‚Vyučoval jsem jazyk imperialismu.‘ Profesor Peprník se stal ze samouka prestižním anglistou
- Pochází z malého jihomoravského města a do svých osmnácti zřejmě neslyšel s výjimkou zahraničního rozhlasu či filmu kloudnou anglickou větu. Přesto se tento jazyk stal jeho osudem. Čtyřiadevadesátiletý profesor Jaroslav Peprník patří stále k našim nejuznávanějším anglistům.
- Angličtina mu přinesla řadu krásných chvil, ale rovněž fatální existenční problémy – jeho pobyt na letní škole v Londýně se patrně stal jízdenkou k „černým baronům“, poté jako univerzitní učitel angličtiny měl na řadu let zaražen akademický postup.
- Peprníkovu práci přitom znají nejen odborníci, ale rovněž široká veřejnost. Nespočet žáků se totiž zdokonalovalo v „jazyku imperialistů“ právě z jeho čtyřdílné Učebnice pro jazykové školy.
Narodil se 27. února 1927 v Ivančicích.
Kelinovým komplikoval život kozácký původ. Otce chtěli popravit po válce, syn nemohl studovat
Číst článek
Na nevelké, avšak starobylé a malebné jihomoravské město, které definitivně opustil až v roce 1961, má už z útlého dětství celou řadu plastických vzpomínek.
Život na malém městě považuje za mnohem zajímavější než na vesnici, kde je prý vše příliš jednolité a ve velkém městě zase působí anonymita.
Rodina advokáta Peprníka bydlela v té době v pronajatém bytě přímo v centru na Palackého náměstí, takže řada zajímavých příhod se odehrávala prakticky pod okny.
„Z věže se ozve siréna a vidíte, jak z obou stran náměstí běží nějakých osm deset mužů se ctižádostí, aby byli v té hasičské zbrojnici za kostelem co nejdříve. A potom jede krásná červená stříkačka, na levém boku sedí tři čtyři, na pravém taky a vpředu vedle šoféra sedí hasič s trubkou a troubí hoří…“ vzpomínal Peprník.
A pokračuje: „Městem prochází slovenský dráteník a vyvolává: ‚Drátovat hrnce, flikovat!‘ Tak jsme mu dali taky práci: maminka měla velkou kameninovou díži, která nějak pukla. Zadrátoval ji a ta díže sloužila 75 roků, přežila maminku, přežila mou manželku a dnes ji uchovávám jako rodinnou relikvii… Je podzim. Na náměstí přijíždějí žebřiňáky s mladými muži - jedou k odvodu. Zatímco dnes je ideálem dostat modrou knížku, tam by to byla hanba nebýt odvedený. Tak všichni jsou odvedení, celou hruď si pokryjí ozdobami, které se prodávají ve stáncích. A za zpěvu zase potom nasedají na žebřiňáky a odjíždějí.“
Život v protektorátu
V paměti mu prý zůstala i vzpomínka na návštěvu prezidenta Masaryka při jeho tehdejším velkém „turné“ po Moravě k 10. výročí vzniku republiky.
Slavnostní přivítání proběhlo opět na náměstí. „Asi před 10 léty vyšla kniha Historie Ivančic a tam je fotografie, jak na náměstí vítají prezidenta Masaryka. A v rohovém domě je v okně vidět jedna paní a jedna malá hlavička, a to jsem já!“
Nebyl to koncentrák aneb Položidovský Valach budoval cvičiště SS u Benešova
Číst článek
Jaroslav byl už jako dítě velmi nadaný. Před začátkem základní školní docházky uměl číst a psát a maminka jej pak doučila počty, aby mohl v šesti letech nastoupit rovnou do druhé třídy. Tehdy ještě nikdo nevěděl, jak se mu to později bude hodit.
V osmi letech už sám četl noviny, dokonce si některé články vystřihoval a nalepoval. Zajímalo ho dění ve světě, i když nebylo zrovna radostné – válka v tehdejší Habeši, o rok později pak občanská válka ve Španělsku.
„Pod vlivem četby jsem držel palce vzbouřencům, povstalcům. Ale když jsem jednou řekl rodičům, že generál (Francisco) Franco zase dobyl jedno město, tak jsem se dověděl, že někteří vzbouřenci nejsou ti praví. Takže moje sympatie musely, ač jsem byl nerad, jít od vzbouřenců ke vládním.“
Ostatně zanedlouho se „dějiny začaly odehrávat“ i v Československu a Jaroslav je záhy pocítil na vlastní kůži. Po odstoupení Sudet se Ivančice staly pohraničním městem a Peprníkovi museli opustit ideálně situovaný byt, který nově sloužil evakuovaným úředníkům z blízkého Moravského Krumlova.
Spálil legitimaci KSČ a dotkl se papeže. Neobyčejně obyčejný život Václava Lhoteckého
Číst článek
„Odtud bylo všechno blízko. Otec to měl k soudu 50 kroků, já do školy měl 50 kroků, do gymnázia 150 kroků. V nouzi jsme si našli domek v zastrčené ulici s malebným starobylým názvem Fortna, protože tam původně byla městská brána, z oken jsme viděli na hradby, ale už to bylo méně prestižní,“ líčil.
„A přišel rok 1939. Pro mě je to den, kdy znenadání na konci vyučování nám učitelé řekli: ‚Dnes jděte nejkratší cestou domů. Nikde se nezastavujte a už dnes nikam z domu nechoďte.‘ To proto, že se čekalo obsazení města wehrmachtem... Poslední obrázek z toho devětatřicátého roku je, že mi kamarád Karlík řekl: ‚Prosím tě, pojď se mnou k nám a pomoz mi vybrat nějaké verneovky, ty je znáš líp než já.‘ – ‚Proč?‘ – ‚No... já si jich smím vzít jenom maximálně dvanáct do bedny.‘ – ‚A kam ta bedna půjde?‘ – ‚Do Palestiny.‘- ‚A co rodiče? Jdeš s rodiči?‘ – ‚Ne, rodiče tu zůstávají, oni počkají, až jak to dopadne.‘ – ‚Znáš někoho v Palestině?‘ – ‚Ne, nějaká organizace se mě tam má ujmout.‘ Takže jsem mu vybral nějaké knihy, rozloučil se a neuplynulo ani pár týdnů a viděl jsem jeho tatínka, byl to takový distinguovaný obchodník, jak s dlouhým koštětem zametá ulice a má tady žlutou hvězdu.“
Protektorát a válečné události dolehly velmi rychle i na maloměsto. Na nárožích se začaly objevovat červené vyhlášky se jmény popravených včetně několika místních občanů.
Do domku k Peprníkům se načas nastěhoval německý důstojník z jednotky, která v Ivančicích odpočívala mezi obsazením Francie a vpádem do Jugoslávie. Spal přímo v Jaroslavově posteli, stejně jako o pár let dříve důstojník československé armády během mobilizace.
Řvala na esenbáky a syna brala na protesty. ‚Zůstala jsem sama sebou i během režimu,‘ říká chartistka
Číst článek
Od roku 1941 museli studenti pomáhat na žních či podobných brigádách. Na konci léta 1944 už Jaroslav Peprník spolu s dalšími spolužáky ivančického gymnázia nenastoupil do oktávy, ale do válečné výroby – továrny na ušlechtilý nábytek v Bučovicích, kde se namísto mahagonových a palisandrových stolů a skříní nově vyráběla kormidla pro německé stíhačky.
„Tam jsem poprvé měl prospěch z toho, že mě maminka dala hned do té druhé třídy. Zatímco moji spolužáci měli už osmnáct, mně bylo teprve sedmnáct. A Němci kupodivu tento rozdíl respektovali. Takže spolužáci museli pracovat dvanáct hodin a měli i noční směny, zatímco já jenom deset hodin a pouze přes den... Všiml jsem si tam muže, který nosil stále rukavice, i při tom nakládání na vagonu. Když jsem se ho na to zeptal, vysvětlil mi, že je houslista Moravského divadla a ruce jsou jeho výrobní nástroj, tak si je chce udržet.“
Někdy šlo i o život
Během svého nedobrovolného pobytu v Bučovicích nezažil Jaroslav Peprník žádný spojenecký nálet. Tamní výroba zřejmě nebyla pro Američany tak důležitá, nebo o ní na rozdíl od řady jiných cílů na našem území vůbec nevěděli. Zaměstnanci tak jen obvykle kolem oběda sledovali letecké svazy směřující nad jejich hlavami z Itálie do Slezska, přesto z preventivních důvodů opouštěli továrnu s bramborami vařenými ve slupce po kapsách.
Slibuji na svou čest aneb Z chaloupky na piedestal vědy
Číst článek
Nebezpečnou situaci však zažil ještě před nuceným nasazením při návštěvě strýce na Prostějovsku. Letadla z tamního vojenského letiště byla totiž umístěna na okolních polích a místní si mezi nimi běžně zkracovali cestu, stejně tak i Jaroslav se svojí maminkou zrovna ve chvíli, kdy nad oblastí přelétali Američané.
„Byl to nádherný pohled – dlouhé sloupce těch letadel, asi Liberátorů a kolem nich jako mušky létaly ty stíhačky. Jenomže právě ten den nějaký ctižádostivý Germán na ně zdola začal střílet. Nikdy předtím se to nestalo. Svazy prostě, když se na ně nestřílelo, tak letěly dál. Ale tentokrát se stíhačky obrátily, bylo vidět, jak přestaly kroužit, a začaly střílet na pole s letadly, několik jich zasáhly. S maminkou jsme vůbec nevěděli, co teď. Naštěstí ten německý voják, který tam hlídal, na nás zakřičel, abychom dělali, co on, a hned skočil do příkopu a zalehl, tak jsme to rychle udělali po něm. Německý Wehrmacht má tedy jeden dobrý skutek, kdo ví, jak by to bylo dopadlo!“
V bučovické továrně pracoval Jaroslav Peprník až do jara 1945, kdy se přiblížila fronta. Tehdy se při nedělním pobytu doma se spolužáky rozhodli, že už tam nevrátí. Vlastně už to ani nebylo možné, v té době už přestávaly jezdit vlaky a vše se připravovalo na boj.
Vždy jsem se snažil jít správnou cestou aneb S ďáblem se nedá spolupracovat
Číst článek
Právě kolem Ivančic byly poměrně dlouhé boje. Před finálním útokem sovětské a rumunské armády na Brno se tam zastavila fronta na několik týdnů. Ve městě se už organizoval asi desetičlenný revoluční výbor, jehož členem byl i Jaroslavův slovenský bratranec, který předtím utekl z Rakouska a našel azyl právě v Ivančicích u Peprníků.
„Po týdnu, kdy to vypadalo kriticky, že Němci znovu obsadí Ivančice, tak se revoluční výbor rozhodl připravit na útěk. Maminka přemluvila mého bratrance, aby mě vzal s sebou. Říkala: ‚Oni popravují i rodinné příslušníky.‘ Tak jsem strávil jednu noc v posledním domku u hřbitova, odkud se dalo rychle doběhnout do okolních kopců. Seděli jsme na podlaze, všichni mlčeli. K ránu přišla nějaká partyzánská spojka, že nebezpečí už nehrozí. Tak jsem šel spát domů. Pak po několika dnech jsem viděl prvního Rusa. Protože jsme bydleli na konci u hradeb, zaslechl jsem oknem nějaký vzrušený hovor. Vyběhl jsem ven a tam stál Rus se samopalem, kolem něho asi tři lidi. Ptal se: ‚Germáncov zděs nět?‘ Když slyšel, že ne, tak postupoval po okraji města dál. Pak u nás bydleli tři. Na mé posteli opět spal důstojník, tentokrát sovětský, další dva si museli ustlat na podlaze. Měli jsme je doma asi tři týdny, ale vlastně žádný kontakt jsme s nimi ani neměli. Ráno odešli a večer přišli.“
Rovnou do posluchárny
Po osvobození se život začal postupně vracet do starých kolejí. Pro středoškoláky, kteří přišli o poslední rok studia, připravilo ministerstvo speciální intenzivní kurzy. Závěrečné vysvědčení bylo místo maturity.
Ze sígra velitelem pohraničníků. ‚Nevzpomínám na to s láskou,‘ říká majitel zámku Sviták
Číst článek
Dalších pět let studoval Jaroslav Peprník na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Přijat byl na studium angličtiny, přestože neabsolvoval ani hodinu výuky. Učil se ji sám během války jednak pod vlivem dobrodružné četby, jednak proto, že šlo o jazyk německých nepřátel.
„Pokládám to za nějaké boží řízení, že otec měl v knihovně tři knihy, na které nikdy nesáhl, ale on chtěl mít všestrannou knihovnu. Byl skromný na jídlo, oblečení, ale měl velkou právnickou knihovnu, která byla docela zbytečná na malicherné spory venkovanů. A to byly tři základní knihy. Byl to anglicko-český slovník, gramatika a učebnice konverzace – tlustý svazek, jeden sloupec anglický, výslovnost, jeden sloupec český. Dnes by se každý musel smát, z čeho jsem se učil. Učebnice obvykle začínají Good morning, how are you, hello. Ale první lekce v této konverzační knize začínala: Human body. Lidské tělo se skládá z hlavy, dvou paží, dvou rukou a dvou nohou. A ta horní část je leg a spodní část foot. A tak to pokračovalo. Ty otcovy tři knihy určily mé šťastné povolání.“
Přestože v Ivančicích nebyl zřejmě za války nikdo, kdo by angličtinu ovládal a Jaroslav se tak musel spolehnout jen na přepis výslovnosti v učebnici konverzace, byl si jist, že tento jazyk zvládá stejně dobře jako gymnaziální francouzštinu a chtěl se tedy zapsat na oba tyto jazyky.
Vzali nás, děti, abychom ty urny naházely do Ohře, líčí hrůzy Terezína. Zachránil ji transport do Švýcarska
Číst článek
Na studijním oddělení mu ale řekli, že to nepůjde, protože jako absolvent bude zřejmě učit na nějaké menší škole, kde by uplatnil jen jeden z nich.
„Na fleku jsem se musel rozhodnout, co změnit. Normální úvaha by byla ponechat franštinu, protože tu jsem ovládal na středoškolské úrovni. Ale já pod nějakou božskou inspirací jsem pustil franštinu, ponechal angličtinu a k tomu jsem si bez porady s kýmkoliv vybral dějepis, že je to dobré pro obecné vzdělání. Kdyby to bylo dnes, tak by mě samozřejmě… bych neudělal přijímací zkoušku s tou výslovností. Ale tam hned v prvním semestru byli dva angličtí lektoři – lektorka a lektor, a mladý člověk se snadno přizpůsobí, takže jsem nikdy nepociťoval, že by se mi smáli.“
Londýn, pak PTP
Naopak – díky vynikajícím studijním výsledkům byl Jaroslav Peprník v roce 1947 vybrán do letní školy angličtiny na londýnské univerzitě v létě následujícího roku. A podařilo se mu tak skutečně vyjet, přestože mezitím došlo k únorovému komunistickému puči.
Odsouzen k věčnému zapomnění aneb Záhada jednoho televizního titulku
Číst článek
„Zatímco spousta lidí tehdy riskovala život na hranicích, já jel oficiálně vlakem. Už předtím jsem totiž od ministerstva dostal potvrzení, že jsem na ten kurz přijatý. A když jsem pak v Ivančicích šel pro potvrzení od uličního výboru, že mám jet do Anglie, tak dotyčný sice utrousil: ‚Anglie mně smrdí!‘ Ale já jsem před něj položil papír, že mě vysílá ministerstvo a on si neuvědomil, že už i tam jsou jiní lidé, neodvážil se vzdorovat a potvrzení mi dal.“
Na letní škole byl Jaroslav Peprník jediný Čech, seznámil se ale s řadou studentů nejen z Evropy a s nimi si pak řadu let dopisoval i přes železnou oponu. Po skončení kurzu zůstal ještě v Británii několik dalších týdnů. Procestoval ji autostopem křížem krážem a poznával nejen přírodu a památky, ale také řadu zajímavých lidí. A přitom stále přemýšlel, jestli tam nemá zůstat natrvalo.
„Proto jsem si vzal jenom jízdenku tam a řekl jsem si, uvidíme, uvidíme. No ale rodiče stárli a nakonec, co by angličtinář v Anglii dělal, že? Vždyť byli i významní lidé, třeba jeden z našich bývalých generálů tam byl zaměstnaný jako zahradník. Takže nakonec jsem si řekl, že nějakou vlasteneckou práci mohu odvést i doma, ne hned vyklidit pole. Takže nakonec jsem se vrátil, ale prodlužoval jsem to až do posledka, vízum platilo dva a půl měsíce a já se vrátil předposlední den.“
Po návratu mohl dostudovat, dokonce ještě další rok na získání doktorátu. 28. září byl v aule Masarykovy univerzity na Právnické fakultě (teprve později se dozvěděl, že jeden z jejich základních kamenů pochází právě z Ivančic) slavnostně promován doktorem filozofie.
Prezidentské vyznamenání převzal partyzán už v patnácti letech. Dnes předává vlastenectví mladým
Číst článek
O tři dny později už však stál dohola ostříhaný na nádvoří kasáren v Šumperku, kde zahájil výkon základní vojenské služby. „Tam probíhal základní výcvik. Pamatuju si, jak ten četař nám stále říkal: ‚Nepřítele musíte nenávidět, jinak nejste dobrý voják! Nenávidět! Angličany!‘“
Ze začátku přitom ani netušil, že vojna pro něj bude znamenat přes čtyři roky u Pomocných technických praporů. Oficiální důvod se nikdy nedozvěděl, patrně to zavinil právě jeho studijní pobyt v Británii.
Lidi jsou víc než prázdné vrcholky hor aneb Vždy jsem se cítil svobodný
Číst článek
„Učili jsme se rozebrat automat, ale po šesti týdnech, zrovna když jsme poprvé měli jít střílet, najednou služba hlásila: ‚Vojíni Ryšánek a Peprník si sbalí své věci a v 10 hodin budou stát na nádvoří.‘ Z další setniny ještě taky jeden dva. Byli jsme tam, procházel kolem důstojník, kupodivu neřval, spíš se na nás tak soucitně díval, u mě se ještě zastavil a říká: ‚Hochu, ty jsi nějaký mladý!‘ Pak bylo přečteno, že jsme přeloženi k PTP v Karviné. Naložili nás na náklaďáky a ještě týž večer jsme šli do práce. A opět moje tělo mně pomohlo, protože tím, že jsem měl brýle, tak jsem nemohl jít fárat dolů, ale byl jsem přidělen k práci na povrchu.“
I tam byla ale práce velmi nebezpečná a vysilující. „Jednou už jsem toho měl opravdu dost, tak jsem si lehl do sněhu a čekal, až dostanu zápal plic. Nedostal jsem ani rýmu. A pak jsem si řekl: ‚Já tady ležím a oni za mě to musí odnosit.‘ Tak jsem ze sněhu povstal a zase šel pracovat. A nikdy jsem nelitoval, že jsem nezůstal v Anglii. Říkal jsem si, že jsem v dobré společnosti. V mé světnici byl doktor práv od Karlových Varů, náčelník Sokola. Potom lesník z Krkonoš, syn kulaka. Druhý syn vykořisťovatele - jeho otec měl sodovkárnu v Prostějově.“
Od míchačky za katedru
Horší to bylo s budoucností. Hrozilo, že navždy zůstane u zedníků. Ale stal se zázrak! Na katedře anglistiky olomoucké univerzity sháněl profesor Poldauf dva mladé asistenty a jeho brněnský kolega mu doporučil právě „jednoho šikovného zedníka“.
Ke studiu mu pomohlo sádlo, k útěku kamarádi. Nakonec to dotáhl na vojenského kaplana v USA
Číst článek
V jeho prospěch pak intervenoval přímo děkan filozofické fakulty, takže Jaroslav Peprník nastoupil přímo ze staveniště do akademického prostředí. Stigma „podezřelé osoby“ jej však provázelo ještě dlouho a výrazně brzdilo jeho kariéru.
„Normální postup byl z asistenta na odborného asistenta za tři roky automaticky. Já jím byl šest a půl roku. Tehdy se s trochou nadsázky říkalo, že děkan, když má plénum v aule, tak má oslovení: ‚Soudruzi profesoři, docenti, odborní asistenti a asistente Peprníku!‘ Po těch šesti a půl letech jsem tedy byl odborným asistentem a tím jsem zůstal do devětapadesáti. Přitom znám mnoho kolegů, kteří byli v pětatřiceti profesory. Ale neměli jazyk imperialismu!“
Příliš nepomohlo ani nedobrovolné absolvování proslulého VUMLu (Večerní univerzity marxismu-leninsmu), po nástupu normalizace neprošel prověrkami a byl přeřazen z anglistiky na méně prestižní katedru neslovanských jazyků, kde kromě prvního ročníku anglistů směl učit pouze studenty nefilologických oborů.
‚Zklamala lidově socialistickou republiku.‘ Příběh baletky, kterou generál Čepička povolal na vojnu
Číst článek
Bral to ale se svým obvyklým humorem jako určitou misionářskou činnost šíření angličtiny mezi neanglisty. V roce 1969 ještě směl na poslední chvíli (týden po jeho odjezdu byly zrušeny všechny dříve vydané výjezdní doložky) absolvovat půlroční pobyt v USA na základě Fulbrightova stipendia, které tehdy získal jako jediný Čech (zažádal o ně na radu amerického kulturního atašé, který se při návštěvě olomoucké univerzity seznámil s jeho prací). Výsledkem pobytu bylo dokončení prestižního Slovníku amerikanismů, který pak byl zakoupen i několika americkými univerzitami, u nás ale směl vyjít jen bez jména autora na obálce.
Do anglicky mluvícího světa se pak mohl podívat až po dalších dvaceti letech. „Osobně jsem tu revoluci vnímal jako vysvobození z toho, že stále nás někdo hlídá. I když se to neprojevovalo nijak konkrétně, tak ten pocit stále byl. Měl jsem ovšem štěstí na studenty. Nikdy jsem neříkal soudruhu, soudružko, říkal jsem Miss, Miss Nováková a nikdo mě neudal.“
I během normalizace dokázal přes veškeré překážky tuzemskou anglistiku výrazně obohatit. Spolu s dalšími lingvisty připravil jak čtyřdílná vysokoškolská skripta Angličtina pro filology, tak po řadu let zřejmě neznámější a nejužívanější tuzemskou jazykovou učebnici - rovněž čtyřdílnou Angličtinu pro jazykové školy, Angličtinu pro pokročilé (původní název Angličtina pro filology byl změněn na žádost knihkupců, kteří se obávali malého zájmu veřejnosti).
Věnoval se ovšem nejen samotnému jazyku, ale i historii a reáliím anglosaského světa, včetně jeho obrazu v české literatuře od středověku až po současnost. I ve svých čtyřiadevadesáti letech stále dochází na Univerzitu Palackého a dokončuje své další rozsáhlé dílo věnované pro změnu zmínkám o Češích v Anglii a Angličanech u nás.
„Je to taková i trochu detektivní a nekonečná práce. Například uvádím českou houslistku Miss Neruda (Wilhelmine Maria Franziska Neruda, narozená 1838 v Brně, zemřela 1911 v Berlíně, několik desítek let žila právě ve Velké Británii, pozn. aut.), o které psali v tamních novinách, že je nejen výborná umělkyně, ale že i prosazuje ženy, protože houslistky v té době vlastně nebyly. Jednou ji pozvali zahrát královně Viktorii. Takže je to příjemná práce.“
