Umí čtyři jazyky, reprezentovala Holandsko. Lyžařka Jelínková se těší na premiéru v českých barvách
Do studia Radiožurnál Sport přijala pozvání Adriana Jelínková. Sedmadvacetiletá lyžařka, která se narodila v Brně, trénuje v Rakousku a doposud reprezentovala Nizozemsko, bude od nové sezony v alpském lyžování jezdit v českých barvách.
Máte těsně před startem prvního závodu Světového poháru v sezoně, který pro vás bude v českých barvách. Jak se těšíte?
Moc se těším, je to vše takové jiné. Jsem pozitivně naladěná a spokojená, tak se těším.
Poslechněte si celý rozhovor s Adrianou Jelínkovou v pořadu Páteční finiš Kateřiny Neumannové
Máte ráda obří slalomy a na Söldenu to bude takový křest ohněm. Čím je tento závod specifický?
Ještě je říjen a sezona začíná spíš koncem listopadu, takže je to strašně rychlé a mentálně nejtěžší, protože nikdo neví, jak na tom je, a je to strašně brzo. Vidím to jako mentální challenge.
Liší se sněhové podmínky na ledovci než v klasických zimních podmínkách?
Určitě ano, podmínky bývají jinačí. V Söldenu je to vždy specifické, někdy to bývá agresivní, protože do toho dávají i vodu, ale záleží na tom, kolik je tam sněhu. Každý rok je to jiné.
V Česku proběhla informace o změně vašeho pasu. Jak probíhal celý ten proces, než se z vás stala lyžařka českého týmu?
Ani moc dlouho ne, protože jsem měla super pomoc od pana Forejtka. Trvalo to spíš s Holandskem, než mě pustili, ale bylo to skoro pozdě. Začalo to v květnu, pak to šlo dost rychle, muselo to projít komisí FIS a bylo to zhruba tak měsíc.
Na olympiádě v Pekingu jste reprezentovala Holandsko. Bude možná vaše účast na další hrách v Itálii v českých barvách?
Určitě bude, to mám jako cíl a na to se moc těším.
Byl v tom procesu změny reprezentací nějaký zádrhel?
U svazu to ani netrvalo, asi jsem byla vždycky ta Češka nebo nevím. Fanoušci z Holandska z toho byli asi smutní, ale jsou rádi, že můžu lyžovat za Česko. Na svazu ani na olympijském výboru to ani moc dlouho netrvalo. Spíš to bylo o tom, jak to vše stihnout, aby to nebylo pozdě.
Má změna barvy kombinézy na vás velký vliv co se týče motivace?
Je to pro mě velká změna, hlavně mentální. Jsem spokojená, hodně toho ze mě spadlo. Atmosféra česká je úplně jiná než v Holandsku a zájem o lyžování je tady obrovský, to jsem v Holandsku nikdy neměla. Jsem vděčná za to, že takový pocit můžu cítit, protože jsem to tak nikdy neměla.
Jaká je pozice alpského lyžování v Holandsku, kde nejvyšší kopec je asi v lyžařské hale?
Holanďani mají rádi lyžování. Turisté vždy jezdí do Rakouska, ale závodní lyžování tam není. Chybí tam tomu systém.
Obří slalom je vaše nejsilnější disciplína. Proč zrovna tahle?
Vždycky jsem měla ráda i slalom, nějak se to vyvíjelo, že jsem v něm bodovala. Je to krásná disciplína, je technická, ale určitě budu jezdit i slalom. Mám ráda super-G a sjezdy, ale na to zatím nemám.
Obří slalom je podle odborníků nejtěžší disciplínou v alpském lyžování. Je právě technika vaší silnou stránkou?
Řekla bych, že ano.
Jak rozkládáte trénink mezi jednotlivé disciplíny?
Zatím jsme trénovali víc obří slalom, protože teď bude závod v Soldenu. Když jsem byla zraněná, tak jsem slalom vynechávala a soustředila se na obří slalom, abych to vše do olympiády zvládla. Slalom je rychlý, je to prostě jiné a technika je tam jiná. Nějaké věci tam musím ještě zlepšit, protože se mi to hodí k obřímu slalomu, že mi to pomáhá v technice.
Páteční finiš
Svého hosta zpovídá bývalá běžkyně na lyžích, olympijská vítězka ze ZOH v Turíně 2006, šestinásobná olympijská medailistka a dvojnásobná mistryně světa Kateřina Neumannová. Poslouchejte každý pátek od 10.00 na Radiožurnálu Sport nebo na serveru iROZHLAS.
Vaší trenérkou je bývalá česká reprezentantka Eva Kurfürstová. Kde jste se daly dohromady?
Závodily jsme spolu, je to asi 10 let na nějakém FIS závodu a od té doby jsme spolu byly v kontaktu. Když skončila s lyžováním, tak začala trénovat a občas jsme jezdily spolu. Podívala se třeba na videa a komunikovaly spolu. Vždycky se ptala, jestli bych nechtěla lyžovat na Česko, tehdy jsem to neudělala, ale nakonec už jo.
Jak začala rodačka z Brna vlastně reprezentovat Holandsko?
Narodila jsem se v Brně, ale rodiče už v té době už bydleli v Holandsku. Nikdy jsem v Česku nežila, dětství jsem strávila v Holandsku do 11 let. Pak jsme se přestěhovali do Rakouska, protože jsem chtěla lyžovat. Vždycky jsem se ale cítila Holanďankou, asi proto, že jsem tam bydlela. Věděla jsem ale, že můžu jezdit i za Českou republiku, protože jsem měla oba pasy.
Jaké bylo z pohledu tréninku vaše lyžařské léto?
Dobré, bylo sice málo sněhu, ale stihli jsme toho dost. Byli jsme v Itálii, na Stelviu, jednou i v hale v Německu, tam jsme trénovali slalom. Hodně jsme trénovali kondičku, hodně jsem taky surfovala na Gardě. Zatím dobrý, cítím se fit.
Český tým je hodně postavený na individualitách. Máme Ester Ledeckou, Martinu Dubovskou, která je ale Slovenka, a teď vy – napůl Češka a napůl Holanďanka. Není to trochu nesourodá sestava v českém týmu?
Je to zajímavé, ale mám české jméno, tak mi to snad pomůže. V Holandsku jsem měla vždy pocit, že mě tam to jméno trochu trápí.
Byla jste v minulých sezonách v kontaktu s někým v českém týmu?
Znám Martinu Dubovskou, Katku Paulátovou, Andreu Zemanovou a Valentinu Volopichovou. Jsou sice starší než já, ale známe se už dlouho. Neznám spíš ty mladší závodnice.
Braly vás trochu jako Češku?
Ano, vždycky jsme se bavily a to bylo fajn. Byla jsem vždycky Holanďankou, ale vždycky jsme se spolu bavily.
Ledecká se stále nedohodla na nové reprezentační smlouvě. Od svazu dostala ultimátum do konce roku
Číst článek
Kde a kdy jste se naučila lyžovat?
Rodiče se mnou jezdili do Čech a do Rakouska, takže tam. Byly mi tak dva nebo tři roky. Máma taky lyžovala, závodila. V šesti letech jsem pak v Rakousku potkala svého prvního trenéra. Byl to Rakušan, ale bydlel v Holandsku.
Ukazuje to na to, že v Čechách nemohou vyrůstat výborné lyžařky, nebo je to náhoda, že jste se takto sešly namíchané závodnice v týmu?
Je to spíš náhoda, v Česku máme hory a dá se to. Já vyrůstala v Holandsku, ale lyžovala jsem hodně v Rakousku i Česku, takže to není asi bariéra.
Alpské lyžování je jedním z finančně nejnáročnějších sportů. Kdo vás podporoval v období, kdy jste začínala?
Máma. Nejvíc máma.
Jak to bylo s tréninkem v Rakousku? V jaké oblasti jste lyžovala?
V Salcburku, tam jsem jezdívala s trenérem a pobývala tam dlouho. Jezdili jsme s týmem na dva týdny a tam trénovali. Pak jsem začala jezdit závody v Rakousku a něco i vyhrávala. V 11 letech, když jsme se přestěhovali, tak jsem jezdila závody jenom v Rakousku, vyhrávala jsem, ale moc se jim nelíbilo, že je vyhrává Holanďanka s českým jménem.
Velkou část roku trávíte v Rakousku, je to kvůli tréninkovým podmínkám?
Určitě ano. Chodila jsem tam do školy a teď dokončila bakalářské studium v Innsbrucku. Je to tam ideální na závody, na trénink a máma tam ještě bydlí.
Můžete trénovat s nějakým klubem, nebo se připravujete samostatně?
Spíš samostatně, ale někdy trénuji i se Slovinkama, s Rakušankama. Záleží na tom, kdo je kde, a pak se domlouváme.
Jak jste kombinovala studia a lyžování?
Chodila jsem na lyžařské gymnázium a pak jsme začala univerzitu. Vždycky jsem chtěla studovat, protože můj mozek je hrozně aktivní a potřebuji si ho zabavit. Pak jsem hledala, co bych mohla studovat, a našla jsem si v Innsbrucku pedagogiku. To byl ale normální program, ne pro sportovce, protože s lyžováním to nešlo. V tom mi vlastně covidové období pomohlo a teď jsem to dodělala, tak jsem moc ráda.
Jak vypadá váš tréninkový den?
Když jdu lyžovat, tak vstáváme docela brzo, pak jdeme na svah, pak zase dolů na jídlo. Někdy se trochu prosím a pak dám druhý trénink, posilovnu, kolo, zaběhat. Záleží na intenzitě. Když jsem se musela učit, tak to bylo docela náročné. Když nelyžujeme, tak dělám něco jiného, ale vždycky sport. Jdu do fitka, na kolo, v létě jsem hodně surfovala, takže jsem měla trénink a pak surf. Řekla bych, že pořád sportuju, sezení mi moc nejde.
Je něco v tréninku, na co jste se v poslední době zaměřila?
Trochu sílu na levou nohou, protože ta byla po zranění slabší. Vytrvalost, ta byla vždycky dobrá. Pracovala jsem na mentálním tréninku. Být pozitivní, a když se něco nepovede, tak být trpělivá, to mi moc nejde. Pak si uvědomit, že nejdůležitější je to zdraví a teď jsem zdravá, takže jsem ráda.
Máte za sebou z předminulé sezony docela vážné zranění. O co šlo?
Na závodech jsem si utrhla vaz v koleni a to byl můj první větší úraz. Byl to masakr. Den předtím jsem si vyjela nejlepší výsledek, byla jsem 11. v obřím slalomu a den na to jsem spadla.
Stalo se to při závodě, byla to vaše chyba, nebo nešťastná náhoda?
Řekla bych, že nešťastná náhoda. Vypnula mi lyže, ta levá nevypnula, bylo to ledovaté a nešlo se otočit a pak jsem to už cítila.
Byla horší ta bolest fyzická, nebo mentální?
Určitě ta mentální. Hned jsem se zvedla, ale pocit nebyl dobrý. Cítila jsem tam něco divného. Klepala jsem se, odvezli mě dolů, ale bylo to v pořádku, mohla jsem hýbat nohou, ani doktor nic nemohl najít, ale pak jsem už nemohla chodit a koleno oteklo.
Jak dlouho vám trval návrat do plné formy?
Docela dlouho, lyžovat jsem začala až po osmi měsících. Možná i skoro rok, až teď se cítím fit. Potřebovala jsem rok, možná i víc. Je vidět, že u lyžařek, co mají stejné zranění, tak může návrat trvat i dva roky.
Co bylo při cestě zpátky nejtěžší? Pochybovala jste někdy?
Nejtěžší bylo to, že jsem nemohla vůbec nic dělat, že jsem byla pacientkou. Na to jsem nebyla zvyklá. Jsem sportovec a musím pořád něco dělat, takže mít tu trpělivost bylo hodně těžké. Cítila jsem se oslabená a bylo to mentálně náročné.
Musí mít člověk sport a lyžování hodně rád, aby v sobě našel sílu a energii k návratu?
Musí chtít a já věděla, že se mi před tím jezdilo super. Bylo těžké akceptovat, že se mi to stalo, když se mi dařilo. Věděla jsem, že jsem neukázala vše, co v sobě mám. Když to člověk ale chce, tak se to podaří.
Vaše nejlepší umístění byla na začátku druhé desítky. Myslíte, že se k nim můžete vrátit?
Ano, myslím že jo.
Od letoška budete reprezentovat Česko. Kde se ale cítíte nejvíce doma?
Těžko říct. Cítím se doma v Rakousku, ale i v Itálii, kde jsem strávila celé léto. Hlavně, abych měla ty hory.
Máte už v hlavě nějaký plán, co bude, až se závoděním skončíte a kde budete žít?
To mám trochu dilema, určitě bych chtěla chvilku bydlet v Itálii, protože se tam cítím dobře. Možná zůstat v Rakousku, v Česku... kdyby se mě někdo zeptal před 10 lety, jestli bych chtěla žít v Česku, tak bych řekla, že ne, ale teď už si to klidně umím představit.
Zmínila jste Itálii. Kolika jazyky mluvíte?
Holandsky, německy, anglicky, česky a trochu rozumím i italsky.
A když byste si chtěla zanadávat?
Docela se to mění, teď mám českou trenérku, tak nadávám česky. Je to lepší než v holandštině, tam se moc dobře nadávat nedá. V němčině vůbec ne, ta se mi nikdy moc nelíbila. Psaní a čtení v angličtině, mám to tak i s holandštinou a němčinou.
Stane se vám někdy, že se vám jazyky pletou?
Ani ne, zatím to mám pod kontrolou, ale máma občas mluví holandsky na babičku a ta tomu nerozumí. To se jí stává.
Co mentalita těch národů, který národ je vám nejbližší?
Je to takový mix. Máma je Češka, s ní jsem pak žila v Holandsku, takže mám nějaké jejich zvyky. Česká mentalita je mi asi bližší než holandská, ale když jde o kulturu, tak je mi asi víc bližší ta Itálie nebo Rakousko. Je to strašně těžká otázka, je to takový mix.
Jak kombinujete svůj osobní život s kariérou profesionální sportovkyně?
Řekla bych, že osobní život moc nemám. Je to těžké, jsme malý tým, všechno je profesionální, ale vídám se s kamarádkama, i když jsou v Rakousku nebo Holandsku. Mám lyžování na prvním místě, takže někdy s tím trochu problém mám, ale já si ve sportu najdu to uspokojení. Miluji to, co dělám, jinak bych tu nebyla.
