‚Matka nás zachránila tím, že se nás zřekla.‘ Vzpomínky účastnic pochodu Němců z Brna
„Bylo strašné horko, lidé odkládali, co už neunesli. Osmdesátileté stařenky se sotva vlekly. Okraje cesty byly poseté odhozenými věcmi. Nesměli jsme se zastavit,“ vzpomíná Maria Pekařová na pochod 20 000 Němců.
Pochod dvaceti tisíc Němců, vyhnaných 30. května 1945 z Brna a vedených pak ozbrojeným doprovodem za krutých podmínek do Pohořelic (a dál, směrem k rakouským hranicím), nebyl ojedinělou událostí – patří k mnoha případům poválečného násilí v osvobozeném Československu.
V případě českých a moravských Němců (a vůbec lidí německého jazyka) trvalo to násilí velmi dlouho.
Matka nás zachránila tím, že se nás zřekla. Vzpomínky Marie Pekařové a Jiřiny Borecké na pochod Němců z Brna v květnu 1945
V pochodu, který nepřežilo asi 1700 lidí, se vedle německých civilistů ocitli také Češi, označení za Němce, Židé a lidé ze smíšených česko-německých manželství. Ti, kteří z různých důvodů nemuseli dojít až na hranice, byli pak většinou dlouhé měsíce drženi v internačních táborech.
Vysilující cestu z Brna do Pohořelic absolvovaly také tehdy desetiletá Jiřina Borecká rozená Hrdličková (*1935) a v úvodu citovaná o tři roky mladší Maria Pekařová (1938-2021) – jejich vzpomínky uslyšíte v Příbězích 20. století. Obě pocházejí z národnostně smíšených rodin.
‚Vylikvidovat‘
V Brně zůstalo po osvobození (26. dubna 1945) asi 25 tisíc Němců, kteří začali být téměř okamžitě pronásledováni a šikanováni, bez ohledu na to, zda se během okupace něčím provinili.
Město poničilo bombardování i poslední dubnové boje, tisíce lidí ztratily střechu nad hlavou, nedostávalo se bytů, což nejspíš od počátku května přispívalo k návrhům, aby byli brněnští Němci jednoduše vyhnáni. Tvrdý postup podporovali politici všech povolených stran, především komunisté a národní socialisté.
Do Brna přijel ministr vnitra Václav Nosek, který se nechal slyšet, že otázku Němců si má lid vyřešit sám; nebo generál Ludvík Svoboda, který prohlásil, že „vnitřní bezpečnost republiky vyžaduje, abychom se zbavili Němců a Maďarů“.
Velitel SNB v Brně (a brzy také zemský velitel SNB na Moravě), komunistický zločinec Bedřich Pokorný, vydal 11. května rozkaz k několikadennímu zadržení všech Němců starších 12 let.
O den později přibyl do Brna prezident Edvard Beneš, který ve spontánním projevu k lidu z balkónu radnice mimo jiné prohlásil:
„Nyní se dáme hned do práce. A budeme dělat pořádek mezi námi, zejména také i zde v městě Brně s Němci a všemi ostatními. Můj program je – já to netajím –, že otázku německou musíme v republice vylikvidovat. V této práci budeme potřebovat všech sil všech vás.“
27:51
Spolu s Němci zmizela historie. Musíme rozhodnout, co z Krušnohoří zachovat, říká spisovatel Javůrek
Číst článek
Dne 30. května oznámil předseda Zemského národního výboru František Loubal, že „z rozkazu Národního výboru pro Velké Brno mají být brněnští Němci vyvedeni za hranice města, respektive státu“.
Z „likvidace německé otázky“ ve městě byli prozatím vyjmuti muži od 14 do 65 let, kteří se hodili pro hrubé veřejné práce. A také antifašisté a další skupiny osob, u těch se však k udělování výjimek přistupovalo se značnou libovůlí.
Ostatní Němci byli shromážděni, okradeni a navečer vyvedeni z města v postupně se prodlužující početné koloně. Na vyhánění se podíleli zaměstnanci brněnské zbrojovky, kteří většinou po celou válku pracovali pro říšský válečný průmysl a požívali za to různých výhod.
V květnu 1945 někteří z nich vytvořili nechvalně proslulé revoluční gardy, snad i proto, aby si pozdním antiněmectvím napravili reputaci. Kolona dvaceti tisíc starých lidí, žen a dětí mířila směrem k Pohořelicím.
Voda není pro Němce!
Malá Maria Pekařová (jejího otce zatkli po válce na několik měsíců Rusové) šla v brněnském pochodu s matkou, starším bratrem Karlem, českou babičkou a tetou Magdalenou:
„Bylo hrozné horko. Měli jsme hroznou žízeň a nebylo žádné pití. Když jsme přišli do Rajhradu…, volali jsme tam na nějakou paní, která byla v předzahrádce a dívala se, aby nám dala vodu. Vzala kýbl a donesla ten kýbl s vodou a postavila ho na kraj silnice.
My už jsme si chystali hrníčky, měli jsme takové plecháčky, abychom si mohli nabrat, a přišel ten kluk (dozorce) a řekl: ‚To není pro Němce!‘ A kopl a převrátil ten kýbl. To bylo hrozné. Když má někdo žízeň, a nemůže se napít. Pak začalo pršet a já jsem ty kapky lízala z ruky, jak jsem měla tu hroznou žízeň.“
Desetiletá Jiřina Borecká, tehdy Hrdličková, šla s matkou, sestrou a malým bratrem v kočárku (otec byl voják wehrmachtu a neměli o něm zprávy):
„Bylo strašné vedro. Celý den jsme šli, celý den. To je sedmadvacet kilometrů, do Pohořelic… Ale to byste museli vidět, co všechno tam bylo odhozené kolem té silnice, protože oni si lidi nabrali věci a nebyli schopni to unést. A staří lidé, co už to neušli, tak prostě lehli – a bylo jim jedno, co s nimi udělají…“
Maria Pekařová: „My jsme si nesměli odpočinout. My jsme museli jít a jít a jít. I staré babky kolem osmdesáti let musely jít. A když si něco nesly a nemohly to unést, tak to položily na kraj a musely jít dál a nesměly zůstat stát a odpočinout si. Jedna stará paní spadla uprostřed silnice a dozorce přišel a řval na ni, ať jde dál, a ona ho prosila se sepnutýma rukama, ať ji nechá odpočnout. On vzal pušku a tou pažbou ji plnou silou praštil po hlavě. Určitě ji zabil.“
3:02
V pohraničí chátrají statisíce hrobů po odsunutých Němcích. Stát chystá dotaci na jejich záchranu
Číst článek
V Pohořelicích
V táboře v Pohořelicích, kam obě dívky s příbuznými došly, panovaly tristní podmínky a stovky lidí tam zemřely v důsledku nemoci – napili se z infikované studny a nakazili se úplavicí. Matka Marie Pekařové se tehdy rozhodla zachránit děti tak, že je pošle zpátky do Brna, kde je mohla adoptovat její česká švagrová Marie Popelková, přezdívaná Mimi.
„Dostala jsem úplavici a už bych to byla nepřežila… Teta Mimi nám ale řekla, že se o nás postará, takže naše maminka jí napsala dopis, v těch Pohořelicích, a zároveň podepsala úředně, že se nás zříká, že nás posílá k tetě, a že ta nás může vychovávat v českém duchu,“ vzpomínala Marie a z matčina dopisu citovala:
„Milá Miminko, nezlobte se, že vám děti posílám, ale na národním výboru řekli, že když děti adoptujete a vychováte, mohou u vás být. Útrapy této cesty do Pohořelic děti velmi unavily. Malá pořád plakala, abyste si pro ni už brzy přišla. Je ještě malá na tak dlouhou cestu a útrapy. Mohla by z toho mít smrt.“
Děti se pak dostaly k laskavé tetě do Brna, zatímco jejich matka musela pokračovat v pochodu do Rakouska (a později do Německa). Setkali se až po dvou letech.
V průběhu června 1945 se smělo vrátit z Pohořelic do Brna několik tisíc lidí, neboť se zjistilo, že jsou to Češi a Češky ze smíšených manželství a jejich děti, němečtí antifašisté a němečtí Židé.
Jiřina Borecká-Hrdličková se vrátila s matkou, sestrou a malým bratrem – dostali se ovšem jen do dalšího internačního tábora v Maloměřicích. Více se dozvíte z Příběhů 20. století.
