Moravec v nové roli trenéra biatlonistů: S Krčmářem jsme si nastavili hranice, skladba tréninků se změnila
Krátce před startem Světového poháru biatlonistů zavítala do studia Radiožurnálu Sport bývalá opora reprezentačního celku Ondřej Moravec. Ten se rozpovídal o aktuální formě českých reprezentantů, ale také o tom, jak skloubil roli trenéra a experta v České televizi. Jaké to je fungovat nyní jako trenér Michala Krčmáře, se kterým dlouhodobě trénoval a závodil? Jak se změnila skladba tréninků před právě startující sezonou?
Ondro, jaké to je odjíždět na Světový pohár v roli trenéra?
Nervózní jsem částečně pořád, to se nezměnilo a bylo by divné, kdyby ne. Jsem hrozně rád, že vím do čeho jdu. Kdybych šel do neznáma, tak neříkám, že bych se toho bál, ale stres by byl asi větší. Mám výborný pocit z toho, co se udělalo, a doufám, že to bude vidět i v závodech.
Poslechněte si celý rozhovor s biatlonovým trenérem Ondřejem Moravcem v pořadu Páteční finiš
Je tam jiný druh odpovědnosti? Máš odpovědnost za celý tým.
Když člověk dělá sport, jako je biatlon, a je závodník, tak to bere tak, že je všechno na něm. Já to teď beru za celý tým, aby to fungovalo jako celek a alespoň někomu se dařilo. Budu strašně šťastný, ať to vyjde komukoliv, i ze ženského týmu, protože tým potřebuje nakopnutí a impulz. Věřím, že by to kluky i holky hrozně povzbudilo a jsem přesvědčený, že nám neukázali zdaleka, co v nich je a aby to někdo z nich předvedl v letošní sezoně.
Letíte do Kontiolahti. Jak moc se těšíš na čas strávený v těchto končinách?
Už jsme byli skoro tři týdny nedaleko ve Vuokatti, takže jsme na to adaptovaní. Když jsem závodil, tak jsem říkal, že Kontiolahti nemám rád, a nic se na tom nezměnilo. Ač jsem tam měl skoro nejlepší výsledky, tak to není úplně překrásný areál, ale na začátek sezony není zase takový výběr. Tma příjemná není. Máme tam ale ubytování jen pro sebe, vlastního kuchaře a má to své kouzlo, že je člověk nezávislý na ostatní. Doufám, že bude sníh, protože se z ubytování dá dojet až na závodiště.
Biatlonová sezona je dlouhá. V čem je důležitý ten první závod?
Pokud to závodníkům vyjde, tak je to potvrzení toho, jestli dělali dobrou práci. Uspět na prvním závodě je vzpruha do dalších závodů a jednodušeji se mu pak závodí. Když se ale člověku nedaří, není to tak, že by měl skládat zbraně. Má před sebou dalších 25 závodů a měl by ze severu odjíždět zklamaný.
Ondro, ty jsi vstoupil do trenérské pozice po loňské sezoně, která nebyla z pohledu výsledků úplně úspěšná. Jak se rodilo tvé rozhodnutí do toho jít?
Jsem rád, že jsi to řekla takto, protože to byl i důvod. Doma jsme o tom debatovali, zvažoval jsem to. Když jsem končil, tak jsem řekl, že se asi jednou vrátím. Loňská sezona nebyla asi úplně ideální, takže pro mě to byla taková věc, která mi rozhodování usnadnila. Čím větší má člověk po konci odstup, tak pak ty věci postupně ztrácí, takže v tuhle dobu mám ten vjem ještě čerstvý.
2:28
Bude zase lépe, doufá šéf českých biatlonistů Hamza před sezonou. V týmu se vyměnili dva trenéři
Číst článek
Jaký nadhled si nad biatlonem získal za ty tři roky, kdy jsi nebyl v pozici závodníka?
Když má člověk prostor přemýšlet o střelbě anebo o lyžování, tak dospěje. Utřídí si myšlenky, co se týče techniky lyžování. Moje gros práce je u trati. Začal jsem přemýšlet o běžeckém stylu jinak. Kdyby si dal sportovec pauzu a o těch věcech víc přemýšlel, tak by mu to mohlo pomoct. Zkrátka když není člověk tak upnutý na sport, tak na to kouká s nadhledem.
Jedním z tvých svěřenců je Michal Krčmář, bývalý kolega závodník. Mluvil jsi s ním o tom?
Popravdě jsme se o tom nebavili. On to asi věděl, že jsem tu nabídku dostal a když to bylo dané, tak jsme se o tom bavili. Musím říct, že spolupráce s ním má trochu jiný rozměr, protože se známe dlouho a dobře. Vytvořili jsme si přátelský vztah. Není to vyloženě na kamarádské úrovni, ale dovolí mi rozebírat věci, které nejsou třeba mnohdy příjemné a člověk se dostane v mentální rovině daleko hlouběji. Má to své lehké nevýhody, ale tohle považuji za výhodnou věc. Víme, kde máme hranice a co je potřeba dělat jako trenér a kdy to může být kamarádské.
Ondro, ty jsi v trenérské dvojici s Michaelem Málkem. Někde jsem četla, že změníte systém přípravy. K jakým změnám došlo?
To musím potvrdit, že když se na jaře skládaly plány, tak změn je dost. Jedna změna je v tréninku, co se týče silové přípravy. Tento systém skládal juniorský trenér Honza Burian, to je hlava tohoto a má to vyzkoušené na mladých klucích. Síly se pozměnily, mám na mysli skladbou tréninků. Dříve byly dva tři druhy, teď jich je pět.
Druhá změna byla v tom, že jsme v tréninku intenzit dělali poslední dva roky spoustu a i kluci přišli s tím, že se v tom cítí dobře, ale když pak mají přidat, tak v závodech na to nebyli dostatečně adaptovaní. Letos jsme tréninků v anaerobním prahu absolvovali daleko víc, takže to byla největší změna. I vzhledem k tomu, že člověk dělá tyto tréninky, tak je ideální kombinovat se střelbou a to kluci dělali daleko víc než v minulých sezonách.
Páteční finiš
Svého hosta zpovídá bývalá běžkyně na lyžích, olympijská vítězka ze ZOH v Turíně 2006, šestinásobná olympijská medailistka a dvojnásobná mistryně světa Kateřina Neumannová. Poslouchejte každý pátek od 10.00 na Radiožurnálu Sport nebo na serveru iROZHLAS.
A jaký to na ně mělo dopad?
Většinu soustředění jsme absolvovali v poměrně vysoké nadmořské výšce, ať už to bylo Livigno, Passo Lavazze, dějiště příštích olympijských her v Anterselvě. To je už je hodně cítit. Je tam potřeba to pečlivě plánovat, a taky aklimatizace. V kombinaci s výškou a intenzivním tréninkem se nedá natrénovat tolik hodin, co bylo zvykem, ale to je daň, která musí přijít. Na letních závodech jsme měli kluky, co posbírali medaile, z testů nám vychází třeba to, že Michal Krčmář na tom tak dobře nebyl posledních osm let. Je fajn, že je vidět, že práce někam směřuje a jde to správným směrem. Jestli to ale budou schopní aplikovat i v těch závodech Světového poháru, to uvidíme.
Ondro, vrcholem loňské sezony bylo mistrovství světa v Novém Městě na Moravě. Největšími hvězdami byly Norové, Francouzi a Němci je občas stíhali, ale byl tam vidět rozdíl. Unikne občas něco ze zákulisí těchto týmů?
Musím ti dát za pravdu a asi se to moc nezmění. Když jsem letos viděl první závody, co se jely minulý týden v Norsku, tak jsem na to jen zíral, protože olympijský vítěz Fillon Maillet tam byl padesátý. Říkal jsem si, že je tady asi něco špatně. I norský A-tým na tom přes léto nebylo úplně dobře, ale ten tým, co jezdí nižší třídu Světového poháru, tak by z fleku na něm mohli startovat. Je to ukázka toho, že mají obrovský hlad nahradit ty lidi z áčka. Pokud bych měl říct, jak trénují, tak to moc neunikne, ale po pravdě jsme po tom ani nebádali. Jejich obrovská výhoda je síla toho týmu, co je za nimi a i ten má neuvěřitelnou kvalitu. Závodníci, co jezdí Světový pohár, musí neustále potvrzovat svoji kvalitu, a proto jsou nedostižní.
Takže je to tím vnitřním tlakem a konkurenčním prostředím?
Já si to myslím taky, že síla je v ohromném počtu nadstandardně kvalitních závodníků. Když si představím tu skupinu, tak pokud se tam chce člověk prosadit, musí dělat víc než maximum, aby se jim vyrovnal. Buď to zvládne, nebo to někteří nezvládnou. Asi bych i zmínil, že od loňska, kdy to servisní týmy měly jiné, protože se přestaly mazat vosky s fluorem. Norský tým byl o krok dál než zbytek světa.
Když se i biatlonový neodborník díval na poslední sezonu, tak mu nemohlo uniknout, jakým směrem se biatlon vydal. Rychlý běh i rychlá střelba. Je to něco, co se může ještě dál posouvat?
Ve střelbě, kam se to dostalo loni, tak před pěti lety se střílelo okolo dvaceti vteřin a říkal jsem si, že je to riskantní. Když jsem to loni sledoval v televizi, položky se blížily k šestnácti vteřinám, což je extrém neuvěřitelný. Byli tam navíc závodníci, co to dokázali opakovat a mělo to svůj vysoká standard. Nedokážu říct, jestli se tohle ještě posune, a jestli ano, tak to budou jednotky vteřin a tam není už další prostor. Ani to zrychlit už nejde a blíží se to k limitu.
V běhu jde celý svět dopředu a závodníci budou jezdit ještě rychleji, nebudou to ohromné skoky, ale posouvat se to bude.
Když se podíváš do roku 2021, když jsi skončil kariéru, tak co jsi od té doby stihl?
Stihl jsem dělat něco úplně jiného. S kamarádem jsme založili skialpový projekt, kde jsme vzdělávali kantory, učíme děti na skialpech. To byl takový můj koníček a práce v jednom, co jsem dělal tři roky. Pak jsem spoustu času strávil s dětmi, protože jsou ve věku, kdy i mám hodně co předat, ať se to týká sportování, přestože teď ještě neví, jestli budou nějaký sport dělat. Trávit s nimi čas bylo super a jsem rád, že jsem jim to mohl trochu vracet. Ke konci kariéry si vybavuji situace, kdy se mě Róza neptala, kdy přijedu, ale kdy už naposledy odjedu. Jsou ještě malí, ale když o tom přemýšlí takto, tak je vidět, že to ti malí človíčci vnímají tak, že tam nejsem. To byl pro mě nepříjemný pocit. Přemýšlím, co bude teď, když jsem zase začal odjíždět.
A děti a rodina souhlasila s tvojí novou rolí?
Samozřejmě jsme to s manželkou Verčou probírali. Máme to nastavené trochu jinak, protože jsme spolu celou moji kariéru, což je zhruba dvacet let, takže ona ví, co to obnáší. Tím ale, že kempy jsou teď v mé pozici trochu kratší, tak se to podávalo trochu snadněji. Když je člověk doma, tak je občas něco potřeba a je třeba trénink v Letohradě, ale když jsem doma, tak jsem opravdu doma. Když byl člověk závodník, bylo to jiné. Každopádně to pořád vychází lépe, než když člověk chodí doma na sedmou a přijde v pět odpoledne, tak to má dané a nemůže být doma vůbec přítomen, takže je to takový kompromis.
Chyběly ti někdy emoce a světla reflektorů?
Reflektory určitě ne, nějaká popularita vůbec. Závody taky ne. Ale ten tým, když dělá člověk sport na nejvyšší úrovni a dosáhne nějakých úspěchů, tak na to si člověk vzpomene, že člověk byl na nějakých závodech a byli tam ty lidi okolo. První sezona po tom, co jsem skončil, mi přišlo hrozně divné, že sedím doma a nikam nejedu. Říkal jsem si, že je tady něco úplně jiného a než si na to člověk zvykne, tak to chvíli trvá. Další rok to bylo jiné a ten další už mi to divné nepřišlo. Na začátku to ale těžko člověk po dvaceti letech odstřihne.
Když se ohlédneš zpět, tak byla olympiáda v Soči vrcholem tvé kariéry?
Asi musím zmínit tu olympiádu, přestože jsem byl i mistr světa ve štafetě a tři vteřiny od toho, abych vyhrál mistrovství světa. Olympiáda byla něco jako neskutečného v tom, že v jakém rozpoložení jsem tam byl a jednoduše procházel závody, tak to bylo něco nepochopitelného. Závody, ve kterých jsem měl medaili, tak jsem neminul žádný terč a lépe to nešlo udělat, takže jsem to bral jako realitu a byl jsem s tím spokojený.
Podle čeho budeš hodnotit kvalitu své práce jako trenér?
Složitě. Jednoduše pro laika, diváky a pro spoustu lidí je vizitka, že práce trenéra rovná se výsledky závodníků. Člověk může vidět detailní věci uvnitř týmu, protože sama víš, že tam mohou být nemoci, krize a věci, co se na veřejnost nedostanou, takže výsledky neodpovídají pak tomu, na co závodníci měli. Já to mám tak, že bych si přál, aby si kluci vylepšili umístění v závodech Světového poháru. Pokud se to stane, je to známka toho, že jsme tu práci dělali dobře. Kdyby ne, tak je potřeba si říct, co jsme dělali, zhodnotit, jestli je potřeba to měnit nebo prostě věřit tomu systému. Zažil jsem to mnohokrát, že člověk musí někdy vydržet o něco déle, i když to není příjemné. Na sportovce to nemusí fungovat hned. Těžko se to popisuje.
Je váš hlavní cíl mistrovství světa v Lenzerhaide?
Je to náš hlavní cíl. Závodníky, které máme, tak možná Michal Krčmář by možná upřednostnil Světový pohár, pokud by zrovna nebral medaili. Já jsem nohama na zemi a nepředpokládám, že tam budeme mít dva nebo tři lidi, co by se ve Světovém poháru opakovaně umísťovali mezi 15 až 20. Byl bych příjemně překvapen, kdyby víc lidí startovalo v závodě s hromadným startem, takže vrchol bude v Lenzerhaide.
