Ani tátovu urnu nám nevydali, vzpomíná Alfréd Plocek mladší. Komunisté mu zabili otce
Dne 10. listopadu 1951 byli v Praze na Pankráci popraveni (přesněji zavražděni) Alfréd Plocek, Miloslav Franc a Jaroslav Peške. Patřili k představitelům československé technické inteligence a stali se oběťmi dnes již pozapomenutého vykonstruovaného soudního procesu. Konal se ve dnech 30. května – 1. června 1951, komunistický státní aparát jej připravil pod dohledem sovětských poradců.
Podle Ústavu pro studium totalitních režimů měl proces „zastrašit technickou inteligenci a prvorepublikové úřednictvo, zastřít ekonomické potíže poukazem na údajné sabotáže a přispět k potlačení zájmu o západní techniku a vědu“.
Ani tátovu urnu nám nevydali. Vzpomíná Alfréd Plocek mladší, jemuž komunisté zabili otce
Hlavní postavou procesu s „přisluhovači imperialismu“ byl odborník na spojovací techniku ing. Alfréd Plocek. Spolu s ním stanulo před soudem několik techniků a vedoucích úředníků ministerstev a podniků, podílejících se na telefonizaci poválečného Československa. Měli se dopustit velezrady, sabotáže a proamerické špionáže.
Nic z toho neudělali (resp. žádný ze skutků, z nichž byli obžalováni, se vůbec nestal), soud ovšem vynesl tři rozsudky smrti a několik dlouhých trestů odnětí svobody. Alfrédu Plockovi mladšímu bylo v době otcova zatčení 17 let.
Jen tak ‚popraven‘
Alfréd Plocek starší (narozen 1903) dlouho pracoval u firmy Standard Electric, která se zabývala výrobou dálnopisů a telefonních přístrojů. Byla součástí nadnárodní sítě ISEC a ta zase patřila pod americký koncern ITT Corporation.
Po roce 1945 byla její česká pobočka znárodněna a dostala se pod podnik Tesla, nicméně Alfréd Plocek dál pracoval jako zástupce americké společnosti pro střední Evropu.
V poválečných letech prosazoval, aby se Praha stala centrem inovované mezinárodní telefonní sítě (měla zásadně zjednodušit komunikaci občanů různých států).
Československo však bylo zcela podřízeno Sovětskému svazu, vedení státu na nátlak Moskvy odmítlo Marshallův plán a úsilí o mezinárodní spolupráci v telekomunikacích rovněž narazilo v Moskvě na odpor. V únoru 1948 proběhl v Československu komunistický převrat.
Alfréd Plocek mladší (narozen 1933) vzpomíná, že „otec i matka tehdy věřili, že jim nic nehrozí“. „Otec nic špatného neudělal, a tak si říkali: Co by se mohlo stát? Mysleli, že by třeba otec mohl přijít o práci, ale že by ho mohli zavřít nebo dokonce popravit? Něco takového je vůbec nemohlo napadnout. Nikdo netušil, jaký je rozsah komunistické zloby a nenávisti.“
Dva roky po převratu, v únoru 1950, byl Alfréd Plocek starší ve svém pražském bytě zatčen. Zmizel, rodině nikdo neřekl důvod, Alfréd mladší zůstal sám s matkou Bohumilou. Dva dny je hlídali milicionáři, za několik dalších dnů byl Alfréd vyhozen z gymnázia.
Poté příslušníci Státní bezpečnosti zatkli i paní Plockovou: „Věznili ji asi tři měsíce, pak ji pustili, a vzápětí ji znovu zavřeli. Matka vyprávěla, že ji dali do cely, kde nebylo nic než betonová podlaha, na té musela ležet. A když měla takové ty ‚ženské věci‘, nechali ji jen tak, bez pomoci. Chtěli, aby podepsala smyšlená obvinění, aby se přiznala ke spoluvině, ale nepodlehla. Nakonec ji pustili.“
50:08
Šlapali mi po prstech a mlátili obušky, až stříkala krev, vzpomíná na srpen 1969 expremiér Špidla
Číst článek
Mezitím byl mučen i ing. Plocek. „Jeho vyšetřovatel byl nějaký bestiální komunista. Jmenoval se Jindra a používal přezdívku dr. Kareš. Každý obviněný měl svého vyšetřovatele a museli se učit nazpaměť výpovědi, které jim StB předepsala. Ve spisech, které jsem viděl, se píše, že byl na obviněné činěn ‚psychický a částečně i fyzický nátlak‘. Tak si dovedete představit, jak to asi vypadalo,“ říká syn Alfréd Plocek mladší.
Zatčení Alfréda Plocka staršího souviselo s případem jeho amerického spolupracovníka – výkonného ředitele ITT Roberta Vogelera, který byl v Maďarsku v roce 1949 obviněn ze špionáže a vězněn 527 dní, během nichž představitelé USA podnikli řadu odvetných kroků včetně uzavření dvou maďarských konzulátů. Po tomto tlaku se Vogeler dostal na svobodu.
Žádáme smrt – pro výstrahu
Bohumila Plocková a její syn museli po únoru 1950 opustit byt (majetek jim částečně rozkradla StB, pomoc jim poskytli příbuzní, žijící ve stejném domě) a posléze nastoupit do práce, aby se „sblížili s dělnickou třídou“. Alfréd mladší dřel v lese, později dělal řidiče nebo třeba opraváře výtahů, jeho matka pracovala např. jako skladnice.
Na jaře 1951 se konal soud, před nímž byl Alfréd Plocek starší mimo jiné donucen prohlásit: „Doznávám, že jsem naslouchal hlasům reakce domácí i zahraniční, sloužil špiónům, aby pronikli do znárodněného průmyslu, aby jej postupně ovládli a nakonec přivodili zvrat lidově demokratického režimu.“
Prokurátorem byl Erwin Munk, veřejného procesu se účastnili vybraní zástupci dělnictva, lidé z továren, milicionáři, straníci (rodina nesměla být přítomna). Když padly tři tresty smrti, odsouzení se odvolali k nejvyššímu soudu – ten však rozsudky potvrdil a zamítnuty byly i žádosti o milost.
Případ provázely dopisy a rezoluce z podniků, adresované příslušným orgánům: „Rezoluce. Dělníci a technici slaboproudého průmyslu Tesly Elektronik odsuzují se vší rozhodností špinavé a zákeřné metody, kterých používají západní imperialisté ve snaze zpomalit cestu k vybudování socialismu v naší vlasti. Plně souhlasíme s tvrdým, ale spravedlivým potrestáním všech zrádců a špiónů, kteří se ve službách naší i zahraniční reakce postavili proti národu a vlasti. Slibujeme, že zvýšeným úsilím zmenšíme škody, které tito zrádci zavinili.“
„Vážení soudruzi! My, příslušníci Komunistické strany Československa a závodní lidové milice, jednotky u ISSP Praha, plni rozhořčení nad zradou inženýra France – který ve spojení se skupinou ing. Plocka, respektive jako jeden její člen prováděl tak dlouhou dobu velezrádnou činnost a sabotáž našeho národního hospodářství, zejména v telekomunikační technice, přijali jsme s uspokojením na vědomí vynesení spravedlivého rozsudku za jeho zradu. Žádáme však, aby obžalovaný ing. Miroslav Franc, vzhledem k své hnusné činnosti, jejíž rozsah známe nejlépe my zaměstnanci spojových služeb, nebyl doporučen milosti prezidenta republiky, ale pro výstrahu byl rozsudek v plném znění vykonán. Se soudružským pozdravem – Čest práci!“
Případ, který se nestal
Alfréd Plocek mladší svého otce po zatčení už nikdy neviděl – nesměl ho navštívit ani před popravou. Komunistické úřady odmítly rodině vydat dokonce i urnu s otcovým popelem. V roce 1968 byl Afréd Plocek starší rehabilitován a v oborovém časopise Slaboproudý obzor vyšel 10. prosince 1968 článek, nazvaný Morální satisfakce (a podepsaný „redakční rada a redakce“), v němž mimo jiné stojí:
„Skupinu odsouzených tvořili inženýři, kteří patřili k elitě našich poválečných telekomunikačních odborníků: Ing. Alfréd Plocek, Ing. Miloš Hradečný, Ing. Josef Přibík, Ing. Miloslav Franc, Ing. Jaroslav Peške a Ing. Vladimír Hančl. Kdo je znal osobně, věděl, že to byli lidé čestní, poctiví a upřímní vlastenci. Dnes víme, že byli tehdy odsouzeni na základě uměle vykonstruovaných obvinění a na podkladě vynucených doznání. Rozhodnutím krajského prokurátora v Praze ze dne 6. února 1968 bylo v rámci rehabilitačního řízení soudní jednání zastaveno, protože se vůbec nestaly skutky, pro něž byli obvinění tehdy stíháni. Z této skutečnosti se však dnes mohou těšit jenom Ing. Vladimír Hančl a Ing. Josef Přibík, kteří přežili léta věznění i krutou nejistotu po propuštění z vazby. Ing. Plocek, Ing. Franc a Ing. Peške byli popraveni, Ing. Hradečný brzy po propuštění zemřel. Rehabilitaci ing. Peškeho, který byl svobodný, nemohou vzít na vědomí ani jeho rodiče, protože otec po zprávě o synově popravě zešílel a matka zemřela v bídě.“
Alfréd Plocek mladší vzpomíná, že rodinu Plockových uchránila od bídy renta, kterou jim po zavraždění otce pravidelně posílali z USA jeho zaměstnavatelé – „kapitalisté“ projevili větší soucit a porozumění než českoslovenští budovatelé „rudého ráje“.
K případu Alfréda Plocka je jen málo snadno dostupných materiálů – patří k nim v první řadě film režiséra Josefa Císařovského z roku 2010, nazvaný Sny o tátovi.
