Historický úspěch pro Eritreu i Ekvádor, rekord a double. Připomeňte si nejvýraznější momenty Tour
Letošní Tour de France se zapsala do historie. A to nejen kvůli neobvyklé trase, kdy se končilo časovkou v Nice místo tradičního sprinterského dojezdu na Champs-Élysées v Paříži. O rekordní zápisy se zasloužili hlavně cyklisté svými výkony. Kromě 35. etapového vítězství Marka Cavendishe do historie vstoupili i majitelé jednotlivých trikotů.
První historický moment se odehrál už ve třetí etapě. V hromadném dojezdu si dosprintoval pro vítězství Eritrejec Biniam Girmay a stal se prvním cyklistou své země, který vyhrál etapu na nejslavnějším cyklistickém závodě světa.
Nešlo ale o jednorázový úspěch, Girmay dělal fanouškům v téměř čtyřmilionové východoafrické zemi radost dál. Po páté etapě vysvlékl ze zeleného dresu Jonase Abrahamsena, který do té doby držel trikot pro lídra bodovací soutěže i puntíkatý dres pro krále hor. Zelená barva patřila od šesté etapy čtyřiadvacetiletému Eritrejci a vypadalo to, jako kdyby mu dala křídla.
V osmé etapě porazil jednoho z nejúspěšnějších sprinterů posledních let Jaspera Philipsena a dojel si pro druhou výhru. Ani to ale Girmayovi nestačilo, ve sprintu v závěru dvanácté etapy získal třetí vítězství. Zelený trikot úspěšně dovezl až do cíle v Nice, kde si za bouřlivých ovací fanoušků nejen ze své země převzal trofej pro nejlepšího sprintera ročníku. Stal se tak prvním cyklistou z Afriky, který vyhrál bodovací soutěž na Tour.
Hory ovládl Carapaz
Podobnou radost jako Girmay dělal svým příznivcům i Richard Carapaz. Jednatřicetiletý vrchař z Ekvádoru si ale své nejlepší kousky nechal na rozdíl od Eritrejce až na závěr Tour. V devatenácté etapě, která končila na vrcholu horského střediska Isola 2000, jel dlouho v úniku před skupinou hlavních favoritů, a i když etapu nevyhrál, dokázal na horských prémiích nasbírat dostatek bodů, aby předčil do té doby vedoucího závodníka vrchařské soutěže Tadeje Pogačara.
Do 20. etapy tak Carapaz vyjel v puntíkovaném dresu, který úspěšně dovezl až do Nice. Na pódium vystoupal v bíločervené barevné kombinaci jako vůbec první Ekvádorec v historii.
Pogačarův double
S nadsázkou by se dalo říct, že se Pogačar zapsal do historie už jen tím, že na startu sezony vyhlásil ambiciózní útok na double. Ovládnout první Grand Tour sezony Giro d’Italia a poté triumfovat i na Tour de France se až do letošního ročníku povedlo pouze sedmi cyklistům.
Posledním závodníkem, který ovládl růžový i žlutý závod v jedné sezoně, byl Ital Marco Pantani v roce 1998. Od té doby se o double buď cyklisté vůbec nepokoušeli, protože šlo o příliš náročnou výzvu, nebo při snaze o triumf na obou etapových závodech pohořeli.
Změnil to až slovinský fenomén, který v květnu suverénně předčil všechny konkurenty na Giru a v červenci nedal šanci obhájci prvenství z posledních dvou ročníků na Tour Jonasi Vingegaardovi, aby mu v zisku dvou trofejí zabránil. Kromě totožného místa na nejvyšším stupni vítězů zaznamenal Pogačar i další spojení mezi Girem a „Starou dámou“. V obou závodech totiž ovládl shodně po šesti etapách. Tento počin je také historicky významný. Naposledy se to totiž povedlo v jednom ročníku Tour Marku Cavendishovi v roce 2009.
Rekordní etapa číslo 35
Cavendish se letos také zapsal do historie, a to neméně významným způsobem než celkový vítěz Pogačar. Stejně jako v případě slovinského cyklisty nešlo o takové překvapení jako v případě Girmaye a Carapaze. Devětatřicetiletý britský cyklista si po loňském pádu na Tour o rok prodloužil kariéru, aby mohl bojovat o rekordní 35. etapové vítězství na „Staré dámě“.
Ruce nad hlavu mohl zvednout a zatnout v pěst už v páté etapě, kdy ve sprintu dokázal předčit i Philipsena. Tímto počinem překonal legendárního „Kanibala“ Eddyho Merckxe, který během svých nejúspěšnějších sezon v 60. a 70. letech minulého století dokázal získat celkem 34 individuálních etapových vítězství.
Poslední etapový vavřín kariéry mohl mít pro Cavendishe hořkou pachuť, protože v horách několikrát bojoval s časový limitem. Týmoví kolegové z Astany ale pokaždé dokázali cyklistu s titulem „sir“ dovézt do cíle včas a ten tak mohl slavit v Nice nejdéle ze všech závodníků, kteří do cíle dojeli.
Do závěrečné časovky, ve které startovali závodníci v opačném pořadí, než jaké jim patřilo v celkové klasifikaci, totiž vyjel jako první. Měl tak dostatek času na trati pozdravit diváky a v cíli se ve společnosti rodiny a týmových kolegů rozloučit s veleúspěšnou cyklistickou kariérou.
