Nikdy ji nezlomili. Nová nahrávka přibližuje hrdinství Skálové, 16 let ve vězení nelitovala

Praha 23. května 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jaká byla vaše radost, když se tahle nová nahrávka objevila? 
Radost byla velká, protože záznamů s Dagmar Skálovou existuje velmi málo. Měli jsme ji už delší dobu k dispozici, ale nedokázali jsme ji digitalizovat, protože z formátu, ve kterém byla udělaná, už je dneska velmi těžké tu nahrávku dostat. 

To znamená, že to není nově objevená nahrávka, ale nově vámi poslechnutá nahrávka hlasu Dagmar Skálové? 
Je to tak.

Kdy byl ten rozhovor natočen?
V polovině 90. let Vladimírem Roglem, skautským spisovatelem.

Proč trvalo tak dlouho, než se nahrávka znovu dostala do povědomí skautů a než si ji mohli všichni poslechnout?
Vladimír Rogl, novinář, který tehdy dělal rozhovor s Dagmar Skálovou, ji měl dlouho doma a až nedávno, před pár lety, ji věnoval skautskému archivu. Hledali jsme jakoukoliv možnost, jak ji digitalizovat a ten záznam získat, což se díky Českému rozhlasu povedlo.

Zvrátit převrat

Nahrávka odkrývá nové detaily hlavně puče, který se odehrál v roce 1949. Říká se mu Prokešův puč, podle jednoho z organizátorů. Je to správné označení?
To je velká záhada. V roce 1949, ve stejném datu, tedy 16. a 17. května, se měl odehrát takzvaný Prokešův puč. To byla snaha lidí především kolem vojska, aby provedli puč proti komunistickému režimu, obsadili hlavní instituce, zapojili armádu a další a komunistický převrat dokázali zvrátit zpátky. 

Což bylo rok a pár měsíců od únorového převratu v roce 1948. 
Přesně tak. Zároveň tady ale existovala skupina kolem Emanuela Čančíka, což byli úředníci, civilní osoby, skauti a sokolové, kteří na úplně stejné datum naplánovali obdobný puč. Nejasné je to, jestli se tyto dvě skupiny nějak koordinovaly, nebo ne. Zatím nemáme přesně potvrzeno, že to tak bylo, i když komunisti obě skupiny spojili dohromady. 

Faktem zůstává, že Dagmar Skálová, celoživotní skautka, které se u skautů říkalo Rakša, byla do jednoho nebo druhého plánu zapojená. 
Ano, byla zapojená do skupiny kolem Emanuela Čančíka, což byl její soused. Neměl telefon, takže chodil k Dagmar Skálové telefonovat. Zároveň se dobře znali a věděl, že ona je skautka a i její manžel je velmi významný skaut. Dagmar Skálovou tak poprosil, jestli by nezapojila skauty do průběhu povstání proti komunistům. Ona váhala. Nebyla revolucionářka nebo někdo, kdo by si řekl, že jde okamžitě na to. A bála se o děti. Řekla dvě věci, které vyplývají z té nahrávky – zaprvé, že to neřekne manželovi, i když byl do puče také zapojený a napsal třeba proslov, který měl být čten v Českém rozhlase a který měl vyburcovat národ k tomu, aby se přidal. Ona mu ale neřekla, že zapojí i skauty. Bála se, že by to špatně nesl.

Rozhodla se tedy, že panu Čančíkovi vyhoví a skauty osloví. Ale měla ještě jednu podmínku – že nebudou mít zbraně a že budou působit jako spojky, informátoři a podobně.

Počkejte, takže oba Skálovi byli zapojeni do puče, ale manžel to nevěděl o manželce a manželka ani neřekla manželovi, že do toho zapojí skauty?
Manžel nevěděl, že do toho budou zapojeni skauti. Věděl ale, že manželka o tom ví, protože k nim samozřejmě chodil pan Čančík, který odtamtud telefonoval, a také se Dagmar Skálové svěřoval o všem, co bylo. Tady je potřeba říct, že to nebylo úplně jednoduché. Emanuel Čančík se s dalšími lidmi ze skupiny – především s Josefem Charvátem, jeho manželkou Vlastou a dalšími – pokusil o osvobození vězně ve věznici v Litoměřicích, kde se i střílelo. Nepřišlo se na to, kdo to byl. A to všechno Dagmar Skálová věděla. 

Jaká měla být role Dagmar Skálové v  puči? 
Slíbila, že zařídí to, aby se zapojili skauti. Ona sama věděla, že bude první na ráně, proto požádala Jiřího Navrátila, velmi aktivního a významného skauta, který byl po roce 1990 taky dlouholetý starosta Junáka, aby získal co nejvíc starších skautů. To byli kluci, kterým bylo sedmnáct osmnáct let, kteří měli vymyslet i krytí – že budou říkat, že půjde o noční hru. Ona sama v tom neměla až tak zásadní roli, protože veškeré praktické domlouvání nechala na Jiřím Navrátilovi. Řekla, že do toho nezapojí ani skauty ze svého oddílu, protože by byli první na ráně, a kdyby se něco zjistilo, hned by po nich šli. Jiří Navrátil oslovil a zapojil opravdu desítky a desítky skautů. Dagmar Skálová taky ještě poprosila několik dalších skautských vedoucích, aby se v tom angažovali. Připravili to tak, že měli být v noci z 16. na 17. května roku 1949 připraveni na různých místech v Dejvicích, kde měli dostat další informace a podle nich se zařídit.

A jaké to měly být informace? Jak detailní bylo vypracování toho plánu na převrat? Dočetl jsem se o tom, že měli osvobodit generála Kutlvašra, že měli internovat Klementa Gottwalda, že chtěli posléze rozpustit komunistickou stranu a tak dále. Plánů bylo samozřejmě několik, ale co se mělo dít v prvních dnech povstání? 
To přesně nevíme. Povstání je pořád zahalené mnoha tajemstvími, protože hlavní aktéři byli popraveni. To znamená ti, kteří o tom věděli nejvíc, což byli Emanuel Čančík a Josef Charvát, byli v rámci procesu popraveni. Dagmar Skálová o tom vyprávěla málo, což je na té nahrávce dost zajímavé. I když už je pět let po revoluci, říká, že nebude nikoho jmenovat. Pořád cítí obavu, aby někomu neublížila.

A i když jsem četl pár rozhovorů s ní, tak do detailů nikdy nešla. Víme ale, že základní plán byl takový, že dojde k obsazení některých ministerstev, Byl tam plán na osvobození, generála Kutlvašra a politických vězňů. Byl tam plán, že političtí vězni, kteří se osvobodí na Pankráci, se do povstání hned zapojí a byl tam plán i na obsazení Českého rozhlasu. Skauti měli působit jako spojky, zdravotníci a tak dále. My ale ani nevíme, kolik lidí měl Emanuel Čančík a další k dispozici. Podle všeho se totiž zdá, že to byla trochu naivní představa. I kdyby to StB neodhalilo dopředu, tak pravděpodobnost, že by se puč podařil, není asi příliš velká. 

To je nutné říct, protože StB plán odhalila dřív, než to skauti stačili celé spustit. Členy skupiny pozatýkala StB. Jak na ně přišla? 
Přesně to nevíme. Některé nové informace ukazují, že dva z mladých mužů, kteří byli do akce zapojeni až těsně předtím, to StB oznámili, a to 16. května, takže přesně v den, kdy se akce měla konat. Ale neznáme zase podrobnosti, nevíme, jestli o tom StB nevěděla dřív. Je zajímavé, že právě u té části Prokešova puče, která byla možná propojená, možná ne, se dokonce spekuluje o tom, že to vyvolalo StB. Záznamů ale existuje pořád opravdu málo a odpovědi neznáme. 

Nezlomná

Teď to velké skautské hrdinství. Dagmar Skálová totiž vzala celou vinu na sebe. 
Je to tak. Nebyla revolucionářka, ale byla obrovsky obětavá. Od začátku jí šlo o to, aby se dětem – ona jim pořád říkala děti, protože to velmi často byli kluci, které znala z oddílů – nic nestalo. To bylo pro ni úplně zásadní.

O čem na té nahrávce nemluví, ale je dobré to říct, je to, že byla vystavená brutálnímu fyzickému týrání. Neřekne to, takže to tak nevypadá. Ale mluví o tom někde jinde. Jsou záznamy z jiných rozhovorů s ní, které vyšly po roce 1990, kde uvádí, že ji třikrát přivezli v bezvědomí. Dokonce tam uvádí, že na ni jeden z vyšetřovatelů namířil pistoli a řekl, že ji zastřelí. Pak jí ukázali Emanuela Čančíka – přivezli ho úplně zbitého. Popisuje tam, že jí ukázali mučicí nástroje, které na ni chtějí použít a tak podobně. Byla vystavená brutálnímu nátlaku. To je důležité pro ten kontext zmínit. 

A ona tedy tvrdila vyšetřovatelům, že to byla jenom skautská hra? 
Ano.

A že to nebylo reálné? 
Ano, je to tak. Je potřeba doplnit ještě jednu věc. Tehdy zatkli 24 skautů, včetně Dagmar Skálové. Zatkli jich mnohem víc, ale velkou část pustili po 24 hodinách. Některé skauty, kteří byli připraveni v ulicích, asi ani nezatkli. To znamená, že jich bylo víc, ale v roce 1949 nebylo StB ještě tak vychytralé. Navíc tam byli bachaři, kteří byli ještě ze staré školy, takže tam nebyla taková tvrdá věc, že by si nedaly ty věci sdělit. Jim se to podařilo různými způsoby. Jedním z nich bylo vyťukávání morseovkou přes stěny cel. Sladili výpovědi všech kluků, že to byla hra a všichni odpovídali velmi podobně.

To znamená, že mladší skauti tvrdili, že nic nevěděli a že paní Skálová říkala, že to je hra. Ale Dagmar Skálová řekla, že samozřejmě věděla, že má jít o puč, ale že je přesvědčila a bere vinu na sebe. 
V zásadě to tak je, tímhle způsobem se vyjadřovala. Hodně důležitou roli v tom sehrál i Jiří Navrátil, který také potvrzoval, že to byla hra a že kluci o ničem nevěděli. Ten pak dostal druhý největší trest.

A to, že byli v celách vedle sebe, bylo příležitostí pro to, aby s pomocí morseovky sladili výpovědi, tím pádem jim pak vyšetřovatelé uvěřili, protože říkali to stejné. To bylo geniální, ne? 
Ano, bylo to geniální. A nebyla jenom ta morseovka. Dagmar Skálová někde popisuje, že mohla být u čtení výpovědí a ještě upřesňovala, jak to bylo. 

StBáci tomu asi částečně uvěřili, ne úplně, ale vedlo to k tomu, že byla většina chlapců propuštěna. Ne všichni, ale většina odešla a strávili čas jen ve vazbě. 

A jádro skupiny bylo tedy popraveno? 
Neskauti, kteří skupinu vedli, což byli Emanuel Čančík a Josef Charvát, byli popraveni. 

Jak to, že neskončila na popravišti i Dagmar Skálová? 
Byly dvě možnosti, což Dagmar Skálová říká i na nahrávce – buď popraví ji, nebo popraví ženu Josefa Charváta, která se v tom taky velmi angažovala. Tehdy se ještě báli popravit ženu. Ještě tu nebyla doba, kdy se rozhodli pro to, že popraví Miladu Horákovou.

Na jaře 1949 také ještě nebyla tak silná role sovětských poradců. Bylo to brzy. Nakonec se tedy rozhodli, že Dagmar Skálová dostane doživotí. Druhý největší trest měl Jiří Navrátil, ten dostal dvacet let. Z dalších trestů tam byl ještě jeden patnáctiletý, pak byly tresty kolem pěti let. Ještě je důležité poznamenat, že manžel Dagmar Skálové, Karel Skála, se podílel na té části povstání, která nebyla skautská, takže byl souzen v tom jiném procesu. Také dostal vysoký trest. Oba manželé si odseděli velmi vysoké tresty. Bylo zajímavé, že Karla Skálu pustili dřív než jeho ženu, ale pak ho zase zavřeli za plánování návratu krále na trůn. To byla úplně vymyšlená věc.

„Svých činů nelituji“

Dagmar Skálová se vrací z vězení po šestnácti letech. 
Nepustili ji na první amnestii v roce 1960, kdy pustili většinu politických vězňů. Odseděla si víc.

Tím důvodem, proč ji nepustili, bylo mimo jiné to, že se nenechala zlomit ani ve vězení.

Několikrát organizovala hladovku. A ta zásadní věc, která je velmi naštvala, bylo, že v roce 1956 s několika dalšími vězeňkyněmi napsaly dopis generálnímu tajemníkovi OSN.

To je obrovsky naštvalo, takže se s ní samozřejmě nemazlili a opravdu ji pustili až po tak dlouhé době. 

Mám takovou neskautskou otázku – nelitovala toho někdy zpětně, třeba na té nahrávce z roku 1995? 
Ne.

Mně na ní přijde úplně nejúžasnější, že zůstala obrovsky optimistická. Na té nahrávce ji vnímáme jako ženu, která má radost ze života. Hodně politických vězňů skončilo naštvaných, ubitých dobou. Pan Rogl se jí ptá, jestli je ráda i po tom, co došlo k převratu, jestli ji to těší. Ona říká, že je obrovsky šťastná. Z té nahrávky je úplně cítit, že je to politická energie a entuziasmus. A to je na tom, jak zvládla to věznění, úplně nejúžasnější. V jiném rozhovoru říká, že to zásadní je neztratit důstojnost a že o to se celou dobu snažila. Podstatné bylo se nikdy nepřestat bránit ponížení a nikdy mu nepodlehnout. Pokud se tohle vydrží, tak zvládnete všechno.

V podcastu byly použité zvuky z Českého rozhlasu.