Když se Jiří Lehečka vydal poprvé do Austrálie, tak z toho hned byl titul na celkem prestižním turnaj v nedalekém Traralgonu. Už je to šest let, tak jak na to vzpomínáte?
Letí to, no. Je to šest let, co jsem tady hrál jako junior. Je to neuvěřitelné, přijde mi, jako kdyby to bylo dva roky zpátky, už je to déle. A to je i ta naše cesta s Michalem (trenér Michal Navrátil, pozn. red.), kdy už spolu trénujeme nějaký ten pátek. Už se známe, víme, co od sebe máme očekávat a je to výhoda.

Jsme prostě nastavení, abychom oba dva fungovali tak, jak si ten druhý představuje, a mohli jet v takové dobré a kvalitní symbióze. Protože když jeden člověk z týmu nefunguje tak, jak má, tak to potom nejde. A to u nás není vůbec ten případ a právě proto si myslím, že nám to takhle dobře funguje.

Herní trenér Michal Navrátil je stále s vámi jako tenkrát. Často se stává, že si tenisté, když přejdou mezi dospělé, najdou i jiného trenéra, ale vy spolupracujete pořád.
Je potřeba zmínit to, že Michal, když se mnou začal, tak už to byl zkušený trenér. Dostal Jirku Veselého do první stovky, Adama Pavláska také, s ním jezdil po grandslamech, když ještě hrával solidně dvouhru. Takže on, když mě začal trénovat, už trošku věděl, o čem ten velký tenis je. To pro mě byla výhoda. A pak nám samozřejmě pomohl Tomáš Berdych, se kterým jsem rok a půl spolupracoval. Ten nám také otevřel hodně nových pohledů na můj tenis, moji hru. Takže dohromady s tím si myslím, že jsme z toho vytěžili naprosté maximum a není důvod něco měnit.

Také vám nějakou dobu pomáhal Tomáš Berdych jako mentor, ale i tak mi přišlo, že se snažíte o to, aby Michal Navrátil nebyl nějakým způsobem upozaděný.
Já jsem se snažil vždycky zmiňovat lidi, kteří doopravdy v tom týmu pracovali tak, jak měli. A kteří dělali tu svoji práci dobře a ten kredit si zasloužili. Ať už to byl Tomáš, který nám určitě strašně moc pomohl, tak ani na Michala jsem nechtěl, aby se zapomínalo. Dohromady si myslím, že tvořili ten rok a půl dobrou dvojku i tím, jak se znali odmala, to byla velká výhoda.

Každý má nějakou zásluhu a proto, když se mě někdo ptá na to, čím to je, že jsem na kurtu zrychlil, tak ať se ptají mého kondičního trenéra. Od toho ty lidi v týmu mám, já neznám na všechno odpověď. Aby se o mě dobře starali a aby to fungovalo tak, jak potřebuji. Takže když nemám na všechno odpověď a v týmu mám lidi, kteří se specializují na svoje obory, ať už to je můj fyzio z Portugalska Carlos, či už to je kondiční trenér Radek Štěpánek, nebo teď tenisově, co mě vede Michal, tak když na něco nemám odpověď, všechny odkážu na ně.

Když se ještě vrátím do toho roku 2019, tak tehdy jste tady seděl a říkal jste, že byste chtěl být světovou jedničkou, asi jako každý samozřejmě, když je mladý, tak platí to stále?
Jo, já si myslím, že to se nezměnilo. Když člověk ten tenis hraje a má to doopravdy rád, tak ty cíle musí mít největší. Jestli se to někdy povede nebo ne, to už uvidíme. Pevně věřím, že na to tenis mám a během příštích pár let se budu schopný vyvinout v hráče, který o tom v příštích letech budou moc reálně uvažovat.

Ale pro mě je hlavní každý den a každý trénink tam prostě nechat všechno a odejít s dobrým pocitem, že jsem pro to udělal naprosté maximum. Jestli to ve výsledku potom dá deset grandslamových titulů nebo jeden nebo žádný, dvacáté místo, třicáté nebo padesáté, to už je jedno.

Pro mě bude důležité, abych po skončení kariéry neměl žádné výčitky a nemusel být jako jeden z těch bývalých hráčů, kteří cítí, že měli navíc, ale že tomu vlastně všechno neodevzdali. To je to, co bych si nepřál, aby se ze mě stalo, a právě proto se snažím dělat naprosté maximum každý den.

Jaroslav Plašil Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít