‚Když jsme utíkali přes hranice, byl už prezidentem Havel.‘ Přečtěte si příběh Rolanda Saumella Acosty
Na československých hranicích s Rakouskem a Západním Německem pochytala před rokem 1989 pohraniční stráž stovky lidí, kteří se pokoušeli dostat přes takzvanou železnou oponu. Jedním z posledních politických uprchlíků byl Kubánec Rolando Saumell Acosta s těhotnou manželkou Sárou a ročním synem Lumírem. Případ se odehrál po 17. listopadu 1989 – poté, co se komunismus v Československu zhroutil a Václav Havel byl zvolen prezidentem.
V tuzemských národních podnicích pracovaly za takzvané normalizace tisíce Kubánců, kteří se dostávali do ČSSR v rámci hospodářských dohod s komunistickou Kubou.
Většinou dřeli šest dní v týdnu za tvrdých podmínek, úřady je posílaly na místa, o která čeští a slovenští dělníci neměli zájem, navíc jim kubánský státní aparát bral zhruba 60 procent platu.
Když jsme utíkali přes hranice, byl už Václav Havel prezidentem. Příběh Rolanda Saumella Acosty, jeho rodiny a jeho přátel
V ČSSR měli ještě menší svobodu než českoslovenští občané, žili pod soustavným dohledem, hned po příjezdu jim byly odebrány pasy. Například v roce 1985 u nás v takovém postavení pobývalo zhruba 9000 Kubánců. Přesto byl pro mnohé z nich život v Československu lepší a přinejmenším z hlediska výdělku výhodnější než život doma.
Rolando Saumell Acosta se narodil v červnu 1963 v Havaně. Jeho otec byl lékař, vystudoval v New Yorku. Rolando se dostal do Československa v necelých osmnácti letech, padělal tehdy osobní dokumenty a mimo jiné se udělal starším, aby mohl opustit Castrův „ostrov svobody“, kde podle svých slov „neměl žádnou budoucnost“.
Na Kubu se vrátit nechtěl
Pracoval ve Zlíně (tehdy Gottwaldově) v továrně Svit, ale jelikož měl talent na jazyky, naučil se česky a začal pracovat jako tlumočník pro kubánskou ambasádu. Získal tím lepší postavení a mohl například žít s manželkou Sárou (rovněž Kubánkou) a synem Lumírem, který se narodil v září 1988 – Kubánci běžně nesměli uzavírat sňatky, rodičovství znamenalo povinnost vrátit se domů.
Současně z práce tlumočníka vyplývala znalost všemožných „utajovaných skutečností“ (řečeno policejní hantýrkou), a tudíž i pozornější dohled ze strany kubánské tajné policie.
Když se v listopadu 1989 zhroutil v ČSSR komunismus, museli se Kubánci rychle vracet domů. Rolando Saumell Acosta chtěl zůstat, později se rozhodl, že by raději odjel do USA, kde měl příbuzné.
V Československu však tehdy nebylo možné požádat o politický azyl, ještě ani neexistoval azylový zákon. Rýsovala se jediná možnost, jak se návratu na Kubu vyhnout: dostat se do Německa nebo do Rakouska a žádat o azyl na Západě. To nebylo jednoduché. Rolando, Sára ani Lumír neměli doklady a nevěděli, jak překročit hranice.
Zadrženi na hranicích
Rolando se tehdy přátelil se stejně starou Miriam Florianovou (dnes Prokopovou), která s Kubánci pracovala jako úřednice, a s jejím nastávajícím Jiřím Prokopem. Protože se Rolando bál o život (jeho kubánský kamarád se zúčastnil jedné z listopadových protikomunistických demonstrací, jeho fotografie vyšla v novinách a poté zmizel), vymysleli společně s Prokopovými, že se přes již děravou „železnou oponu“ vydají pěšky.
Jiří Prokop se předtím obětavě vypravil na ambasády USA v Praze a ve Vídni – a zjistil, že jiná cesta není.
Hranice do Rakouska se pokusili přejít u Valtic na jižní Moravě – bylo to 31. ledna 1990. „V noci jsme se plížili polem, Rolando se Sárou táhli Lumíra, kterému bylo něco přes rok a tašku se základními potřebami. Sára byla navíc těhotná,“ vzpomíná Miriam Prokopová.
Její muž si pro tu příležitost obstaral pákové nůžky: „Nebylo to jednoduché. Malý Lumír celou cestu brečel, vždycky jsme kus šli, zalehli a zase šli. Přestříhal jsem těmi nůžkami dráty, jenomže se spustila bezpečnostní signalizace a vzápětí se objevili vojáci. Tak jsem jen zavolal: Jsou tady děti, nestřílejte,“ říká Jiří Prokop.
Vše se dělo několik týdnů poté, co nový československý ministr zahraničí Jiří Dienstbier se svým rakouským protějškem Aloisem Mockem slavnostně přestříhali hraniční dráty a dali tak najevo, že „železná opona“ už oficiálně přestala existovat.
Pomohla poslankyně
Uprchlíci byli tehdy zatčeni, nicméně major pohraniční stráže se k nim prý choval slušně (Rolando vzpomíná, že se mu vyznal z obdivu k Fidelu Castrovi). „Snažil jsem se toho důstojníka přesvědčit, aby nás prostě nechal odejít do Rakouska,“ vypráví Jiří Prokop.
„A snad by to i udělal, ale na drátech ještě byla funkční signalizace a už si pro nás jela ještě existující Státní bezpečnost. Přece jen už ale byly nové poměry, čili nás nezatkli, jen sepsali protokol a přikázali, abychom se vrátili domů. To jsme ovšem neudělali a jeli jsme všichni v noci vlakem do Prahy k Daně Němcové. Díky tomu protokolu měli Rolando a Sára v ruce alespoň nějaký úřední dokument.“
K psycholožce, disidentce a v té době už také poslankyni federálního parlamentu Daně Němcové, na kterou měli spojení od přátel a příbuzných, dorazili k ránu. „Vzpomínám si na to dobře,“ říká Dana po třiceti letech: „Ti moravští manželé pak odjeli zpátky domů a Rolando se Sárou a Lumírem zůstali u nás v bytě v Ječné ulici, bydleli tam několik dní. Snažili jsme se najít způsob, jak jim pomoci.“
Život na Floridě
Nakonec se jejímu synovi, výtvarníkovi Davidu Němcovi, podařilo domluvit přes známé s tehdejším ministrem vnitra Richardem Sacherem, že zajistí odvoz Rolandovy rodiny: „Přijelo takové vojenské terénní auto, nasedli do něj Kubánci s mámou, která uměla německy, a jeli na rakouské hranice. My jsme si s kamarádem Vláďou Vojákem půjčili bratrova trabanta a dělali jsme doprovod, abychom mámu odvezli zpátky.“
Na konci cesty se ovšem ukázalo, že na hraničním přechodu není nic předjednáno, muži z ministerstva vnitra Rolandovu rodinu těsně před hraničním přechodem jednoduše vysadili a oznámili, že dál musí jít uprchlíci bez pasů pěšky.
Nakonec se do Rakouska přece jen dostali, ale jen díky odhodlání a vytrvalosti Dany Němcové, která přesvědčila rakouské úředníky (a čelila přitom obvinění, že je „převaděčka“). Rolando, Sára a Lumír museli do uprchlického tábora, nicméně po různých peripetiích získali politický azyl.
V Rakousku se jim narodila dcera Jerry Lee. Všichni dnes žijí na Floridě a s Rolandem jsme se nedávno spojili přes skype – ještě pořád umí česky a považuje Čechy nebo spíš Moravu za svůj domov. Víc se dozvíte, když si pustíte Příběhy.