polovičce zase pauzu a jedou na dovolenou. Já to nikdy neměl rád, já měl rád těch pět týdnů volna a pak jsem jel do začátku sezony. Ale jak říkám, letos to změním a myslím si, že to má každý jinak.
Hokejisté oslavili zlato na Staroměstském náměstí, s pohárem vylezli i na střechu autobusu
Číst článek
To říká čerstvě 28letý, vedle sedí 38letý kapitán národního týmu. Tam už je to asi jinak, ne?
R. Č.: Když já si dám pět týdnů pauzu, tak už mě potom nikdo neuvidí na ledě ani na suchým tréninku.
Jak dlouho tedy vydržíte nejdéle bez hokeje?
R. Č.: Myslím, že kdybychom nevyhráli, tak už bych dneska asi něco dělal, ale momentálně by to bylo spíš na zranění. Tenhle týden si užiju tady s klukama, ale příští týden nevím, jestli půjdu hned na led, ale člověk se musí začít hýbat, protože v tomhle mým věku je to...
Takže se cítíte starý?
R. Č.: Starý ne, ale člověk nechce pak začínat zase úplně od nuly. Ale s tím, co se děje tenhle týden, to tak stejně bude, takže jsem se s tím smířil.
František Pomahač říkal, že jste jako malý kluk chodil od malička všude s hokejkou, že jste si s ní pořád hrál a že od té doby jste šikovný. V kolika letech jste začali hrát hokej, Davide?
D. P.: Já jsem začal hrát hokej v prosinci, když mi byly tři a já jsem květen, takže tři a půl asi.
R. Č.: Já si myslím, že tak nějak ve čtyřech letech. Jakože byla nějaká přípravka, začalo se tomu říkat hokej, no.
D. P.: Na zdraví. Já jsem jenom... Otevřel pivo, se omlouvám.
To byl hezký moment. Čím jste to pivo otevřel?
R. Č.: Pukem.
D. P.: Pukem, hokejovým.
A není to ten puk, ze kterého se strká ten tabák?
D. P.: Jo, je to ten žvýkací tabák.
‚Vyhrávat ob sezonu‘
Jak hokejista přemýšlí na začátku kariéry, když se začínají dostavovat první úspěchy a už mu třeba visí medaile na krku z mistrovství světa? A jak přemýšlí v průběhu nebo teď, když už mu visí na krku druhá medaile? Jak to máte?
R. Č.: No to je obrovský rozdíl. Když jsem vyhrál poprvý, tak mi bylo 24 let a člověk to vidí tak, že to bude vyhrávat ob sezonu. Neváží si toho tolik jako dneska. Tím, že to bylo doma a v nějakém tom pokročilém věku, je to prostě skvělý.
Finálový zápas mistrovství vidělo 3,74 milionu diváků. Sledovanost překonaly jen olympijské hry v Naganu
Číst článek
Opravdu se povedlo něco, co asi úplně nikdo nečekal nebo o tom nikdo moc nemluvil. Já jsem ale věřil i v průběhu turnaje, jak jsme se zlepšovali. To se taky moc nestávalo. Většinou jsme měli třeba i kolikrát dobrý začátky na mistrovství, ale druhý týden už to třeba nebylo ono. Věřil jsem, že by se něco takového klidně mohlo povést.
Mě spíš zajímá ta proměna hokejového myšlení. Člověk do toho vlítne s nějakým přesvědčením a pak se třeba dopracuje k něčemu úplně jinému…
D. P.: Tak to je ten věk a zkušenosti. Vidíš různý hráče, od starších po mladší, jak se připravujou. Ono ti to pak pomůže těmi zkušenostmi a hráč si najde to, co tělo pak v tom věku potřebuje…
R. Č.: To je na nás dneska těžká otázka. (smích)
Ne, vypadáte výborně, myslím, že jste po prezidentovi ve skvělé kondici. Mě ale opravdu zajímá, jaké to je, když člověk musí snášet nejenom to, co teď bylo na Staromáku, ale i nelibost fanoušků? A o tom můžete hodně mluvit.
RČ: Je to součást toho, jak je ten sport u nás důležitý a velký. A prostě to k tomu patří. Jde o to, aby se z toho člověk úplně ne…
D. P.: … nepokakal.
R. Č.: Pro mě bylo vždycky důležité, že jsem měl čisté svědomí v přípravě a že jsem do toho dal všechno. To, že se nedaří nebo že to nemusí sedět v týmu… prostě je to týmový sport a těch věcí, co nemusí fungovat, je strašně moc.
Samozřejmě to není příjemné, když se při turnaji snáší kritika. Nejhorší je, že sebevědomí hráče jde ještě dolů. Věci, které by normálně zvládnul, najednou také nejdou a je to čím dál tím složitější. Od toho ale hrajeme tenhle sport a musíme počítat s tím, že ten tlak s tím přichází.
Davide, mají v Bostonu hnusné fanoušky, když se nedaří?
D. P.: Hnusné ně, tam jsou dobří fanoušci, ale…
R. Č.: Tak ono se mu tam hlavně daří.
D. P.: Samozřejmě je rozdíl, když se vyhrává, nebo když se prohrává. Když se vyhrává, je to o hodně jednodušší. Jakmile se začne prohrávat, tak to pocítíte jak jako hráč, tak i jako člověk. Ale jak říká Roman, nejsme placeni jen za to hrát hokej, jsme placeni za to všechno. Za to, co tomu musíš dát a čím si jako hráč musíš projít. A ten hokej hrajeme, protože ho milujeme.
Život bez sportu?
Jak vypadá ta neviditelná část vaší disciplíny? Jak to vypadá, když jde, ve vašem případě Romane, „táta do práce“?
R. Č.: Tréninky jsou každý den, potom v sezoně se najdou samozřejmě dny volna. Ty já ale upřímně nemám moc rád, protože je tělo nemá rádo. Já jsem radši, když se pořád hýbu.
Běžné dny jsou ale tak nějak o tom dopoledni, někdo tam je do dvou, někdo do dvanácti. Odpoledne někdo může studovat video, dělat regeneraci a tak dále, to je taky individuální. Taková ta týmová část se skládá jenom z dopoledne, pak už je všechno individuální, když není zápas samozřejmě.
A můžete provozovat i jiné sporty? Myslím, že ve Švýcarsku to bude trošku benevolentnější než v NHL – když mi říkal Patrik Eliáš, že chtěl lyžovat, ale nemohl, protože to měl ve smlouvě.
DP: Ne, lyžovat nemůžeš.
2:01
Pohádka, která se stala skutečností. Na oslavy se moc těším, hlásí mistr světa Dostál
Číst článek
Vůbec?
D. P.: Ne, to ne.
Motorku taky nemůžete mít?
D. P.: Ne, taky ne. Když se hráč zraní, tak by to nebylo nic příjemného.
Vy ale Romane můžete, ne? Když si chcete jít zalyžovat a máte to ve Švýcarsku za domem…
R. Č.: Já nevím, asi jo. Někdo určitě chodí, ale nevím, co by se stalo, kdyby se zranil... Myslím, že máme asi pojistku i na lyže. Bylo by divný, kdyby ne.
Vy jste zápasili se zdravotními problémy, s kyčlemi, respektive trombózou. U té trombózy to je náročné kvůli případným krevním podlitinám po ráně pukem, že? Jak dlouho jste nehrál?
R. Č.: Nejdřív jsem měl trombózu, potom po pár letech i embolii, což bylo asi to nejhorší. Tak nějak se to ale zachytilo zavčasu, že se mi nestalo nic horšího. Nehrál jsem pár měsíců, pak jsem dohrával konec sezony.
Člověk ale musí brát prášky na ředění krve a nesmí se stát žádné zranění – nebo vás nenechají hrát. I kdyby bylo nějaké krvácení do mozku... Na druhou stranu, je dobrý, že člověk může fungovat, trénovat a hýbat se, ale je to dlouhá doba bez toho, aby se zapojil do hry.
Jste protivní, když nehrajete hokej delší dobu?
D. P.: Řekl bych, že asi trochu jo. Ten člověk je zvyklej mít v sobě soutěživost, je to bez ní těžký. Samozřejmě se dá najít všude, můžeš zajít na golf nebo na tenis, ale když v létě soutěživost v těch sportech nemám, tak jsem protivný.
Tak třeba karty nebo Člověče nezlob se…
D. P.: Jo, to stačí úplně. Hraju Člověče, nezlob se, hodím a nepřijde šestka, tak samozřejmě, že jsem protivný.
Češi jsou zlatí. Hokejisté vyhráli po 14 letech mistrovství světa, rozhodl Pastrňák
Číst článek
Vy žijete, Romane, ve Švýcarsku v Rapperswilu – do Curychu lodí, Alpy za domem… to vypadá jako velmi hezké prostředí. Je pravda, že když se vám stýská, že si sednete do auta a jedete na otočku domů?
R. Č.: Myslím, že to je výhoda polohy Švýcarska. Netrvá to dlouho a není to nic složitého, takže když je potřeba, možnost určitě je. Ta poloha je tak dobrá, že se dá odjet i jinam než domů do Prahy. Je tam okolo spousta míst, takže když si člověk potřebuje vyčistit hlavu nebo odjet ze stereotypu, tak je kam.
Kde si čistíte hlavu vy, Davide, když jste v Americe?
D. P.: Nikde. Hodně cestujeme, takže tam máme města, kde to není nejpříjemnější… ale zase na druhou stranu, když jedeme do Los Angeles nebo do New Yorku a mám možnost se najíst v dobrých restauracích, tak asi tam.
Nejlepší pochoutkový salát
A když jste v Karviné?
D. P.: No v Havířově jsem nebyl… za posledních deset let jsem tam byl zatím jednou. Máme tam dobrej pochoutkovej salát, ten je neskutečnej. Podle mě ho tam máme nejlepší v republice. Dal jsem ho tady pár Pražákům a taky koukali, takže je fakt nejlepší. Je tam krásné lahůdkářství, ale už dlouho jsem tam nebyl.
A nestýská se vám po nějakém místě, hospodě nebo po kamarádech?
D. P.: Z Havířova jsem odjel, když mi bylo čtrnáct, tak kdyby se mi stýskalo po hospodě, bylo by to těžký. Ale samozřejmě navštívit školu nebo zimák by bylo pěkný, akorát s tím časem to je těžký.
Jak je těžké neuvěřit tomu, že jste bůh – když vyjdete na Staromáku a lidé volají Červenka je bůh nebo Pastrňák je bůh?
D. P.: Musím říct, že to byl krásný pohled. A hodně adiktivní. První myšlenka, co mě napadla, když jsem tam přišel, byla: Tak tohle chci zažít znova. A to jsem tam teprve přišel. A hned mě napadlo, že tohle chci zažít znova. Jak říká Roman, to je v tom sportu těžký, ale toto mě napadlo a byl to krásný pohled.
R. Č.: Je nádherný, jak ten sport dokáže republiku zbláznit a pospojovat lidi, že se v tu danou dobu na něčem shodnou a jsou zajedno. To je úžasný. A když je toho člověk součástí a má na tom nějakou zásluhu a pak to vidí před sebou, tak je to úžasný pocit. Samozřejmě, že bychom to chtěli vyhrávat každý rok, ale...
Dokážete mi prosím popsat, co to znamená „hokejová rodina“? I v zahraničí se pořád operuje s tím „hockey family“. Vy kolem hokeje jste opravdu taková zvláštní rodina, možná spíš klan, kterému člověk, který není uvnitř, vlastně nemůže rozumět.
D. P.: My jsme spolu každej den. 25 kluků každej den společně, tak je pak jednoduché se spřátelit. Jste spolu skoro víc jak doma s rodinou, takže proto se tomu říká druhá rodina.
R. Č.: Souhlasím s tím stráveným časem. Je to opravdu každej den a i když jsou tam různý charaktery, tak pořád musíte hledat cestu jeden k druhýmu, aby ta rodina fungovala co nejlíp a bylo to vidět na ledě, což ne vždycky je jednoduché. Je to 25 lidí plus ten stav, trenéři… Ne každá rodina funguje na té top úrovni, ale jako rodina to opravu funguje.
A podrží mě ta rodina, když se něco podělá?
R. Č.: Ta správná jo. Ta co vyhrává, kde to funguje, tak stoprocentně. A jsou tam jeden pro druhého. To si myslím, že byla výhoda našeho šampionátu, našeho týmu, protože jsme tam byli jeden pro druhého, ať už bylo v jakékoliv fázi turnaje.
Na klubové úrovni je to samozřejmě ještě trošku něco jiné, protože je to dlouhodobá sezona, trvá to dlouho a za tu dobu přijde spousta problémů a věcí na řešení. Během sezony se třeba mění hráči, takže tam je ten proces ještě trošku složitější.
A když budu blbec, tak předpokládám, že mě ta hokejová rodina taky vyloučí.
R. Č.: Je to možné, může.
