‚Zklamala lidově socialistickou republiku.‘ Příběh baletky, kterou generál Čepička povolal na vojnu
Dagmar Ferebauerová přišla na svět zhruba uprostřed mezi světovými válkami, tu druhou prožila v relativním poklidu malého jihomoravského města. S realitou života se setkala až v padesátých letech při studiu učitelství. Jako budoucí tělocvikářka totiž musela na základě rozhodnutí tehdejšího ministra obrany absolvovat i rozsáhlý vojenský výcvik. Když pak po dokončení studia odmítla umístěnku na druhý konec republiky, zakázali jí učit.
Věnovala se nácviku spartakiády a přípravě baletek a tanečnic, se kterými mohla koncem šedesátých let cestovat i do zahraničí, to ale skončilo hned s nástupem normalizace. Přesto Dagmar Ferebauerová nezatrpkla, duševní kondici si i ve svých devadesáti letech udržuje závodním plaváním - v kategorii veteránů vlastní řadu medailí ze světových a evropských mistrovství a je přesvědčena, že člověk se musí neustále hýbat.
Buď pyšná, že jsi Židovka! slýchávala od otce. Jeho smrt v koncentráku jí asi zachránila život
Číst článek
Dagmar Ferebauerová, rozená Sedlmajerová se narodila 27. února 1930 v Brně. Otec s rodinou nikdy nežil, a když jí bylo asi sedm let, přestěhovala se s ní maminka ke svému mladšímu bratrovi, který měl v tehdy samostatné Ruzyni u Prahy drůbežárnu.
Dodnes si uchovala některé vzpomínky: „Třeba když zemřel Tomáš Garrigue Masaryk, tak kolem naší drůbežárny ho vezli do Lán. Takže to vidím, jak tam stojím, dokonce jsem měla i nějakou fotku, jak mě strýc Stáňa, kterému maminka dělala hospodyni, vysazuje nahoru, abych dobře viděla.“
Krásné vzpomínky má i na tamní školu, kde se její nejlepší kamarádkou stala spolužačka Helenka. „Říkám to proto, že její otec byl pilot a za války bojoval v RAF. S Helenkou jsem pak neměla styky, její maminka skončila v táboře ve Svatobořicích. Má maminka jí psala i posílala nějaké balíčky, po válce jsme se ještě sešli společně. Ale smutné je to, že po únoru čtyřicet osm pana Fišera samozřejmě komunisté zavřeli, nevím, kde byl, kde pracoval, ale po dvou letech zemřel. Nevrátil se z vězení. Já to nechápala, pro mě to byl hrdina.“
Válka a láska k tanci
Podobně rozporuplné vzpomínky má paní Dagmar i na další místo z dětství – malé město Rousínov nedaleko Brna. Maminka se tam vrátila ke svým rodičům na začátku války, když se strýc Stáňa oženil a drůbežárnu prodal. Atmosféra válečných let se Dagmar ani příliš nevybavuje, spíše jen některé dílčí momenty.
„Vím, že byly různé problémy, vše bylo na lístky, ale Němci tam ani nějak moc nebyli. Jen při osvobozování se střílelo, pak byly problémy s ruskými vojáky, ty ale záhy vystřídali Rumuni. Ale jinak šel během války život tak nějak normálně. Dědeček byl švec, žili jsme vlastně v jedné velké místnosti, na jedné straně měl verpánek, na druhé straně u kamen hospodařila babička. Večer se dralo peří, no, prostě venkovský život. Ale měli jsme tam spoustu zábavy, hrálo se ochotnické divadlo, tam jsem vlastně začala tancovat, dostala jsem svoji první větší roli, vlastně už sólovou.“
Tanec totiž byl od malička její velkou vášní a toužila se mu věnovat profesionálně. To se jí sice alespoň částečně splnilo, ovšem s celou řadou peripetií. Optimální věk pro zahájení studia klasického tance „prošvihla“ kvůli válce, po osvobození si pak nejprve dodělala měšťanku a pak se musela podvolit přání rodiny vystudovat obchodní akademii.
„Říkali, že to je takové uzavřené vzdělání, kdybych nechtěla dál studovat. Když jsem byla ve druhém ročníku, tak v Brně otevřeli taneční obor na konzervatoři. Chtěla jsem se tam přihlásit, ale doma zaznělo: Ne, nejdřív dokonči školu, udělej si maturitu a pak si teprve dělej, co chceš! Tak jsem jen chodila do baletu. Na tehdy slavného Mistra Iva Váňu Psotu jsem čekala v Brně před divadlem, docela drze jsem jej požádala, jestli bych mohla chodit do jeho baletní školy. On se v té době věnoval především tehdejším baletním hvězdám, ale jeho sestra Ljuba Kvasnicová tam učila mě a byla výborná. Hned po maturitě na obchodní akademii jsem se přihlásila na zkoušky na konzervatoř, ale když jsem tam viděla ty patnáctileté holčičky... Mně už bylo devatenáct, tak jsem ztratila odvahu. Ale za několik let jsem si pak udělala konzervatoř externě, to už jsem sama vyučovala, tak jsem chtěla mít papír jako pedagožka pro všechny ty lidové školy umění apod.“
Trabantem ke špičkové traumatologii aneb Za svobodou z NDR do normalizačního Československa
Číst článek
Studentky, do zbraně!
V roce 1949 ovšem čerstvá absolventka obchodní akademie Dagmar Sedlmajerová nastoupila nejprve do firmy Sklo a porcelán jako fakturantka. Práce ji nebavila, a přestože externě tančila třeba i v brněnské Redutě, cítila nedostatek pohybu. Rozhodla se tedy pro studium tělesné výchovy na pedagogické fakultě. Jako druhý předmět si vybrala češtinu, protože vždy milovala knihy. Byla přijata a svoji budoucnost v tu chvíli viděla zřejmě docela optimisticky.
Vůbec ji nenapadlo, že nedávná zpráva v novinách o přechodu Gottwaldova zetě Alexeje Čepičky z postu ministra spravedlnosti do čela ministerstva národní obrany by se jí mohla jakkoliv týkat. Leč týkala, a to velmi osudově. Čepička totiž krátce po nástupu do nové funkce rozhodl, že od příštího školního roku bude součástí vysokoškolského studia i vojenská příprava. Nejen pro všechny chlapce, ale rovněž pro ženy, které studují tělesnou výchovu.
„Protestovaly jsme samozřejmě, ale nebylo nám to nic platné. Takže jsme každou sobotu – tehdy ještě byly pracovní – v sedm ráno nastoupily do kasáren, oblékly si uniformu a začal výcvik. Ty mundúry nám samozřejmě neseděly, vypadaly jsme v nich příšerně. Naši velitelé původně chtěli, abychom je měly doma a už v nich chodily do kasáren, ale když viděli, jak v nich vypadáme, tak jim bylo jasné, že bychom armádě dělaly jen ostudu. Největší problém byl s botama, ty byly obrovské, tak nám dovolili chodit v keckách.“
Budoucí tělocvikářky absolvovaly pořadovou přípravu, topografii i střelbu, hodně času zabrala teoretická příprava, obsahující mnohokrát omílané nesmyslné fráze o boji proti imperialismu a úspěších sovětské armády.
„O prázdninách jsme byly měsíc na soustředění v Hostinném v Podkrkonoší, byly tam s námi také budoucí tělocvikářky z Prahy a Bratislavy. Čekaly na nás vojenské baráky, dřevěné pryčny. Chodit jsme musely v plné polní – plynová maska, lopatka, někdy i puška s náboji. Aspoň masku jsme si schovaly ve skříňce a chodily s prázdnou plechovou rourou, ale pak jednou na nástupu povel ‚Plynový poplach, masky nasadit!' a my asi čtyři jsme měly jen ty prázdný pixle! Dostaly jsme trest. Myslím, že nás práskly naše ‚kolegyně', co nebyly vysokoškolačky, ale tzv. ‚rychlokvašky' – holky z fabrik, co udělaly za rok celou střední školu i s maturitou, a ty se tam hlásily dobrovolně.“
Válčily jsme za Čepičky
Ve druhém ročníku vojny převeleli brněnské studentky k automobilovému vojsku. Během prázdnin absolvovaly další šestitýdenní soustředění, tentokrát v Rakovníku a už samy. Na pražské i bratislavské univerzitě dospělo vedení fakult k závěru, že vojenská příprava pro tělocvikářky nemá žádný smysl, nicméně vedoucí pracovník v Brně rozhodl, že "jeho" dívky splní vojnu až do konce.
Při popravčí salvě zněla třídou hymna aneb Radost ze znárodnění
Číst článek
V té době už si Dagmar našla vedle tance i svoji druhou celoživotní lásku – plavání. „Bylo to vlastně logické – byla jsem malá, takže v míčových hrách jsem se prosadit nemohla, stejně tak i v atletice, takže vlastně zbyla jen gymnastika a plavání. Soutěžila jsem po celé republice, měla jsem úspěchy, tak jsem si na klubu vymohla, že mě z toho vojenského soustředění dostanou na mistrovství do Litomyšle. Ani jsem tomu sama nevěřila, ale povedlo se! Musela jsem slíbit, že v neděli do půlnoci budu zpátky, ale to jsem nesplnila. Byla jsem totiž třetí a nemohla jsem si odpustit, abych nestála na bedně. Tak jsem čekala až na vyhlášení, pak mi ujel vlak a já se do kasáren vrátila teprve druhý den dopoledne! Čekala jsem, že zase půjdu někam do basy, ale nakonec se to nějak ukecalo.“
Ve třetím ročníku přeložili dívky pro změnu ke spojařům – zase se učily zcela nové věci – morseovku, různé kódy, radiové a telegrafické spojení. Závěrečné prázdninové soustředění ve vojenském výcvikovém prostoru Libavá bylo tentokrát hodně tvrdé – už proto, že většinu času se pohybovaly mokrým terénem, s keckami na nohou, jejichž prosazení původně považovaly za vítězství, to bylo o to těžší. Navíc se stále jen těžko podřizovaly vojenskému drilu. Přicházely tresty, ale i při tom někdy vznikaly komické situace.
„Kamarádka řekla, že na tvrdou pryčnu do basy spát nepůjde, protože je těhotná. Nebyla to pravda, ale prošlo jí to. Tak nakonec rozhodli, že tam může mít slamník. Dva svobodníci ho přenášeli ze stanu, za nimi šla Magda, za ní my - její kamarádky a celý tábor na to zíral!“
Děvčata ale tentokrát dostala hodně zabrat, zejména při natahování polního telefonního vedení, kde byla stanovená tvrdá časová norma. „Několik cívek s kabelama, každá tak deset kilo, ještě se to mělo po natažení zakopat a všechno v poklusu. Jenže my jsme místo čtyř kilometrů za hodinu natáhly kilometr za celé dopoledne. Každou cívku jsme musely nést dvě, poponesly jsme ji deset metrů, pak jsme se vracely pro druhou... Vedoucí družstev se jen chytali za hlavu, že ničíme vojenský materiál, ale druhý den nám přistavili vozík s koníkem.“
Učitelský diplom zapadal prachem
Studium na fakultě už měly dívky úspěšně ukončené, ale osvědčení dostaly teprve poté, co složily i zkoušky z vojenského výcviku - pokud by jej odmítly, tak by je ze školy vyhodili. Teprve po ukončení posledního soustředění přijel na Libavou funkcionář pedagogické fakulty a předal všem diplomy.
„Byl tam i nějaký generál, který to chtěl všechno zhodnotit, vnucoval nám vojenské knížky s tím, že se můžeme dobrovolně přihlásit k dalšímu výcviku. Ale jak jsme dostaly diplomy z fakulty, tak jsme ty knížky odhodily a generálovi řekly, že rozhodně nechceme být vojačky v záloze, ať s námi nepočítají. Že to všechno bylo z donucení, že se nám to nelíbilo a nemá to žádný význam. A od té doby to zrušili. Nás vlastně bylo jen sedmnáct dívek z celé republiky, které splnily vše, celou tu vojenskou přípravu. Jen my z Brna.“
Absolvování této přípravy ale mělo pro učitelky, které jí prošly, dohru i po nástupu do školství – ředitelé to brali jako aprobaci pro výuku branné výchovy, o kterou nebyl mezi učiteli velký zájem. Dagmařina učitelská dráha byla ovšem hned na začátku přerušena. Dostala totiž umístěnku až do Kravař na Opavsku, přitom počítala s tím, že v Brně bude pokračovat jako externí divadelní tanečnice v Redutě, vedení divadla ji dokonce dalo oficiální dobrozdání, že ji potřebují. Navíc měla v Brně maminku a další zázemí, takže na přikázané místo jednoduše nenastoupila.
Při náletu na Brno ztratil několik kamarádů. Jemu život zachránilo, že byl na prázdninách mimo město
Číst článek
„Načež jsem dostala takový dost nepříjemný dopis z ministerstva, že jsem zklamala lidově socialistickou republiku, že mě nechali vystudovat a já že jsem nenastoupila na určené místo, kde mě bylo třeba. A že zatím jinde mi učit nedovolí, přímo to tam bylo, jako by mě vyškrtli z učitelského stavu.“
Nevyšly ani konkurzy na stálé angažmá v divadlech, nakonec získala alespoň místo krajské koordinátorky pro nácvik na spartakiádu v roce 1955. Následovalo napůl odborné, napůl administrativní zaměstnání ve Spartaku Královo Pole (vedle přípravy dorostenek měla dělat i sekretářku a vlastně děvče pro všechno).
V té době se seznámila se svým budoucím manželem, který pocházel z divadelní rodiny a sám také působil v divadle a později jako kulturní referent a manažer.
„Já jsem si nejprve založila taneční školu, zaštiťoval to Závodní klub železničářů a měla jsem za deset let asi sto žáků. Nastudovali jsme tři celovečerní balety - Vostřákovu Sněhurku a dva klasické: Louskáčka a Coppelii. Některé mé žákyně se dostaly i na konzervatoř a do „velkého“ baletního světa, také několik kluků, o ty byl vždycky velký zájem. Dokonce mi prince ve Sněhurce tančil později velmi známý činoherec Ladislav Frej. No, tančil – on tedy víc postával, než tančil, ale jako princ vypadal báječně! A sám se tím později na besedách s diváky chlubil, že i tancoval.“
Od tance k plavání
Šedesátá léta přinesla v kultuře uvolnění a manželé Ferebauerovi toho naplno využili – samostatně či společně se podíleli na vzniku jednoho z brněnských divadel malých forem – Monokl, estrádní skupiny a také tanečního souboru, který úspěšně hostoval opakovaně i za železnou oponou. To vše ale rychle skončilo s nástupem normalizace – Milan Ferebauer se totiž výrazně angažoval v odporu proti sovětské okupaci, byl autorem mnoha protestních letáků. Na čas byli oba bez zaměstnání, Dagmar nakonec nabídli opět místo učitelky tělocviku a branné výchovy a Milan dělal načerno manažera brněnským umělcům, například Bobu Frýdlovi či sourozencům Ulrychovým.
„Měl obrovský organizační talent a kontakty po celé republice. Ale to ho nakonec stálo život, protože jezdil všude možně a domlouval vystoupení a nakonec se zabil v autě. Strašně mě mrzelo, že se nedožil roku 1989, vždycky jsem říkala, že to by byla pro něj skvělá příležitost, zřejmě bychom měli nějakou velkou agenturu.“
V případě Dagmar Ferebauerové by se dalo říci, že život pro ní znovu začal až po šedesátce, kdy se po řadě let opět vrátila k závodnímu plavání. Po ukončení studia se tomuto sportu věnovala jen rekreačně, pak se ale náhodou setkala s několika svými kolegy-plavci, se kterými dříve závodila, a ti ji přemluvili, aby se stala členkou brněnského plaveckého klubu veteránů. S vervou se pustila do trénování a i dnes ve svých devadesáti letech trénuje dvakrát týdně – během posledních tří desítek let nasbírala řadu medailí v domácích, evropských i světových mistrovstvích.
Plavání je přitom pro ni nejen sportem, ale i společenskou záležitostí: „Já jsem společenský člověk, já bych doma nevydržela. Pohyb potřebuju. Kdybych neplavala, musela bych mít jinou tělesnou aktivitu. Každý den si zacvičím, a pokud zrovna neleje jak z konve, tak dělám minimálně hodinovou procházku po okolí. Ale aspoň pět kilometrů rychlé chůze, žádný špacír, to není k ničemu. Já jsem přesvědčená, že člověk pohyb potřebuje. Kdyby se někteří lidé více pohybovali, tak by zaprvé nebylo tolik obézních, za druhé to má vliv i na psychiku, člověk se nesmí nějak litovat a podléhat tomu, že to mě bolí, to mě bolí - mě to taky bolí, ale to se dá překonat.“