Po sedmi letech se čeští florbalisté dočkali další medaile. Co se vám teď honí hlavou?
Vůbec nic. Jen to, že to byla šílená válka a že jsem na tenhle tým hrozně hrdý. To, čím jsme si prošli, tou týmovou dynamikou, co všechno jsme změnili. V rámci toho jak jsme se utužili, jakou jsme utvořili partu. To, co rozhoduje tyhle zápasy, není to, jakou kvalitu předvedeme na hřišti, ale jak si věříme, jakou máme důvěru v týmu máme. A tu jsme si dokázali během posledních týdnů vytvořit fakt silnou. Máme společné vzpomínky do konce života.

Je to velká euforie? Na začátku třetí třetiny jste prohrávali o dvě branky, ale váš tým ukázal velkou vnitřní sílu, přestože je tak mladý.
Nevěřil jsem, že bychom to nevyhráli. To, co proběhlo v šatně, ta energie, se kterou jsme vlétli do třetí třetiny... Sice jsme pak dostali gól, ale hned jsme na to zapomněli a díky tomu jsme pak třetí třetinu zvládli. Pak už to bylo jen o tom, kdy to prolomíme.

Vítězná branka byla z vaší florbalky. Jaká to byla akce? Bylo to nacvičené?
Vůbec nevím, vůbec si to nepamatuju. Vím, že někde vykoukl balonek, vystřelil jsem a pak vystříkly emoce a přišlo strašné uvolnění. Tu akci si vůbec nepamatuju.

Stojíte tu s bronzovou medailí na krku, rozdával jste podpisy. Není toho na vás v devatenácti letech moc?
Proto florbal dělám. Pro to, jak se tým dokáže utužit na cestě za cílem, který jsme si jasně stanovili. Děláme to hlavně pro sebe, pro tým uvnitř. Co fanoušci nevidí, je právě v týmu to nejsilnější.

Jaké teď budou oslavy?
Obrovitánské. Myslím, že to ani neumíme, protože jsme jako parta ještě nic nevyhráli, ale spousta kluků oslavovat umí, takže to bude fakt velké. Asi to bude Dlouhá noc, která nám tu hrála po gólech.

Jakub Kanta Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít