„Závod pořádal kolaborující deník jménem Socialistická Francie. Tyto noviny vznikly v roce 1941, rok před závodem. Jejich záměrem bylo znovu rozjet cyklistický závod Tour de France, který se zastavil po německé okupaci. Němci chtěli Tour znovu uspořádat a dát tak najevo, že je všechno ve Francii v pořádku,“ vysvětluje Radiožurnálu novinář a autor knihy Les Forcés de la Route Étienne Bonamy

Organizátoři cyklistického závodu ho původně chtěli uspořádat ve velkém stylu. Plánovali etapy do Pyrenejí i do Marseille. Postupně ale vycházelo najevo, že neměli dost peněz ani zázemí. Místo v létě závod odstartoval až na podzim ve špatném počasí a v nevhodných podmínkách pro sportovce.

„Spali v základních školách, gymnáziích, na kolejích, ve velkých společných noclehárnách. Tyto prostory tehdy nebyly vyhřívané. Po celém závodním dnu je čekala jedna sprcha pro pět lidí se studenou vodou. Kvůli přídělovému systému dostávali málo najíst. Patnáct nebo 20 cyklistů závod opustilo hned po první etapě,“ popisuje Bonamy. 

Přejezdy přes hranice

Závodu se se zúčastnilo přes 70 cyklistů z 12 týmů, mezi nimi sportovci z Francie, Itálie, Španělska a Belgie. Belgičtí závodníci tvořili třetinu účastníků. Závod začínal a končil v Paříži. Cyklisté postupně ujeli 1650 kilometrů a navštívili města jako Le Mans, Limoges, Dijon nebo Poitiers.

„V cíli na závodníky čekaly stovky, občas i něco málo přes tisíc lidí. Dojezd v Poitiers připomínal klasickou Tour de France. Závodníci stoupali městem po velkém bulváru a na obou stranách ulice bylo hodně lidí,“ říká Bonamy.

V roce 1942 byla Francie rozdělená na okupovanou a svobodnou zónu. Mezi nimi vedla demarkační linie. Závodníci ji překročili hned dvakrát. Jeden z těchto přejezdů jim kvůli kontrolám trval tři hodiny.

„Němci a tamní četníci hlídali demarkační linii. Zadržovali lidi, kteří ji chtěli překročit a rozbíjeli převaděčské sítě. Jen pár dní před průjezdem cyklistů tam zlikvidovali jednu partyzánskou skupinu,“ vysvětluje Bonamy situaci v příhraničních regionech.

Pamětník závodu

Jednou z hlavních postav nové knihy novináře a spisovatele Etienna Bonamyho je poslední žijící účastník závodu Emile Idée. Za druhé světové války bez povolení překročil demarkační linii a dostal se do vězení.

„Emile Idée mi říkal, že strávil osm nebo deset dní ve věznicích Fresnes a Santé. Ve Fresnes přitom tehdy byli lidé, které potom převáželi do vyhlazovacích táborů. Byli tam i odbojáři. Každý den někoho popravovali,“ zdůrazňuje Bonamy

„Emile měl tehdy opravdu strach. Nakonec se dostal ven. O rok později za ním přišli organizátoři závodu a dali mu jasně najevo, aby by se i vzhledem k této minulosti zúčastnit,“ doplňuje Bonamy

Emile Ideé trénoval na pařížském cyklistickém stadionu Vélodrome d'Hiver. Jen pár měsíců před cyklistickým závodem tam nacisté a francouzští kolaboranti nahnali tisícovky židů před jejich deportací do koncentračního táboru v Osvětimi. Emile Idée a další sportovci se závodu zúčastnili i pro to, že nechtěli přijít o svůj status.

„Jeho status závodníka ho chránil. Stejně na tom byli fotbalisté, atleti nebo tenisoví hráči. Tito lidé měli jistotu, že je nepošlou do vyhlazovacích táborů. Většina cyklistů se toho závodu nechtěla zúčastnit, byla to ale velká propagandistická operace. Řekli jim, že by bylo dobré ten závod jet,“ uzavírá autor knihy Étienne Bonamy. 

Organizátoři chtěli závod uspořádat i následující rok. Situace na bojišti se ale rychle měnila. Ještě koncem roku 1942 se spojenci vylodili v Africe a Němci zabrali celou Francii. Tour de France se rozjela až v roce 1947 a na ročník pod okupační správou se rychle zapomnělo.

Martin Balucha, dno Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít