Tokio byl milník, co mi otevřel bránu, říká mistryně světa v lukostřelbě Horáčková. Už se těší na Paříž
Hostem pořadu Na síti s Andreou Sestini Hlaváčkovou byla historicky první česká medailistka z mistrovství světa v lukostřelbě Marie Horáčková. Jak vzpomíná na vystoupení na olympijských hrách v Tokiu? Co je nejlepší průpravou, než se člověk začne věnovat lukostřelbě?
Maruško, ty jsi první první českou medailistkou z mistrovství světa v historii. Jaké to je? Už ti to došlo?
Jo, už mi to došlo a je to krásné. Pořád si ale v sobě udržuji to, že to jde a že jde porazit tu mystérii, která byla nad Korejkama, že jsou neporazitelné. Začala jsem zjišťovat, že vím, že na to tréninkem mám, tak proč si nedovolit mít medaili.
Poslechněte si celý rozhovor s lukostřelkyní Marií Horáčkovou v pořadu Na síti
Turnajem jsi procházela celkem lehce. Jaký je to systém soubojů, které vedou k medaili?
Je to hodně podobné tenisu, jen to trvá kratší dobu. První den se zahajuje kvalifikací a všichni střílejí svých 72 šípů a sečte se skóre, které nastřílí. Pak se udělá pořadí a z něj se dělá pavouk a pak je to k.o. systém jeden na jednoho. Kdo prohraje, jede domů. Systém eliminace je takový, že každý střílí tři šípy, součet šípů na jednu sadu udává, kdo vyhraje. Když je shodný součet šípů, tak se rozdělují soutěžní body 1:1. Střílí se tři sety, 6:0 výhra, maximálně pět setů, takže to může skončit 6:4, 7:1, 7:3 nebo 5:5 a to znamená, že se jde na jeden šíp do rozstřelu.
Kdy byl pro tebe ten nejtěžší moment mistrovství světa?
Nejtěžší bylo dostat se mezi nejlepší osmičku. Není to vidět, ale ta cesta celý týden je ta nejtěžší, a potom na pódiu. Říkám, že se tam chci dostat, protože tam je to úplně jiné, je to hop, nebo trop, ale člověk se na to může připravit a mě to tam hrozně baví.
V čem je střílení na pódiu jiné?
Jsou tam jiné podmínky, je to takové výjimečné. Je to i tím, že je na vás pozornost, všichni o vás vědí a je to lépe sledované i pro oko diváka. To, co se děje ty dny předtím, tak o tom nikdo moc neví. Tady jsou všichni na lajně, ve stejný čas, 100 lidí střílí nastejno, ale střílí proti jednomu člověku a jsou tam proměnlivé podmínky. Na stagi je to udělané jako show, takže to má své kouzlo.
První střelou na šampionátu jsi minula terč. Co to pro tebe znamenalo?
Bylo to v eliminační soutěži. Foukal tam silný vítr, kdy padaly dalekohledy a člověk byl rád, že vůbec stojí. Měla jsem jen devět šípů na to, abych se skamarádila se závodní střelnicí. Dřív mě tam nepustili. To nestačilo, protože jsem byla překvapená, jak tam fouká. Na tréninkové střelnici to totiž nebylo takové. Stane se to, ale nebylo to tak neobvyklé. Stalo se mi to i při kvalifikaci na olympijské hry do Tokia. Člověk se musí rychle resetnout a jít dál, protože jedna chyba nic neznamená.
Česko má senzační lukostřeleckou šampionku, Horáčková ovládla mistrovství světa
Číst článek
Zaujalo mě, že až zlatá medaile z mistrovství světa k tobě dovede sponzory. Co to pro tebe bude znamenat a jaká přijde podpora?
Přijdou smlouvy s největšími firmami v lukostřelbě, to je svět sám pro sebe. Dostat se do top týmů je hrozně těžké. Musíte objíždět všechny Světové poháry a konkrétní soutěže, které nejsou pro Česko tak atrktivní, ale jsou atraktivní pro lukostřelecký svět. Ty jsem ještě neobjížděla, je to třeba cesta do Las Vegas na halový závod. Já se přes halovou sezonu připravuji na tu venkovní, takže halové závody tolik nestřílím. Letos jsme jeli alespoň do Francie a do Berlína, tak jsme zjistili, že to pomohlo. V hale je totiž ještě víc důležitá hlava a ta mentální hra. Je to na kratší vzdálenost na 18 metrů a desítka má v průměru dva centimetry, takže tam musí být člověk opravdu soustředěný. Hodně lidí se umí v hale trefit, nemusí tahat tolik liber...
Co to znamená tahat libry?
To je síla luku. Já momentálně tahám 44 liber, to je asi 17 až 18 kilo.
K těm sponzorům a firmám, které si zaujala. Do teď sis tedy musela vybavení hradit sama?
Ne zcela. Naštěstí funguje dobrá podpora od lukostřeleckého svazu, a když se člověk dostane do reprezentace, tak minimálně jeden luk dostane a může ho používat po dobu, co v reprezentaci je. S úspěchem z olympiády jsem dostala další dotace, tak jsem si mohla pořídit vlastní vybavení. Bude to velká pomoc, protože součást luku je střed a ramena a ta by se měla měnit každou sezonu nejlépe. Nejdéle za dva roky. Šípů jsou potřeba dvě sady, což znamená 24 šípů na každou sezonu a to se už protáhne kapsa.
Kdo ti ten luk, ramena, středy servisuje? Zvládáš to sama?
Nemusí se to servisovat jako lyže, ale luk se servisuje tak, že se ladí na toho střelce. Aby šípy létaly co nejlépe k sobě a všechny do desítek. Potřebuje se to kontrolovat po každém závodě, jestli jsou součástky utažené, anebo nepotřebují vyměnit. O to se stará trenér táta společně se mnou.
Takže nějaké součástky vozíš sebou?
Nevozíme náhradní součástky, ale máme dva luky.
Jak se s lukem cestuje? Musíš mít nějaké povolení?
Na palubu si ho neberu, musí jít pod letadlo. Luk nespadá do speciálního povolení, ale měnila se legislativa, tak to raději nechci rozpitvávat. Luk šel ze zbraní v české legislativě pryč, ale ve Francii je to jinak, tam procházejí větší kontrolou. Cestuje v kufru, někdo si ho vozí v kufrech na zbraně, ale jsou i speciální kufry na luky. Luk je rozebíratelný a jednou mi kolega řekl, že ho rozebíráme na prvočástice.
Jak se holka ze 33. příčky na olympiádě v Tokiu dostane na zlatou medaili na mistrovství světa o pár let později?
Postupně si to všechno sedá, Tokio byl milník, který mi otevřel bránu v tom, že jsem si řekla, že jsem dokázala něco, k čemu celý trénink směřoval. Pořád to ale bylo v nadějích než jisté a trénink se odpíchl výš, začala jsem střílet o něco více. Dostala jsem se na laťku, kam jsem chtěla, a vím, že jsem konkurenceschopná. Je to takové pokračování, a ne odpíchnutí od nuly.
Na síti
Svého hosta se ptá bývalá tenistka, stříbrná medailistka ve čtyřhře z LOH 2012 v Londýně a dvojnásobná grandslamová šampionka ve čtyřhře Andrea Sestini Hlaváčková. Poslouchejte každý čtvrtek od 10.00 na Radiožurnálu Sport nebo na serveru iROZHLAS.
Jak na Tokio vzpomínáš?
Měla jsem hrozně smíšené pocity, protože jsem se kvalifikovala na poslední možnost měsíc před olympiádou. V tom shonu všeho jsem neměla čas přemýšlet nad tím, jak bych tam chtěla skončit, chtěla jsem tam dobře střílet a užít si to. Po olympiádě jsem si řekla, že to zase nic tak hrozného není, co se týče mého závodu. Co se týče celé akce, tak je to fakt ohromné a moc se těším do Paříže. Tokio beru jako velkou zkušenost a čerpám z ní do teď.
Místo v Paříži máš už jisté. Jak moc se ti mění příprava a skladba sezony?
To se mění tím, že opadne soustředění na kvalifikační závody. Tam držím moc palce naším klukům a dalším českým sportovcům. První vrchol bude mistrovství Evropy a pak olympiáda. Už víme, jaký je systém na olympiádě, takže takhle se nikde jinde nestřílí. Jsou tam souboje na pódiích, odstřílíte kvalifikace, čekáte na dva tři dny na svůj tým a během těch dní se odstřílí první nebo dvě kola. Nejvíce se potřebuju naučit zvládat ty pauzy. To je to nejtěžší, i když je pauza jen hodinu, tak co s tím. Jsme zvyklí jet pořád v kuse.
To místo, které si vybojovala na olympiádu pro Paříž, je tvoje?
S největší pravděpodobností. Asi se uskuteční nominace a svaz potřebuje finálně nominovat příští rok, takže musím potvrdit formu. V reprezentaci ženské lukostřelby je smutná situace, protože na příští rok nemá nikdo jiný reprezentační limity splněny. Ještě jsou ale nějaké závody, tak snad tým bude doplněn.
Od kolika let se věnuješ lukostřelbě?
Mohu říct, že úplně od miminka, protože jsem se na střelnici de facto narodila. Mám i fotku, když jsou mi tři roky a mám plastový luk se šípy s přísavkami, které střílím. Ale musím říct, že jsem to dobře odkoukala, protože mám i usazeno, takže se mi tětiva dotýká obličeje. Svůj první luk jsem dostala k pátým narozeninám, ale ten mi začala pak brát ségra.
Jaká je tedy běžná průprava?
Je důležité mít všeobecnou kondici, klíčové taky je, to mi říkal celou dobu táta, být trpělivý, umět se ovládat, mít cit pro zamíření, pro výstřel a mít dobrou koordinaci.
Pocházíš z Plzně, což je střelecké velkoměsto. Bylo to dáno, že díky rodičům to bude luk?
Rodiče nikdy nic jiného nestříleli, ale my trénujeme na armádní střelnici, takže jiné zbraně okolo jsou. Zkoušela jsem i jiné zbraně, ale hrozně mi to nešlo. Neumím ani na blbé vzduchovce dát mušku a hledí dohromady. My máme totiž jen jeden záměrný bod.
Tvoje maminka byla lukostřelkyní a olympioničkou. Jak ty si pamatuješ, že ve tvých jedenácti letech střílela na olympiádě v Pekingu?
Jak jsem byla malá, tak si to tolik nepamatuji, jaké jsou k tomu měla postoje. Rozhodně jsem vnímala, že to bylo obrovské a mamka měla taky obrovskou podporu. Až s odstupem času jsem si uvědomila, jak velké to bylo, protože byla po spoustě let první účast na olympiádě. Vyprávěla mi o nominačních závodech, byla taky silná hlavou, takový býček, takže co chtěla, tak tak bylo. Řekla si tehdy, že buď teď, nebo nikdy a dala to. Zasloužila si to, protože nikdy nebyla profík.
‚Teď můžu tři dny fandit ostatním.‘ Lukostřelkyně Horáčková má už olympijský start za sebou
Číst článek
Bylo to pro tebe někdy závazkem, že jsi se chtěla vyrovnat?
To ne, nechtěla jsem se vyrovnávat, chtěla jsem pokračovat. Byla pro mě inspirací, taky jsem na olympiádu chtěla, protože se mi to prostředí hrozně líbí a byl to můj sen.
Tvůj táta je zároveň trenérem. Jak jdou tyhle dvě role udržet v symbióze?
Jsou důležité i pauzy, které nám jdou a které máme. Jak jsme v tom vychovaní, tak
dokážeme být parťáci. Rodiče nám od mala nastavili, že nejsou to jen kamarádi, ale rodiče. Mamka trénovala v celém klubu, takže jsme na to byli zvyklí. Kdybych věděla, že to nefunguje, tak bych řekla dost. Táta mi řekl, až mě budeš mít dost, tak řekni a rozvážeme to. Já jsem uvažovala, říkala jsem mu to, ale pak jsem si řekla, že nám to funguje a výkonnost stoupá, tak proč to měnit. Nežijeme spolu, takže nemáme jen sebe a pak se vzájemně na výjezdech užíváme.
S kým ještě spolupracuješ?
Martin Kubec, což je můj kondiční trenér už dlouhá léta. Umí taky poradit hlavou a nebo mě vyburcovat k výkonům. Jednou mi říkal, já už teď udělat víc nemůžu, protože fyzicky jsi připravená fakt dobře, ale tvojí hlavu ti neodpářu.
Mluvila jsi o psychické stránce. Máš někoho, s kým se radíš?
Spolupracuji s Helenou Sovákovou a taky to řeším s tátou, protože on je taky dobrý psycholog. Být trenér lukostřelby je ohromný záběr, psychologie tam hraje největší roli. Na závodě už trenér neudělá nic, může tam být technická podpora, když se něco děje s lukem, ale musí tam hlavně mentální podpora. Na závodě už se nic moc jiného neudělá. Pak mám ještě fyzioterapeuta a za toho jsem taky šťastná.
Co potřebuje lukostřelkyně konkrétně v kondiční přípravě?
Nic moc dalšího, protože všechno se dá dělat v přírodě nebo ještě v bazénu. Střelnice a posilovna jsou dva prostory, které nejvíce navštěvuji, a pak ještě regenerace.
Kde jinde ve světě jsou nejlepší podmínky pro lukostřelbu?
Je to určitě Korea, ale je to i tou náturou a mentalitou. Asiaté jsou obecně velice dobří. Z Evropy je těžké dostat se na olympiádu, všechny země jsou velice dobré a hodně vyrovnané. Silné týmy mají Holandsko, Itálie, Francie, Velká Británie. Pak taky USA, ale na to, jak je to velká země, tak mají hodně lukostřelců, ale moc jich nedělá olympijskou disciplínu. Střílí se i v Jižní Americe, ale ti nejsou na tak dobré úrovni.
Věříš, že ta pozornost přivede i více dětí do základen lukostřelby v Česku?
To uvidíme, byla by to radost. Už pár let zpátky se základna rozšířila. Byla jsem na mistrovství republiky dorostenců v Chebu a jen v mladších kategoriích 15 až 18 let bylo přes 30 dětí v kategorii holky kluci. To je o dost víc, než když já jsem střílela v jejich letech. Žáčků jezdí okolo 90 na mistrovství republiky a to jsou dobré počty. Uvidíme, doufám, že se chytí a budou mít dobré vedení, abychom měli další pokračovatele.
Budu citovat tvého tátu: Pro českou lukostřelbu je to dobrý signál, dá se tady dělat na vysoké úrovni. Výhodou je, že ji může dělat každý, kdo má chuť. Ne všichni mohou hrát fotbal, hokej, basketbal. Co si tady nastřílíte, to je vaše.
Stojíš za tím?
Určitě. Je to výjimečné v tom, že se dá dělat v každém věku. Ne každý se dostane na takovou úroveň, ale lukostřelba má ohromný záběr, jak do hobby sportu, tak do výkonnostního. Je to i tak, že někdo není schopný tak běhat, ale může zkusit střílet z luku a třeba mu to půjde.
Kde najde dítě, které by si to chtělo vyzkoušet, nějaký klub?
Na stránkách Českého lukostřeleckého svazu je soubor klubů, které se nacházejí po republice. Pak už si najít webové stránky a kontaktovat určitý klub.
Do začátku není žádné vybavení potřeba, nebo jak to funguje?
Záleží na klubu, ale většina klubů půjčuje vybavení na začátek. Pak je potřeba investovat, ale nemusí to být investice podlamující kolena.
Kombinuješ lukostřelbu se studiem. Je to běžné?
Ve světě taky, ale asi ne tolik. Většina lukostřelců jsou hned profíci, protože jakmile se dostanou do reprezentace, tak trénují v nějakém centru, kde jsou zavření a tam trénují. Je jich ale dost, kteří studují, ale mají studium rozložené tak, že studují, jen když máme volno, což je v říjnu. Já teda docházím do školy o dost víc než všichni ostatní.
Je to náročné?
Dost. Vybrala jsem si sportovní studia, bakalářský ročník byl náročný v tom, že je potřeba umět gymnastiku a ostatní věci. Hodně mi to ale dalo do všestranné připravenosti, i k tomu mému sportu a bavilo mě to. Musím poděkovat univerzitě i učitelům, že mi vycházejí vstříc s termíny. Já se snažím dávat zkoušky na první dobrou a být tam, když můžu.
