Od 1. května 2025 se mění pravidla pro placení rozhlasového poplatku. Více informací zde.

V muzeu potěší Čecha šaty a ponožky Martiny Navrátilové

Londýn hostí druhý týden nejprestižnější grandslam sezóny - tradiční Wimbledon. V All England Clubu nemusíte obdivovat jen výkony sportovců, ale ve volném čase můžete navštívit třeba tenisové muzeum. V něm lidé obdivují šaty průkopnic tenisu s velkými kapsami, do kterých schovávaly míčky, nebo knihu z roku 1555, kde se píše o královském tenisu. Nechybějí ani šaty a ponožky Martiny Navrátilové.

Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Wimbledonské muzeum

Wimbledonské muzeum | Foto: Petr Souček

Když dorazíte k tenisovému areálu od stanice metra Southfields, nasměruje vás k Wimbledonskému muzeu ukazatel, který tvrdí, že vám k cíli cesty zbývá přesně 221 metrů. Nemám sebemenší důvod o tomto údaji pochybovat, vím, že Britové mají smysl pro přesnost vypěstovaný stejně dobře jako smysl pro uchovávání tradic. Když ujdete onu vzdálenost, čeká vás ještě 44 schodů, které vás zavedou do druhého patra budovy centrálního dvorce. Tam jsou pokladny instituce, která se oficiálně jmenuje Wimbledon Lawn Tennis Museum.

"Muzeum se vlastně nachází pod sedadly centrkurtu. Během normálního provozu mají lidé možnost dvorec navštívit, máme tam vyhlídku. Teď, během turnaje, to pochopitelně nejde, protože všechna sedadla jsou obsazená," vysvětluje s jistou dávkou typicky britského humoru můj průvodce Ashley Jones, na jehož vizitce se skví titul obchodní manažer. Sotva dokončí větu už mě zve do první místnosti. Najdete v ní všechno, co se vztahuje k historii tenisu.

"Nejstarší exponát, který v muzeu máme, je kniha z roku 1555, píše se v ní o takzvaném královském tenisu, je v italštině, protože byla vydána v Benátkách," upozorňuje mě Jones na největší skvost v prvních vitrínách a už mě pomalu posouvá dál, na prohlídku výstavy věnované ženskému tenisovému oblečení. Hned mě upoutají šaty, které na první pohled vypadají jako by je právě sundala ctihodná lady po velkolepém plese. Nezdá se mi jen obrovská kapsa. "Ženy tehdy nosily na tenis to, co měly právě na sobě," potvrzuje mé podezření průvodce. "Musely mít ale velké kapsy, do kterých si dávaly míčky. V korzetu se pro ně totiž nemohly sehnout," dodává a jdeme dál. Míjíme šaty z viktoriánského období, na chvilku se zastavíme u bavlněných šatů, jejichž délkou v roce 1919 šokovala ctěné wimbledonské publikum Suzanne Lenglenová a nakonec skončíme u minišatiček, z pod kterých vloni cudně vykukovalo spodní prádlo Venus Williamsové a Anny Kurnikovové.

V dalších prostorách si můžete prohlédnout, jak vypadala šatna v roce 1922, zjistíte, že tenis inspiroval tvůrce nejrůznějších, někdy i nepraktických a nebo kýčovitých předmětů a doporučuji i návštěvu galerie, ve které muzeum schraňuje umělecká díla s tenisovou tematikou. V malém promítacím sále si může vychutnat nejkrásnější wimbledonské výměny a to nejlepší přijde na konci prohlídkového okruhu. "Tady během roku vystavujeme v muzeu trofeje pro vítěze, stěhují se pryč jen během čtrnácti dní, kdy se koná turnaj, musí se vyčistit, a pak je dostávají vítězové přímo na dvorci. Teď jsou tady repliky," nabízí Jones jeden z důvodů, proč navštívit muzeum i v době, kdy vedle na dvorcích rozhodčí právě nepočítají fiftýny.

"Letos vůbec poprvé, na oslavu 25. výročí muzea, jsme dostali povolení organizovat prohlídky do zákulisí turnaje. To znamená, že lidé mohou vstoupit hráčským vchodem do budovy New millenium, prohlédnout si tělocvičnu pro hráče nebo zahradu Zen, kde tenisté relaxují. Návštěvníky vezmeme i do mezinárodní lóže, která je hned naproti lóži královské. Uvidí tedy věci, které nemá šanci zahlédnout ani majitel lístku na centrální dvorec," vypočítává další atrakce Ashley Jones.

Rozloučili jsme se před vitrínou, která má pro kohokoliv z Česka obzvláštní půvab. Jsou v ní věci, které muzeu věnovala devítinásobná šampionka Martina Navrátilová. Přiznám se, že jsem se na šaty s monogramem MN díval s hrdostí. Kdy? jsem pod nimi objevil i pár ponožek, zajásal jsem nad britským smyslem pro detail. Předpokládal jsem, že vedení muzea je tam uložilo hned poté, co je Martina svlékla z nohy. Prý se o tom uvažovalo, ale nakonec šly do pračky. A tak, k mému velkému zklamání, zvítězil jiný britský smysl - smysl pro hygienu.

Petr Souček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme