Dřevorubecký sport nemá se štípáním dříví nic společného, říká Brabec. Pila stojí okolo 80 tisíc
Hostem pořadu Páteční finiš Kateřiny Neumannové byl zástupce mladého, adrenalinového sportu. Jan Brabec se totiž věnuje dřevorubeckému sportu. Bavili se o jednotlivých soutěžních disciplínách, ale také o materiálním vybavení. Kolik soutěží absolvují nejlepší závodníci za jeden rok? Jaká disciplína je fyzicky nejnáročnější?
Honzo, soutěžíte v šesti disciplínách. Můžeš mi je popsat? Co je to třeba stocksaw?
Stocksaw je taková úlitba tomu, kdo vlastně tu Světovou sérii založil. Prosadil jako jednu z disciplín řezání sériově vyrobenou motorovou pilou. Závodníci nemají možnost si před soutěží nic připravit, ale dostanou pilu od organizátora a mají za úkol odříznout dva kompletní kotouče z kmene o průměru 40 centimetrů v předem dané deseticentimetrové výseči. Musí dodržovat pravidla, aby byl pokus platný. Rozhodují setinky, protože když v české sérii startuje v závodě 16 závodníků, je jich třeba 12 schopných poskládat se v rámci půl vteřiny. Rozhoduje opravdu každý detail.
Poslechněte si celý rozhovor s pořadalem dřevorubeckého sportu Janem Brabcem v pořadu Páteční finiš
Další disciplína je standing block chop. Ta vypadá jak?
To je disciplína, která simuluje kácení stromů. Je to prověření schopnosti chlapa, jak si poradit s pokácením stromu z dob, kdy dřevorubci neměli pily, protože byly drahé, a měli jen sekery. Tady v disciplíně je to blok osoustružený na 30 centimetrů. Závodníci mají za úkol přesekat blok v rámci pravidel z obou stran. V české sérii to je nějakých 30 vteřin a světový rekord je kolem 11 vteřin.
Disciplína single bag?
To je jedna z nejstarších technik, kdy měli dřevorubci ruční pily. Závodníci používají speciály pro soutěž, zhruba dva metry dlouhé pily, které mají speciální ozubení. Tato pila má kromě řezacích zubů i zuby vyhazovací a je velmi agresivní v řezu. Na kmeni, který má 46 centimetrů v průměru, tak závodníci dosahují času okolo 15 vteřin.
Co to je underhead chop?
Přesekávání ležícího kmene, je to asi nejjednodušší sekací disciplína, se kterou nováčci začínají. Stojíš na kmeni, který přesekáváš pod vlastníma nohama. Technicky je to nejsnazší. Pokácený strom potřebovali dřevorubci zkrátit na menší části, které šly lépe vytáhnout z lesa.
A zbývající dvě disciplíny?
To už je vyšší dívčí. Třetí sekací disciplína je spring board. V Austrálii, na Novém Zélandu, kdy měli stromy přesílené náběhy, tak je nebyl nikdo schopný pokácet. Vysekávali si v kmenech kapsy pro takové lešení, kterému se říká spring board a pomocí toho se dostali do vyšších partiích stromu, kde ho byli schopni pokácet. Do moderní podoby ta disciplína přešla v podobě kmene, který má 274 centimetrů, tam závodníci vysekají dvě kapsy, použijí dvě prkna a nahoře přesekávají kmen, který má průměr 27 centimetrů, aby měli všichni podmínky stejné.
Největší adrenalin je asi disciplína hot saw, že?
To je disciplína, která je fakt závodní a nedá se porovnávat se žádnou běžnou praxí v lese. Jsou to pily, které mají jen omezení, že musí jít o jednoválec s laděným výfukem. Jsou vidět pily od 250 do 380 kubických centimetrů a výkon je od 60 do 70 koní. Závodník drží v rukou motor o výkonu osobního automobilu a má s ním odříznout tři kotouče ve výseči 15 centimetrů. Ta pila váží okolo 25 kilogramů, takže to je opravdu vrcholný sportovní výkon.
Páteční finiš
Svého hosta zpovídá bývalá běžkyně na lyžích, olympijská vítězka ze ZOH v Turíně 2006, šestinásobná olympijská medailistka a dvojnásobná mistryně světa Kateřina Neumannová. Poslouchejte každý pátek od 10.00 na Radiožurnálu Sport nebo na serveru iROZHLAS.
V jakém standardu ty pily a sekery jsou? Dají se koupit, nebo jsou to speciály pouze pro soutěže?
Jedinou výjimkou je ta sériově vyráběná motorová pila, ale veškeré další vybavení je pro přípravu dřeva na chalupě nepoužitelné. Sekery váží okolo tří kilogramů, vyráběné jen pro závody. Úhel broušení na ostří je kolem 14 stupňů. Břitva má 11 stupňů, takže si člověk asi dokáže představit, že to není normální sekera. To ostří je schopné holit. Topora se používají zásadně z amerického ořešáku hickory, protože ta dřevina má specifikum, že kdyby došlo k prasknutí, tak se trhá po vláknech a neodlomí se. Závodník je schopen včas zjistit, že sekera praskla, a vymění ji za druhou. Závodníci mají povoleno nastupovat se dvěma sekerami.
Mají závodníci své vlastní vybavení, nebo je erární od pořadatelů, aby byla zajištěna regulérnost soutěže?
Je to jako ve všech sportech. Když jsi měla běžky s lepším mazáním než soupeř, tak to byla výhoda. Úplně stejně to mají závodníci v dřevorubeckém sportu. Světová špička vybírá třeba ze 60 seker. Když před soutěží vědí, jaký typ dřeva se bude sekat, tak vybírají ze 6 až 8 seker a zjistí, která z nich leze do dřeva nejlépe, a vyberou na testovacím bloku tu správnou. Mohou zvolit špatně, to se stát může, ale většina vybavení je na závodníkovi. U ruční pily i single bagu je správná pila alfa omega úspěchu. Teď řešíme výběr pil pro českou reprezentaci, kdy víme, kdo bude řezat tu disciplínu. Jedna špičková pila stojí 80 tisíc, takže závodník není schopen jich mít tolik, takže si v rámci týmu kluci vypomohou a půjčí si pilu od někoho jiného a zkoumají, jestli jsou schopni odříznout od jeden dva tahy rychleji. Je to o tom, jako ve většině sportů, že materiální vybavení a dobrý support může udělat důležitý krůček k úspěchu.
Jak si mám představit závodníky? Jsou to chlapi, co pracují v lese, nebo to jsou závodníci, kteří se chystají jen pro tuto disciplínu a jinak dělají něco jiného?
Je to jako v jiných sportech, existuje nějaká špička vyvolených. Když jsem se bavil s Australanem Laurencem O'Toolem, kolik absolvuje závodů, tak on jich za rok objede více než 100. Taková porce se nedá s civilním zaměstnáním zvládnout, takže to jsou naprostí profesionálové. Když se podíváme na evropské týmy, tak věřím, že my, Poláci a Němci jsme evropská špička, tak jsou to většinou lidé, kteří se dřevorubeckému sportu věnují jako koníčku a mají civilní povolání. Když jsme před 20 lety začínali, tak 9 z 10 kluků pracovali v lese nebo seděli na harvestoru, dnes jsou dvě třetiny startovního pole složené z lidí, kteří dělají práci manažerů a mají sport jako skvělý relax a sportovní vyžití.
Jak závodníci trénují? Je to kombinace fyzické kondice se speciální technikou?
Je to tak. Když přijde člověk, který je v rámci svého povolání zvyklý pracovat s pilou, tak první, co ho musíme při disciplíně stock saw naučit, je, že musí zapomenout vše, co běžně dělá při své práci, protože tam se s pilou mazlí. Tady v té disciplíně se musí naučit a najít moment, kdy je schopen na pilu maximálně zatlačit a přitom ji neudusit. U sekacích disciplín lidé běžně používají sekery na sekání dřeva a s tím nemá dřevorubecký sport nic společného. Je to přesekávání kmenu, kdy se musí naučit pochopit techniku, pod jakými úhly se dá blok přeseknout co nejrychleji. Jde o čas, frekvence nejde zvyšovat donekonečna a závodníci musí přemýšlet nad tím, kdy a kde dva seky ušetří, protože to ve výsledku může znamenat třeba vteřinu a půl dolů, která bude v úspěchu rozhodující.
Jak fyzicky náročné je soutěž zvládnout?
Je to o vývoji toho sportu. Ten sport jako takový začal v roce 2001 v Evropě a mistrovství Evropy byl závod, kde nastupovali závodníci na šest disciplín a absolvovali všechny a trvalo to asi šest hodin. Dnes je to stlačené na méně než polovinu. Zažil jsem na mistrovství světa, kdy závodník nastupoval na ruční pilu, kde se používá speciální obuv s hroty spiky a nestihl se ani přezout. Absolvoval tu disciplínu v keckách, protože neměl čas si ani přezout boty. Někdy je to hektické, odpočinku moc není. Při klasických závodech to není takový extrém jako při formátu Trophy, což je oslava pro ty nejlepší. Závodníci jdou ty čtyři základní disciplíny bez přestávky, jdou ve vyřazovacím systému proti sobě a mají disciplíny zvládnout bez přestávky. I v Česku se dokážou závodníci pohybovat těsně nad minutou, takže je to hodně extrémní zátěž. Při ruční pile jsme měřili tepovou frekvenci závodníkům a i když to trvá jen 14 vteřin, tak měli tepy přes 200. Ta zátěž je extrémní a je třeba se na to připravit.
Jaké soutěže probíhají v Česku a jaké probíhají na mezinárodní scéně? Které z nich jsou ty nejprestižnější?
V Česku probíhají kvalifikační závody, protože Timbersportu se u nás věnuje zhruba 40 aktivní závodníků...
Timbersport je tedy oficiální název?
Ano. Jsou různé soutěže v rámci dřevorubeckých sportů, a proto vznikl Timbersport. Ten má celosvětovou organizaci, jednotná pravidla. Pokud chceme, aby čas, kterého dosáhl závodník v rámci české série, byl započítán jako světový rekord, tak musí být použito měření certifikovaným systémem a časomírou. Zhruba 40 českých závodníků si to mezi sebou rozdá o 12 míst, která jsou pro ně připravena v rámci mistrovství České republiky. V současnosti probíhá závod tříkolově, vybere se z těch 12 závodníků, osmička nejlepších po třech disciplínách a po čtvrté a páté disciplíně jde na poslední disciplínu jen šest nejlepších. Mistr České republiky má pak šanci startovat na mistrovství světa, pokud v rámci evropského žebříčku je jedním z osmi nejlepších Evropanů. Evropa má osm míst, čtyři místa zbývají na Austrálii, Nový Zéland, USA a Kanadu, protože tam ten sport vznikl. Zatím je to pořád o honu evropských závodníků za těmi zámořskými. Česká reprezentace drží evropský rekord ve štafetě, který je 55 vteřin a 55 setin. Díval jsem se, kolikátý je to čas v rámci historie mistrovství světa. Je to 82. nejlepší čas. Těch předchozích časů dosáhly jen zámořské celky.
Čím to je?
Je to o rodinném zázemí. Bavil jsem se o tom s Carsonem Watsfordem, Američanem, který byl v Čechách jako trenér na desítce kempů. Je to medailista z mistrovství světa, byl ve finále americké série, tak pro něj to byl vždy čas, kdy se bude moct vidět s tátou, budou spolu soutěžit, protože jeho táta i ve vysokém důchodovém věku jezdil po Americe po soutěžích, takže byl rád, že spolu mohli soutěžit. Carson dostal ve 4 letech do ruky sekeru a začal sekat soutěžní disciplíny. V tomhle je obrovský rozdíl mezi zámořím a Evropou. Je skvělé, že po 20 letech máme první asi tři rodinné klany, kdy na závodníci otce navazují jejich synové. Tudy asi může vést cesta, jak mohou být Evropané konkurenceschopní.
Dřevo, se kterým se soutěží, mám na mysli dřevo, tak se dováží? Jsou to speciální kusy dřeva...
Je to tak a je to kvůli tomu, aby byla zajištěna maximální transparentnost a regulérnost. Pokud český mistr potřebuje být jedním z osmi nejlepších evropských závodníků, tak potřebuješ toho Čecha porovnat s Polákem, Němcem, Rakušanem. Toho nejde dosáhnout jinak, než že připravíš pro všechny identické dřevo. Musí být vytěžené v jeden čas, ve stejné lokalitě, osoustruženo na průměry, zabaleno do fólie, pak je zabaleno v centrálním skladu, ze kterého se rozváží na všechny evropské soutěže, aby i Maďar měl stejné podmínky jako kdokoliv jiný.
To asi nebude smrk, že?
Je to měkké dřevo. Se smrkem se v tréninku pracuje taky, ale kvůli broušení ostří by na smrkovém dříví vylámali moc seker, tak se používá topol černý nebo borovice vejmutovka. Borovice se používá převážně v zámoří, tady k ní není takový přístup. My ji používáme pro ruční pilu. Dřevo nesaje tolik nečistoty, písek do kmene a dřevo je k pilám šetrné. Pokud by dřevo obsahovalo nečistoty, tak by to tu pilu ztupilo.
Je to i o štěstí, jaký kus dřeva si závodník vylosuje?
Určitě. I když jsou bloky vybírány, aby byly co nejvíce podobné, tak se stane, že na kmeni je během růstu zalomená větvička a na povrchu pak závodník žádný suk neuvidí. Začne sekat a zrovna v místech, kde potřeboval naseknout, tak do toho dřeva nevidí, je tam schovaný suk a diví se, že má mít dosekáno. Je to mnohokrát o štěstí. Závodníci mají možnost si blok dřeva prohlédnout, a pokud se jim nelíbí, tak si mohou říct o náhradní. Není ale možné kouknout na druhý a říct, že si nechají ten původní. Pokud se rozhodne k výměně, tak ten první odevzdá.
Legenda českých dřevorubců
Obrovskou osobností vašeho sportu je tragicky zesnulý Martin Komárek. Na kolik on ovlivnil váš sport?
To ani nejde říct, protože ten sport se dlouhá léta rovnal jménu Martin Komárek. Martin začal s Timbersportem v roce 2001 tak, že ho oslovil učitel z lesárny Pavel Veverka ve Vimperku a přesvědčil ho. Martin hned v roce 2002 udělal titul mistra Evropy a o rok později to zopakoval. My jsme se s Martinem pak seznámili, já ho viděl na pár záběrech a pak se začala rodit naše spolupráce. Martin působil i jako organizátor v české sérii a hlavní trenér na kempech. V rámci světové sérii byl jediný Evropan, který dokázal konkurovat zámoří. Vozil medaile, zvládl za 12 let získat 10 stříbrných a bronzových medailí, jen to zlato mu nevyšlo.
Co je pro tebe největší radost a co jsou naopak těžkosti spojené s tímto sportem?
Největší radost pro mě je, když ten sport někam posouváme. Ze začátku závodníci soutěžili ve čtyřech disciplínách, na springboard se koukali jen z dálky a neodvážili se. V roce 2006 jsme jeli poprvé springboard na jedno prkno, vysekali si tam jednu kapsu a z toho přesekávali kmen a nebylo nic neobvyklého, že padali dolů. Neuměli správnou technikou vysekat kapsu, aby prkno držela bezpečně. Od roku 2011 jsme začali sekat na dvě prkna. V rámci světové série začaly před čtyřmi lety sekat i ženy. Bylo nemyslitelné, že by ženy sekaly disciplínu standing block chop, měly jen jednu disciplínu underhead chop. U nás letos proběhl první závod v Evropě, kdy ženy sekaly i vstoje. Když jsem mluvil s reprezentantkami ze Švédska, Německa, Rakouska, tak byly za to moc rády, že tu možnost mají, protože jim to bylo upíráno a braly to jako výzvu.
Je to komunita lidí, která se motá okolo přírody?
Drtivá většina lidí je spjatá s péčí o krajinu, s údržbou krajiny. Jsou tam lidé, kteří mají civilní zaměstnání z jiného oboru, ale pořád je to člověk se silným vztahem k přírodě. Přirovnal bych to k vodní kanoistice. Má to velmi blízko k přírodě, férovému jednání, přátelství a že tam ten člověk je pro druhého, když bude potřeba.
Máš nějaký organizační sen?
To jsem měl. Dlouhá léta jsem s Pavlem Veverkou vedl diskuse, aby jednou bylo mistrovství světa v Praze a to se povedlo v roce 2019. Věřím, že v nedaleké budoucnosti je před námi další ročník. Věřím, že se toho zase dočkám.
