Buď pyšná, že jsi Židovka! slýchávala od otce. Jeho smrt v koncentráku jí asi zachránila život
Doma mluvila německy, ve škole česky. V deseti letech prchala s rodinou z jihomoravské části Sudet, ve čtrnácti putovala do Terezína, ve dvaceti do právě vzniklého státu Izrael. Od osmi let vyrůstala bez matky a o pět let později zcela osiřela a přišla o babičku. To vše bylo podle dvaadevadesátileté Ruth Meissnerové předurčeno tím, že se narodila jako Židovka. A vždy se řídila otcovými slovy, která slýchala už jako malá: „Buď na to pyšná!“
Prvních deset let prožila Ruth Meissnerová (rozená Haasová) v Pohořelicích a nejen ve srovnání s tím, co přišlo později, to bylo krásné a bezstarostné dětství. Jejich rodina žila v malém jihomoravském městě po generace, otec vlastnil prosperující podnik, který slušně vydělával, v okolí měli řadu příbuzných a přátel. Mezi sebou mluvili obvykle německy, ale Ruth i o čtyři roky starší sestra Miriam chodily od začátku podle otcova přání do českých škol. Celá rodina se hlásila k židovskému náboženství a k sionismu, dokonce i maminka sportovala v klubu Makabi.
Zlom nastal na podzim 1938, kdy se i Pohořelice vzdálené jen dvě desítky kilometrů od Brna staly součástí nacistické Třetí říše. Rodina musela vše během několika hodin a jen s nejnutnějšími věcmi opustit. „Jeli jsme narychlo tatínkovým autem. Naložil několik věcí, spíš maličkosti, které připomínaly zemřelou maminku, třeba koberec, který udělala. Mně řekl, ať si vezmu, co chci, že musíme odjet. Vzala jsem si pár hraček, vlezly jsme se sestrou a babičkou do auta a vyrazili jsme. Z okénka jsem viděla, jak už přicházejí němečtí vojáci.“
Uprchlíky ve vlasti
Rodina našla útočiště v Brně, život zde ale od počátku nebyl snadný. Většina majetku zůstala v Pohořelicích a v okleštěné druhé republice, kam se vydaly statisíce uprchlíků ze Sudet, ještě před okupací začaly probleskovat antisemtiské nálady.
Trabantem ke špičkové traumatologii aneb Za svobodou z NDR do normalizačního Československa
Číst článek
Po vzniku Protektorátu pak přicházelo jedno protižidovské opatření za druhým. V měnících se poměrech se často neorientovali ani dospělí, tím spíš desetileté dítě: „Navíc tehdy byla jiná doba – dětem se nic nevysvětlovalo. Jen se řeklo, co mají dělat, a ony to dělaly. Třeba když umřela maminka, to mi bylo osm let. Zemřela doma a já si dodnes pamatuju, jak ji odnesli z domu na hřbitov, ale nikdo mi k tomu vlastně nic neřekl. Pak jsem z toho měla řadu let trauma, v noci jsem se budila... Ale pak v Brně asi otec pochopil, že se mnou musí mluvit. Sestra Miriam byla v Praze, tak že jsme byli doma jen s babičkou, které bylo osmdesát, tak mě učili, jak vařit, žehlit.“
I malá Ruth postupně vnímala, jak se situace stále zhoršuje, i když zpočátku to ještě nevypadalo tak zle. Jednotlivá omezení přicházela postupně – Židé nesměli chodit do parků, do biografů, v tramvajích mohli jen stát v zadní části vozu. A bylo stále těžší zajistit alespoň základní živobytí, zejména pro ty, kteří už předtím přišli o majetek.
„Neměli jsme skoro žádné peníze, v Protektorátu nesměli Židi pracovat, nesměli nic vlastnit, ale museli žít. Tatínek měl naštěstí z dřívějška kontakty na různé sedláky, tak od nich kupoval produkty a prodával na černém trhu, většinou zase Židům, kteří ještě měli peníze. Já jsem mu při tom pomáhala, třeba nosit věci domů. Tatínek byl ale pořád velký optimista. Jednou přišel domů, vzal z kapsy peníze, dal je na stůl a povídá: ‚To je všecko co máme, ale víš co? Vždycky, když je situace nejhorší, tak pomoc je vždycky nejbližší!‘ Tehdy jsem tomu moc nerozuměla, bylo mi dvanáct let, on mi to říkal, protože tam nebyl nikdo, s kým by mohl mluvit.“
Rozhovor s gestapem
Rodina tehdy bydlela v Králově Poli a Ruth denně dojížděla na Staré Brno, kde fungovalo jediné židovské gymnázium v celém Protektorátu – působili tam přední pedagogové, kteří pak po uzavření školy ještě připravovali své žáky po skupinkách v soukromých bytech. V roce 1941 ale rodinu Hassových postihla tragédie – při připravené razii sebrali Němci tatínka a spolu s dalšími dvěma stovkami zadržených ho poslali do Mauthausenu. Když se nevrátil domů, vydala se jej Ruth hledat.
„Stalo se to u jedné kavárny, která byla tehdy určena pro Židy, tam jsem se vydala. Lidé, kteří byli u toho, ještě stáli na ulici, a jedna paní, co mě asi znala, mi řekla: ‚Nehledej ho. Němci ho sebrali. Běž domů!‘ Netušila jsem, co to znamená, nevěděla jsem, co říct babičce, přece jsem nemohla říct, že jejího syna někam odvedli!“
Při popravčí salvě zněla třídou hymna aneb Radost ze znárodnění
Číst článek
Doma tedy sdělila něco neurčitého a druhý den se vydala opět pátrat – potřebovala vědět, co se doopravdy stalo a jestli se tatínek vrátí, nebo ne. Uvědomila si, že odpověď musí hledat přímo u Němců, a tak se vydala rovnou na gestapo.
„Přestože jsem věděla, co se všude kolem děje a co mi hrozí, nebála jsem se. Nevím, jak to vysvětlit. Přišla jsem ke vchodu, tam byla budka a v ní strážný. Já jsem mluvila výborně německy, blondýnka se zelenýma očima, no vypadala jsem jak deset Němců, ale na kabátě žlutá hvězda! Řekla jsem mu, že chci mluvit s velitelem. On, že to není možné, že mě tam nesmí pustit. Tak jsem opáčila, že tedy počkám, až půjde domů. Nevěděl, co se mnou, tak nakonec zvedl telefon, zatočil kličkou a někam hlásil, co se děje. Najednou otevřel dveře a povídá: ‚Běž tam, on tě čeká.‘ Seděl tam u velikého stolu, nevím, kdo to byl, ale určitě někdo vysoce postavený. Neměla jsem strach, on mě vyzval, ať se posadím a ať mu řeknu, s čím mi může pomoci. Byl velmi příjemný, asi už sám měl taky děti a nevěděl, co vlastně chci – všichni Němci nebyli stejní. A já: ‚Vy jste mi vzali mého tatínka a já chci vědět, kdy se vrátí!‘ Velice klidně a příjemně mi odpověděl, snažil se mě uklidnit: ‚Já vím, my jsme ho potřebovali na práci, jen běž domů a dostaneš zprávu‘ Nelhal mi, neřekl, že se vrátí, jen, že dostanu zprávu. Tak jsem šla domů!“
Transport smrti
Po cestě ještě poslala sestře telegram, že otce sebrali Němci a že zůstala sama s babičkou, Miriam se na čas vrátila do Brna a obě dívky se chodily společně ptát na židovskou obec po tatínkovi. Právě v té době dostala obec příkaz, aby vybrala konkrétní jména pro transport Židů do koncentračních táborů na východě. Sestrám přitom někdo poradil, ať se přihlásí dobrovolně, že se možná s tatínkem setkají.
„Lidé byli tehdy ještě naivní, neměli ponětí, co se děje. Naštěstí jsem se na obci potkali se strýčkem a ten nás varoval: ‚U Němců se nikdy nesmí jít dobrovolně. Tady mi slibte obě, že se nikdy nebudete samy nikam hlásit!‘ My jsme byly mladé, nevěděly jsme, co se děje. A samozřejmě jsme se nehlásily!“
To a otcova smrt jim zřejmě oběma zachránilo život, protože z transportů do vyhlazovacích táborů se prakticky nikdo nevrátil. A židovská obec přitom do nich přednostně vybírala právě uprchlíky, kteří neměli v Brně kořeny. V seznamech by se tedy pravděpodobně objevila i rodina Haasova, na obci už ale věděli, že všech 200 Židů zadržených tehdy na ulici nepřežilo v Mauthausenu ani měsíc. A tak starší rozhodli, že zbylé členy těchto rodin do transportu nepošlou.
Při náletu na Brno ztratil několik kamarádů. Jemu život zachránilo, že byl na prázdninách mimo město
Číst článek
„Ta zpráva o tatínkově smrti přišla nejprve na židovskou obec, pak jsme i my dostaly oznámení, že tatínek nežije, příčina smrti byla samozřejmě smyšlená. Ale já jsem tomu dlouho nevěřila. Je rozdíl, když člověk smrt sám vidí, jak tomu bylo s maminkou, a když o tom jenom slyší. Ještě po válce jsem doufala, že tatínka potkám. Mozek některým věcem prostě nechce uvěřit, umí s tím pracovat, ale byla to pravda!“
Brünn ist judenrein
Ruth, Miriam a jejich babička se sice transportu nevyhnuly, cílem jejich cesty byl ale „jen“ Terezín. Transport „Ae“ se vydal na cestu 29. 3. 1942, z tisícovky odvezených přežilo 58. „Tehdy těch transportů bylo více, byla to aktivita někoho z vedení Brna, aby se město všech Židů rychle zbavilo. 20. dubna pak poslali Hitlerovi k jeho narozeninám telegram, že Brno je bez Židů, judenrein!“
S sebou měly jen malé kufříky s obsahem podle striktního seznamu, co si mohou vzít a co ne. Zvláštní vlaky byly sestaveny z běžných osobních vagónů a končily tehdy v Bohuslavicích, přímo do ghetta byla trať prodloužena až později. „Šly jsme pěšky a pomáhaly jsme babičce, ta ale za dva měsíce zemřela, přestože jsme se o ni staraly, jak to jen šlo. Už jí bylo přes osmdesát let a zřejmě ani moc nechápala, co se vlastně děje.“
V té době ještě žila v Terezíně část původních obyvatel, Židé byli proto nejprve měsíce zavřeni v kasárnách, teprve později bylo celé město přeměněno na ghetto, podle nacistické propagandy na „město, které Vůdce daroval Židům“. Pevnost z osmnáctého století s přístupy jen po několika mostech, které se daly snadno střežit, byla pro tyto účely ideální. A nedobrovolní obyvatelé snášeli svůj osud většinou bez jakéhokoliv odporu.
Co nacisté začali, komunisté dokončili. V brněnské nemocnici stávala synagoga, dnes je tam občerstvení
Číst článek
„To bylo tehdy v celé Evropě, taková kultura. Rozhodně žádný povstání nebo rebélie, to ne, tak jsme byli vychovávaní. V Izraeli se dneska nic takového nemůže stát. Když někomu řeknete, že má něco udělat, tak se hned zeptá proč?“
Po tatínkově smrti se Ruth uzavřela do sebe, nemluvila ani se svými spolužačkami ze školy. Ty jí proto koupily deník a daly jí ho se slovy: „Jelikož ty nemluvíš a my víme, že je ti těžko, tak piš!“ Zpočátku ani nevěděla, co vlastně psát, pak ale začala nacházet slova a pokračovala i v Terezíně. Deník tam po osvobození nechala, protože už jej nepotřebovala, později byl přeložen do hebrejštiny.
Nový život, nová vlast
Jako mladá a nekvalifikovaná byla zařazena na zemědělské práce, Miriam pracovala ve válečné výrobě. Obě se tak vyhnuly transportům z Terezína do vyhlazovacích táborů. Po skončení války obě sestry vyhledaly pomoc u příbuzných v Praze, Ruth tam absolvovala zdravotnický kurz a poprvé dobrovolně se přihlásila mezi Židy, kteří se u nás připravovali na pomoc při vytvoření samostatného izraelského státu. Po výcviku organizovaném oficiálně v Československu tam odjela na podzim 1948 a začala tam pracovat nejprve jako ošetřovatelka ve vojenské nemocnici, později jako vychovatelka a ošetřovatelka v dětském domově.
Po pár letech se provdala do Salvadoru, v roce 1967 se ale i s manželem a dětmi vrátila zpět do Izraele. Do své původní vlasti se dnes dvaadevadesátiletá Ruth znovu podívala až po roce 1989, několikrát ji navštívila s dětmi a vnuky. „Tatínek mi řekl poprvé snad někdy v osmi letech: ‚Nejsme ani Němci, ani Češi, ale jsme Židé. Vždycky budeš Židovkou, protože tou ses narodila. Tak na to buď pyšná!‘ Na jeho slova jsem si v životě mnohokrát vzpomněla a vždy jsem mu dala zapravdu.“
