V Praze se musely schovat, ale nevěděly, kam jít, nebo aspoň ne s jistotou: měly pouze adresu cizí ženy, kterou jim dala spoluvězenkyně.

Přehrát

00:00 / 00:00

Cesta zpátky. Příběh Evy Ledererové Balíkové rozené Beständigové, která utekla z pochodu smrti

Do porážky nacismu zbývalo několik měsíců a Židé byli nejen v protektorátu pronásledováni do poslední chvíle. Lízino celé jméno neznáme. Eva se tehdy jmenovala Ledererová. Především jejím vzpomínkám jsou věnovány nové Příběhy 20. století.

Eva se narodila 7. března 1925 v Praze do středostavovské rodiny. Otec Karel Beständig obchodoval s elektrickým zbožím, maminka Markéta zůstávala v domácnosti.

Beständigovi žili dobře, měli byt na Letné a později v Dejvicích, měli také letní vilu v Doksech u Máchova jezera. Eva byla jedináček, studovala na francouzském gymnáziu, odkud ji kvůli židovskému původu po okupaci vyloučili.

Pak se učila šít. V šestnácti se provdala za Viléma Lederera, do něhož byla zamilovaná, a také doufala, že se spolu s ním vyhne deportaci, protože Vilém byl (podle nacistické rasové teorie) „míšenec“.

„Brali jsme se společně s jinými páry ve smíchovské obřadní síni a bylo to až trochu komické. Mladí lidé s hvězdou odříkávají: ‚Já, Eva Sára Beständigová si beru Viléma Izraele Lederera.‘“

Deportace oddálena nebyla. V červenci 1942 musela Eva nastoupit spolu s rodiči do transportu a odjet do ghetta v Terezíně. Viléma poslali na práci do tábora Mořina, později zemřel v Terezíně při tyfové epidemii.

Evini rodiče Beständigovi se poměrně brzy dostali do transportu do Osvětimi, oba byli zavražděni.

Evu odvlekli Němci do Birkenau v květnu 1944. Důstojníci SS ji vybrali na práci, dozvěděla se, že lidé jsou v táboře vražděni plynem a spalováni. Vytetovali jí číslo 4971: „To je dohromady jednadvacet, oko bere, dělitelné sedmi, což je dobrý. Já jsem v to věřila.“

Na podzim 1944 byla Eva spolu s dalšími vězenkyněmi poslána na práci do muniční továrny Dynamit AG v Christianstadtu (dnes Krzystkowice v Polsku), pobočky koncentračního tábora Gross-Rosen. Plnila výbušninou granáty.

Muselo nás utéct všech pět

V muniční fabrice pracovali i francouzští vojenští zajatci, Eva se spřátelila s jedním z nich, jmenoval se Andre: „Donesl mi oblečení, svetr a boty, dal mi i jehlu a nit, nakreslil mi mapu, abych věděla, kde jsme.“

Na začátku zimy 1944-1945 se už k táborům na Východě blížila fronta a Němci vyháněli vězně na tzv. evakuační pochody, směřující do míst, která ještě kontrolovali (pochody smrti, neboť zbědovaní vězni při nich v kruté zimě umírali a vyčerpané lidi dozorci stříleli).

Začátkem ledna se muselo několik tisíc žen seřadit do pětistupů a do skupin a vydat se z Christianstadtu do neznáma: „Vyrazily jsme na cestu, hnali nás každý den asi třicet kilometrů, bez jídla, jen s malými přestávkami. Třetí den jsme přespávaly v nějaké stodole. Tehdy jsem se rozhodla, že už nemůžu, že nepůjdu dál, že čtvrtého dne uteču.“

Eva Ledererová musela k útěku přemluvit ještě další čtyři dívky, s nimiž šla v řadě, protože jedné chybějící vězeňkyně by si dozorci všimli spíš než chybějící pětice. Při jedné z přestávek, kdy si ženy směly „odskočit“ do lesa, zůstala ležet v příkopu spolu s Češkou Lízou a třemi ženami z Vídně.

„Čekaly jsme celý den, až odejdou, pak jsme se rozhodly, že půjdeme do Prahy. Měly jsme obyčejné kabáty, ale vězeňsky označené, byl v nich na zádech vystřižený pruh a všitý jiný díl pruhované látky. Měla jsem jehlu a nit od Andreho, tak jsme se v mezích možností upravily. Nevypadaly jsme docela zbědovaně, měly jsme vlasy a nebyly jsme vychrtlé, spíš opuchlé od hladu.“

Uprchlice si připravily krycí historku: ani slovo o tom, že jsou Židovky, jen se vracejí domů do Rakouska a protektorátu z totálního nasazení. Cestou jim pomohla německá rodina, dostaly najíst, šťastnou shodou okolností také nepotkaly podezíravou hlídku, jen německé vojáky s vozem, kteří je dokonce kousek svezli. Mířily k protektorátní hranici.

Doksy a prapor s hákovým křížem

„V České Lípě jsem dostala horečku,“ vzpomínala Eva Balíková, tehdy Ledererová „musely jsme se na chvíli schovat, než jsem se zmátořila, ale pak mě napadlo, že půjdeme do Doks, kde jsme měli před válkou vilu. Když jsme se tam dostaly, viděla jsem, že na našem domě vlaje prapor s hákovým křížem. Bylo tam nějaké německé velení, těsně po válce ten dům pro změnu zabrali Rusové. Šly jsme tedy do statku, kde jsme kdysi kupovali mléko.“

„Hospodyně, paní Tietzová, mě poznala a vyvalila oči. Nemohla nás ukrýt, ale aspoň nás nechala odpočinout, dala nám jídlo a dovedla nás k hranici. Vídeňačky se oddělily a mířily domů, později jsem se dozvěděla, že přežily. Dál jsme s Lízou pokračovaly samy.“

Když měly dívky pocit, že už by mohly být v Čechách, náhodně si vybraly stavení a v síni uviděly český nápis „Pomáhej Bůh tomuto domu“. Už poněkolikáté zopakovaly historku o návratu z nucené práce, hospodyně je pozvala dál a seznámily se s mužem, který tam byl na návštěvě.

Nabídl se, že jim pomůže: „Jmenoval se Knobloch, byl to sadař z Bukovna u Mladé Boleslavi. Vedl nás cestami v lesích u Bezdězu směrem na Boleslav, vyprávěl, že je ve spojení s partyzány. V jednu chvíli zastavil a řekl, že ví, že jsme Židovky. Pak vyndal nůž a Líza se bála, že nás podřeže, ale jenom chtěl, abychom do starého stromu vyryly svá jména, aby jednou mohl ukázat, komu pomáhal.“

Pan Knobloch dovedl Lízu s Evou k sobě domů, poslal pryč ženu i syna, nechal dívky přespat. Druhý den jim nabídl, že je odvede na vlak do Prahy, že pojedou tajně a musí poslouchat vlakvedoucího, který je schová. „Když jsme vystoupili na Denisově nádraží, moc jsme nevěděly, co dál. Došly jsme na most, dívaly se na Hradčany a brečely jsme.“

Dobrá paní Třešňáková

Pak se vydaly protektorátní Prahou na Staré město, k matce dívky, kterou Eva poznala v Terezíně a která byla „jen poloviční Židovka“.

Paní je přijala laskavě, ale nemohla uprchlice nechat u sebe, bála se Němce, který žil v domě jako nájemník. Poslala je za další ženou, dentistkou paní Třešňákovu.

„Měla ordinaci v Dlouhé ulici, ale nesměla tu práci dělat, tak prodávala boty. Ta paní Třešňáková nás zachránila. Chvíli nás nechala v Dlouhé v kumbálu, pak jsme se přesunuly do jejího bytu na Letnou. Pamatuju si, že v tom bytě pálila v kamnech naše šaty a byl to takový smrad, že jsme čekaly, že to přivolá lidi a někdo nás udá. Byla velice laskavá, ale delší dobu jsme u ní zůstat nemohly. Líza řekla, že má nějaké známé nebo příbuzné a že se o sebe postará. Odešla, pak už jsem ji nikdy neviděla, jen jsem dozvěděla, že se po válce dostala do Austrálie. Já jsem si s trochou drzosti obstarala podnájem.“

Zatčení v Praze

Potíž byla v tom, že Eva neměla doklady a nemohla riskovat náhodnou kontrolu. Seznámila se s mužem (už si nevzpomínala, za jakých okolností a jak se jmenoval), který se nabídl, že zařídí falešné papíry. Myslela i na kamarádku Lízu – a muž řekl, že i to zařídí, ale chce peníze, poměrně vysokou částku. Eva ji získala od otcova bývalého obchodního partnera.

Když přišla na domluvenou schůzku poblíž Riegrových sadů, muž řekl, že doklady ještě nemá.

„Ale chtěl ty peníze a vyptával se, kde je ‚ta druhá‘. Celé mi to přišlo divné, tak jsem řekla, že nevím, kde je Líza, že se někam ztratila a že peníze jsem ještě nesehnala. Docela zuřil. Udělala jsem si díru do podšívky kabátu, peníze jsem tam spustila, a pak ke mně přišel nějaký další muž. Byl to policista a sebral mě.“

Chlapík, který sliboval falešné doklady, byl podle Evina líčení udavač. Jediný udavač v příběhu. Policista ji odvedl do Bartolomějské ulice.

Eva říkala, že policisté se k ní chovali slušně. Přiznala jim, že byla v lágru, litovali ji, dali jí najíst. První noc strávila na cele s prostitutkami a ráno musela jít na zdravotní prohlídku.

„Říkala jsem lékaři, že k těm holkám nepatřím. On mi odpověděl: ‚Tady říká každá, že sem nepatří,‘ ale já řekla, že jsem utekla z koncentráku. Pak mi nabídl, že dostanu samostatnou celu a že za mnou kdykoli přijde, kdybych měla zdravotní potíže. Tomu doktorovi také vděčím za záchranu. Dostala jsem zánět pohrudnice, on opravdu přišel a zařídil mi převoz do bývalé židovské nemocnice, kde jsem se díky profesoru Růžičkovi dočkala konce války. Prodlužoval léčbu, jak mohl, řekl mi, že kdybych se uzdravila, poslali by mě do věznice v terezínské Malé pevnosti.“

Pražské povstání a poslední dny okupace prožila Eva Ledererová (později Balíková) v nemocnici v dnešní Dušní ulici.

„Jednoho dne jsem se vzbudila, volám ošetřovatelku a říkám jí, že mám asi zase teplotu, protože mám vidění, že naproti visí československá vlajka. ‚To nemáš vidění, to je revoluce. Už je ti dobře. Tady máš bílý plášť a jdeme na Staromák sbírat mrtvoly.‘ Já koukala jak blázen, protože jsem to málem zaspala. Střílelo se, a jelikož jsme byli nejbližší nemocnice, tak se ti ranění a i mrtví vozili do sklepa. Nosítka nosili chlapi, ale ode mě vždycky chtěli, abych mrtvoly ohledávala, abych jim sáhla do kapsy saka, když byli třeba hodně zakrvácení, abych tam našla jejich doklady. Říkali, že když jsem byla v koncentráku, tak jsem dost otrlá.“

Nacismus nepřežil nikdo z Eviny užší rodiny. Dostala zpátky byt na Letné, v němž si za okupace zřídil ordinaci zubař. Musela k soudu, protože ji kdosi nařkl, že v ordinaci ukradla zlato.

Pak jí byt sebrali jako nadměrný: „Namítala jsem, že čekám, jestli se někdo z blízkých přeci jen nevrátí. Nějaký úředník na výboru mi odpověděl: ‚Ale prosím vás, a kdo by se vám asi tak vracel?‘“

Eva Balíková pracovala po většinu života jako úřednice. Vychovala dceru. Zemřela v roce 2021.

Adam Drda, Andrea Jelínková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít