Hostem Pátečního finiše Kateřiny Neumannové byl běžec na lyžích Michal Novák. Ve studiu Radiožurnálu Sport zavzpomínal na minulou sezonu, kdy se blýskl hned v úvodu umístěním na stupních vítězů, ale zároveň hodně laboroval se zraněním. V jaké formě je krátce před startem nadcházející sezony? „Jsem měsíc a půl bez tréninku, kdy mě zastavil především zánět slepého střeva,“ přiznává. Kde je podle něj lyžařské eldorádo?

Praha 15:25 30. října 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Michale, loňská sezona byla ve tvém podání velmi specifická. Začal jsi ji úžasným výsledkem ve Světovém poháru, ale pak tam byla řada nemocí. Jak bys ji hodnotil?
Těžká otázka. Sezona byla nahoru dolů, bylo to náročné a byl jsem rád, že na konci sezony ještě bylo to desáté místo ve Fallunu. S těmi nemocemi asi musíme počítat, protože se v tréninku pohybujeme na hraně. Tělu dáváme pořádné kapky a vyšší nemocnost s tím přichází. Pohybujeme se navíc v náročných podmínkách, v Ruce se jelo ve skoro minus dvaceti stupních a má to pak takové dopady. Poučil jsem se ale v mnoha ohledech a jeden z ohledů je i nebrat ty věci tolik vážně a přijímat je, jak jsou. Zkrátka užívat si flow přítomnosti.

Co jste třeba stihli v loňské sezoně otestovat? Jsou tam nějaká pozitiva?
Určitě ano. Cílem bylo objet co nejvíc závodů je možné a i prozkoumat, kolik je tělo schopné snést. Ten output z toho je pozitivní. Přijdou ale důležitější sezony, bude mistrovství světa, olympiáda. Ukázalo mi to, jak moc tělo zatěžuji, hledat svoji hranici a být víc opatrný. S tím, jak stárnu, tak už jsem takový, že tělo nevydrží úplně všechno.

Loni ses asi třikrát vracel zpět do sezony. Udělali jste s týmem něco jinak?
S medical týmem jsme v mnohem větším spojení než doposud. Nastavili jsme spolupráci intenzivněji, zapracovali na mnoha ohledem. Spolupracujeme s Jirkou Dostálem, já spolupracuji i s Liborem Vítkem přes Olympijský výbor a jsem opravdu pod dohledem. Těch věcí je tolik, že musím kolikrát říkat ne. Je to o tom nastavit si režim, abychom byli na hraně, ale byli si vědomi toho, kdy tu hranu přecházíme. Spánek, nutrice, hydratace, to je to nejdůležitější a dělá to největší dosah.

Sezona 2024/2025 bude mít vrchol v Trondheimu na mistrovství světa. Jak vidíš svoji připravenost na nadcházející sezonu?
Momentálně je to špatné, protože aktuálně jsem měsíc a půl bez tréninku. Měl jsem zánět slepého střeva, léčili jsme to antibiotiky, ale ukázalo se, že to nebylo úspěšné. Musel jsem na operaci, takže to bylo skoro dvojnásobek času. Bylo to nešťastné. Zdraví je na první místě. Příprava probíhala dobře, bylo tam pár zádrhelů a myslím, že jsem na tom byl dobře i na závodech ve Francii. Formu jsme na to neladili, bylo to v rámci přípravy, konkurence byla vysoká, mělo to prestiž. Za to vítězství jsem byl moc rád, protože jsme měli v rodině těžkou událost. Emoce se mnou trochu lomcovaly, ale posouvá mě to dál i jako člověka.

A co letní příprava? Šli jste osvědčenou cestou, nebo jste zkusili něco jinak? Letní příprava je stavebním kamenem.
Mnoho lidí to neví, ale přes léto trénujeme a je to kolikrát náročnější než v zimě. Souvisí to s náloží na tělo, že jsem hodně ve formě na podzim, na začátku sezony, ale v lednu a v únoru jako kdybych ztrácel. Je to přirozené, protože závodů je hodně a není prostor trénovat. Abych tělo pošetřil, udělali jsme letní přípravu trochu jinak a na jaře tolik netlačili na pilu.

Kdy, s ohledem na to, že jsi měl omezenou přípravu, plánuješ naskočit do kolotoče Světových pohárů?
Musím být realistický, takže když dobře, tak na Tour de Ski, což je na konci kalendářního roku. Priorita je dostat se do formy a pak taky mistrovství světa v Trondheimu, kde bych měl být v životní formě a to i přes ty komplikace na podzim. Proto bych oželel i nějaké závody Světového poháru na podzim.

Mistrovství světa bude na přelomu února a března, takže pořád dost času nahradit ten výpadek, že?
Doufám v to.

V Trondheimu jste měli testovací závody. Jak se ti tam líbí a co od něj očekáváš?
Doufám, že přijde hodně lidí v Norsku, tak na to se hodně těším. Tratě tam jsou opravdu náročné. V jedné části se hodně dlouho stoupá, takže musím přizpůsobit i strategii v tréninku, a to i v rámci hmotnosti, abych nebyl moc těžký. Viděli jsme ve Světovém poháru, že se na vrcholu stoupání rozhoduje a je potřeba na to být připravený.

To se ale tolik neshoduje s tvými sprinterskými předpoklady, protože když budeš chtít uspět ve sprintu, tak zase potřebuješ sílu. Jaké budou preference tratí, na jakých bys chtěl uspět? Na olympiádě v Pekingu jste chtěli zvládnout velkou porci závodů a nakonec to moc nešlo.
Je to věc, o které se s týmem pořád bavíme i s trenérem. Bude to asi závod na 10 kilometrů. Sprint mě baví, ale může se tam stát cokoliv, je to takové nahoru dolů, když člověk není Johannes Klæbo, který má skoro jisté, že bude úspěšný. V soubojích se může stát cokoliv a ta trať v Trondheimu je docela kontaktní. Myslím, že se to nemusí nutně vylučovat, že když se zaměřím na 10 kilometrů, tak budu mít úspěch i na sprintu.

Já jsem tam svoji první medaili vybojovala na mistrovství světa v roce 1997. Tratě vedly na okolní kopce, ze kterých byly výhledy na fjordy a atmosféra byla jedinečná. Očekáváš něco podobného?
Ty tratě se určitě změnily a o těch starých vím, že vedou po lesích. Na těch nových tratích ale ty výhledy určitě nejsou.

Snažili jste se načíst tratě z pohledu taktiky, jak bude potřeba fungovat v kontaktních soubojích?
Určitě, bavili jsme se o tom i s norským trenérem. Já jsem v závodě Světového poháru ve sprintu byl sice 12. v kvalifikaci, ale pak jsem ve čtvrtfinále neuspěl. Snažil jsem se jet takticky, ale tam to nejde. Na jednom vrcholu je potřeba být ve stoupání vpředu a je to celé o tomto momentu.

Michale, ty sis zvykl, že jsi už docela dlouho českou jedničkou v Česku v běžeckém lyžování. Tým se ale mění, přichází mladší kluci. Jak vnímáš svoji pozici v týmu?
Je tam změna v posledních dvou letech, ale je to dobře, protože je to přirozené. Jsem rád, že lyžování sice ztrácí popularitu, ale neumírá, protože máme talenty a nadějné lyžaře, kteří mohou něčeho dosáhnout. Vidím, že na kempech jsou opravdu ještě mladí, mají spoustu nedostatků, ale je to normální. Já to taky dělal, každý si musí něčím projít. Celkově to je fajn a myslím, že to v zimě bude klapat a že přijdou úspěchy.

Je pro tebe důležitá vnitřní konkurence v týmu?
Určitě a myslím, že je to i důvod, proč jsou třeba Norové tak úspěšní, protože je u nich konkurence opravdu vysoká a oni se musí sakra snažit.

Máte šanci v českém týmu trénovat společně na soustředění?
Máme samozřejmě v týmu dobré sprintery, Ondru Černého a Luďka Šelera a i ti mladí jsou rychlí. Nemůžeme si ale nahradit ten moment ze Světového poháru ze závodu. Tam se to musí odzávodit a člověk si to musí zažít naostro. V těch rozjížďkách ve sprintech nejsme obecně tak úspěšní.

Máš připravené kvalitní lyže na nadcházející sezonu?
Určitě ano, od Salomonu mám skvělou podporu. I s naším servisním týmem děláme první poslední, i když nám nějaké finanční prostředky a lidský kapitál. Musí se hodně investovat. Norský svaz dává 44 procent svého budgetu na servis národního týmu na Světovém poháru, což je veliké číslo a v našich možnostech s tím nejde konkurovat. Kluci ze servisu jsou ale hodně šikovní, jsou to svým způsobem blázni a dělají to dobře. Zapojil se i můj táta, vypočítal jisté věci a to nám může pomoci i v sezoně.

Kolik lyží sebou po závodech vozí, když se jede klasika i bruslení?
Je to asi 40 párů lyží. Snažíme se to omezit, protože pak se v tom člověk už skoro nevyzná, ale když se před závodem testuje, tak není na vše úplně čas.

Kolik lyží máš doma?
To ani nevím. Je to takové skladiště a už to ani nepočítám.

Co ty na běžeckém lyžování nejvíc miluješ?
Asi tu dřinu...

Počkej, takové ty tréninky, kdy se ti chce zvracet?
Já miluji ten pocit potom, když se člověk překonal a ví, co všechno zvládl. Že zkrátka zvládl věci, o kterých si myslel, že je nezvládne.

Já myslela, že máš rád projížďky zasněženou krajinou...
Jsem závoďák, miluji závodění, porážet ostatní lidi, ale i sám sebe. Jak na tréninku, tak na závodech. Obecně to prostředí, protože se to stane takovým životem a žije to se vším všudy naplno. Já jsem romantik, takže si užívám i zimní projížďky a mám rád i ty dny, kdy si můžu vyjet do přírody.

Je něco, co máš opravdu rád za tréninkový prostředek, nebo jsi třeba rád, že končí léto a můžeš odložit kolečkové lyže?
Ono se to mění. Když končí zimní sezona a začíná letní trénink, tak se netěším na to, že budu muset na kolečkové lyže. Na podzim mi to najednou nevadí. Nějak se přizpůsobím pragmaticky. Mám rád posilovnu, běhání. V atletice v běhu na dráze hodně zaostávám, co se týče techniky, asi ani můj somatotyp není vyloženě na atletiku, ale kolečkové lyže mi ve finále nevadí a lyžování miluji.

Jsou místa v Česku nebo ve světě, kam se vyloženě těšíš?
Moc se mi líbí v Norsku, to je lyžařské eldorádo. V Česku je krásně nejen v Krušných horách, ale i na Šumavě, v Jizerských horách. V zahraničí jezdíme do italského Livigna, tomu říkám druhý domov, ale tam mě to v zimě tolik nebaví, protože tam není žádný les, je to uprostřed údolí a člověk se tam plácá od města nakonec údolí a zpět. Když tam trávíme třeba 14 dní, tak už to není tak zábavné.

Michale, blíží se nejen mistrovství světa, ale i olympiáda v Itálii. Koukáš se už za tu další sezonu s výhledem na olympiádu?
Určitě. Olympiáda je vrchol všeho a očekávám, že budu ve formě a udělám pro to všechno. Celkově můj dlouhodobý trénink směřuje k olympiádě. Máme mnoho zkušeností, takže víme, co v rámci mého těla dělat a co mi sedí a co ne. Nemyslím na to každý den, ale na pozadí to je. Bylo by hezké, kdybychom tam měli nějaký úspěch nejen pro mě, ale i pro tým.

Je to motivace navíc, že bude olympiáda v Evropě a budou moct přijet třeba kamarádi?
To je určitě velká věc. Olympiáda v Asii byla specifická, pěkná zkušenost, ale diváci chyběli. Navíc to bylo za covidu. Val di Fiemme, tam je atmosféra. O Paříži se říká, že to byla jedna z nejhezčích olympiád, takže doufám, že se něco podobného podaří i v Itálii. Pozval bych mnoho lidí a kamarádů a fanoušky zimních sportů, aby si tam užili atmosféru.

Když tě sleduji na sociálních sítích, hodně ukazuješ tréninky, ale málo soukromí. Odděluješ to striktně?

Odděluji, ano. Ale otázka je, co si představuješ pod soukromím. Snažím se mít osobní život trochu stranou, ale neskrývám to. Lyžování je pro mě práce, mám nějakou zodpovědnost a tak to beru.

Co děláš tedy ve volném času, když netrénuješ?
Dělám různé věci, ale času moc není, protože ho zabírá trénink. Když netrénujeme, tak je odpočinek důležitý a já se na něj zaměřuji víc s ohledem na ty nemoci. I odpočinek je moje práce. Koníčků mám spoustu od programování, četbu knih, kutilské záležitosti. Hraju si i trochu s elektronikou.

Ty jsi z lyžařské rodiny a dlouho byla v reprezentaci i tvoje sestra Petra. Na kolik ti chybí to, že už jsi sám a ona s lyžováním na vrcholové úrovni skončila?

Zprvu to byl hodně zvláštní pocit a byl jsem z toho i smutný. Byl jsem rád, že si ségra sportovní cestu užila, ale chyběla mi. Teď jsem si už trochu zvykl, vidím ji v práci a má svůj život. Ve finále jde život dál a jsem za to rád.

Kateřina Neumannová, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít