Nedávno jste oslavil 85. narozeniny. Jaké to je být pětaosmdesátiletý?
My v divadle máme takové pořekadlo, že stáří je jenom pro mladé. Takže mám dobrý pocit z toho, že tady na tom světě ještě pajdám.

Teď jste doma ve starých Střešovicích, ale narodil jste se ve Zlíně. Jaký máte k městu vztah dnes?
Báječný. Vychovávala nás babička, protože tatínek měl vysoké postavení u Baťů, kde byl šéfem osobního oddělení pro zahraničí. Pamatuji si, že tatínek měl díky svému postavení pistoli, kterou jednoho dne nechal ležet na stole. Jenže babička viděla, že k nám jdou gestapáci, a tak přiskočila a píchla tu pistoli do sádelňáků plného sádla, čímž ji pěkně konzervovala.

Přehrát

00:00 / 00:00

Stáří je jen pro mladé. Jsem rád, že tady po světě ještě pajdám, přiznává jubilant Jan Hraběta, člen Divadla Járy Cimrmana

Do Divadla Járy Cimrmana jste přišel jako osvětlovač z Divadla Na zábradlí. Tam jste se dostal jak?
Přede mnou tam byl osvětlovačem šikovný kluk Karlík Viktora. Jenže chlastal. Během představení vypil flašku rumu. Ze začátku to šlo, pak ale začal dělat průšvihy. Můj brácha měl kamaráda z gymplu, který Na zábradlí dělal šéfa techniky. Já jsem byl vyučený elektromechanik a večerní výtvarnou školu jsem měl dva půl roku, takže mě přijali.

Druhý den jsem se měl jít představit šéfovi divadla doktoru Vodičkovi. Jenže den předtím jsem se samou radostí ztřískal do němoty se svým kamarádem Viktorem Spoustou na hausbótu. Když jsem vylezl z hausbótu, přešel jsem prkno, vylezl navigaci z placatých kamenů, přešel jsem chodník z kostiček, a na hladkém asfaltu jsem upadl a rozbil si hubu. Odřel jsem si čelo, nos a takto vymóděný jsem druhý den šel k panu doktoru Vodičkovi. Neměl jsem kocovinu. Já jsem byl ještě ožralej.

To se ale stalo jenom jednou. Pak už jsem na to dbal, nepil jsem a strašně moc jsem si postu vážil.

A jak jste se potom v roce 1978 dostal do Divadla Járy Cimrmana?
Já jsem začal svítit a zároveň zvučit, taky jsem ale Na zábradlí měl malou roli. A pak jsem se začal učit monolog ze Zahradní slavnosti Václava Havla. Někde to slyšel Čepelka, zašel za Svěrákem, a protože byla nouze o herce, když utekl Oldřich Unger, oslovili mě.

Měl jste v 80. letech kolegům z Divadla Járy Cimrmana za zlé, že se z opatrnosti, až na výjimky, jako byl Jan Kašpar, neúčastnili akcí Divadla na tahu?
Nevím proč, já jsem se nebál. Táta byl zavřený, bolševiky jsem neměl rád. Žebráckou operu jsme uskutečnili v roce 1974.

Většinou to byli kulisáci divadel nebo študáci. Zkoušeli jsme to tři roky po bytech, po domácnostech. Dokonce jsme to zkoušeli i Na zábradlí, když to nevěděl doktor Vodička. Na generálku se přišel podívat Jan Grossman, kterému se to moc líbilo. A přišel se podívat i Vašek Havel, který když viděl, do jakého tvaru jsme to dostali, řekl, že si bude muset objednat daleko více lístků.

Hráli jsme to v hospodě u Čelikovských v Horních Počernicích. Pak nás za to popotahovali po výsleších, nějak jsme se ale z toho vyvlíkli. Vašek se nás zastal. Oni to prezentovali jako jeho provokaci, ale on s tím neměl nic společného. Na tom, že to uděláme, jsme se dohodli s Andrejem Krobem.

Která z rolí je vaše nejoblíbenější?
Spíš bych řekl, kterou jsem hrál nerad. Neměl jsem rád Třídnici. Jak je něco moc strojeného, není to moc pro mě. Jinak všechno hraju rád. Záleží také na tom, jak se vyspím, jakou mám náladu, ale snažím se hrát vždycky naplno. I po letech ale mám trému. Naštěstí to vždycky po chvíli opadne...

Václav Hraběta ztvárnil také spoustu rolí v televizi a ve filmu. Také pracoval jako asistent režie u Ladislava Smoljaka nebo Jiřího Menzela. Jak se mu s oběma režiséry pracovalo? A co ho přivedlo ke dřevu? Poslechněte si celý rozhovor výše.

Vladimír Kroc, opa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít