I horolezci mají strach, lezení je ale pro ně vášeň
Tak tam by mě nikdy nikdo nedostal, procítěně říkají obyčejní smrtelníci, když pročítají nebo sledují dramatické příběhy horolezců šplhajících po strmých úbočích osmitisícových vrcholů. A často při tom zazní otázka: Jak vlastně u těchto odvážlivců funguje pud sebezáchovy? Mají vůbec někdy strach?
Jeden z nejzkušenějších horolezců - Zdeněk Hrubý, k tomu třeba říká. „Strach mám. To je takový korektiv, aby člověk zvažoval, do čeho jde, a v každé sekundě poměřoval, co ještě má smysl a co nemá.“
A navíc dodává. „Pokud nemáte to odhodlání, nemáte psychické a fyzické síly pohybovat se na nějaké té hraně, tak nikam nevylezete. Na druhou stranu, pokud to špatně vyhodnotíte v kritických situacích, tak tu hranu překročíte. A za takové chyby se platí dost často i životem.“
Každá, i ta sebepečlivěji naplánovaná výprava do extrémních nadmořských výšek přináší chvíle, kdy musí horolezec hledat odpověď na otázku: Risknu to, půjdu dál? Při nedávné expedici na Annapurnu se o tom ujistil i Jan Trávníček.
„Věděli jsme dopředu, že ten kopec je těžký, že tam může každou chvíli cokoli spadnout na hlavu. Ale když potom pod tím stojíte a vidíte to na vlastní oči, tak je to ještě těžší smířit se s tím, že skutečně jdete do nebezpečí,“ konstatuje.
Radek Jaroš má už na svém kontě 13 vylezených osmitisícovek a je počítán k těm, kteří už nemohou být jen tak něčím překvapeni. Také on si ale při letošní úspěšné expedici na Annapurnu prožil horké chvilky.
„Mohlo to být asi7 800 metrů, těsně pod vrcholovým hřebenem, kdy jsem najednou začal klouzat po absolutně tvrdém vodním ledu dolu, do hloubky. A podařilo se mi zakopnout mačky, cepín tam za boha nešel. To byl nejtěžší okamžik,“ popsal Jaroš.
Velehory nás fascinují, ale také na dálku připomínají, jak tenká může být hranice mezi životem a smrtí. Toho si je vědom i další z obdivovatelů osmitisícovek, Marek Holeček.
„Život je takhle napsaný. Nás to samotné lezení baví. Že z laického pohledu riskujeme, to je věc, která se bude těžko vyvracet. Nicméně zážitky, které si člověk přiváží, jsou opravdu silné. Těžko se srovnává, čím bych si to mohl nahradit,“ konstatuje Holeček.
A připojuje jeden důležitý poznatek. „Laická i odborná veřejnost ve finále ráda potom sleduje to počínání. A skrze naše oči, naše počínání, si to prožije taky.“ A proti takovéto horolezecké filosofii asi málokdo zkouší něco namítat.
