Není tajemstvím, že abyste mohli závodit ve formuli 1, musíte být rychlí. Během téměř sedmdesátileté historie tohoto sportu bylo hned několik pilotů, kteří své soupeře rychlostí převyšovali.

„Juan Manuel Fangio, Jim Clark, Ayrton Senna a v současné době i Lewis Hamilton. Všechny tyhle jezdce spojuje jediné, a to vyždímat z vozu maximum, především v kvalifikacích,“ říká expert Radiožurnálu Jakub Knoll.

Možná někoho překvapí, že ve výčtu Jakuba Knolla chyběl sedminásobný mistr světa a neúspěšnější pilot historie Michael Schumacher. Německý závodník sice také uměl zajet proklatě rychlé kolo, o tom koneckonců svědčí jeho 68 pole positions, ale on vynikal především svou komplexností.

„Ať už se to týkalo kvalifikací, závodního režimu, ale i třeba spolupráce s týmem, testování, vývoje nového vozu nebo o to vytěžit z vozu maximum. Právě komplexnost dělala i Michaela Schumachera výjimečnost nad protivníky,“ vysvětluje Knoll.

Absolutní rychlostí vynikala především brazilská legenda Ayrton Senna. Památná byla jeho jízda v kvalifikaci na Velkou cenu Monaka 1988, kdy svému týmovému kolegovi Alainu Prostovi nadělil téměř jednu a půl sekundy. 

V dnešní době připomíná Sennu hlavně Lewis Hamilton. Britský pilot a úřadující mistr světa je navíc kromě rychlosti i velmi spolehlivý. Toho si všiml závodník Josef Král.

„To je jeho největší devíza, že jede pořád rychle a někdy až výjimečně rychle. Nemá kiksy, že by někde vyletěl. Všemu se vyhýbá, a proto teď získává tituly mistra světa,“ říká Král.

V historii formule 1 najdeme ale i případy, kdy o titulu nerozhodovala absolutní rychlost. Krásným příkladem je rok 1984, kdy se mistrem světa stal Rakušan Niki Lauda, který v té sezoně nevyhrál ani jednu kvalifikaci.

David Prouza Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít