Mikroplasty máme v pitné vodě, v jídle. Úplně ale nevíme, jaký vliv mají na naše zdraví, říká Kropáček
Jak životnímu prostředí pomůže zákaz některých jednorázových plastů? Čím je můžeme nahradit? A daří se nám třídit a především recyklovat odpad? Expert na odpadové hospodářství Hnutí DUHA Ivo Kropáček pro Radiožurnál vysvětluje v čem spočívá škodlivost mikroplastů, jaké je míra znečištění oceánů a co všechno může zlepšit nová legislativa .
Vatové tyčinky, tyčinky na uchycení balónků, nápojové kelímky z polystyrenu... někomu to může připadat malicherné, zanedbatelné. Proč je to tak důležité?
Legislativa na omezení plastů je prostě široká. Na úrovni OSN jsme se shodli, že je potřeba omezit znečištění plasty a tato legislativa se týká těchto snadno omezitelných. Zakazují se věci, které se dají snadno nahradit.
Dosud se výrobce o další osud plastů nestaral. Povinnost hradit obcím jejich úklid je naprosto zásadní, myslí si Ivo Kropáček
Pak jsou samozřejmě věci, které se nahrazují hůř, byť se znečištěním plasty také souvisejí. Tam se hledají jiné způsoby. Například obrovské množství mikroplastů v půdě a životním prostředí je třeba způsobeno otěrem pneumatik. Tam ale těžko můžeme hledat nějaké jednoduché řešení typu ‚zakážeme pneumatiky‘ – to by asi nefungovalo.
Tento zákon se týká jednoduchých zákazů. Na složitější věci se potom hledají složitější mechanismy, vědecké studie jak je omezit, co s tím vlastně dělat.
Plasty tvoří přes 80 % odpadků na evropských plážích – nejde ale o estetický, nýbrž zdravotní problém. Jak plastové výrobky škodí lidskému organismu?
To je ještě předmětem studií. My samozřejmě nedostáváme do těla celou PET lahev, máme ale už studie, které ukazují, že průměrně člověk za týden sní mikroplasty v hmotnosti, která by odpovídala jedné kreditní kartě. A to je trošku problém.
Mikroplasty máme v pitné vodě, v medu, v soli, máme je v jídle. Vlastně úplně nevíme, jaký vliv mají na naše zdraví, protože mají schopnost na sebe vázat chemické, toxické látky, což je teprve předmětem studií. Určitě ale víme, že je to špatně.
Plastové příbory by měly v Česku skončit. Předpis o jejich zákazu schválil Senát
Číst článek
Dvaapadesát kreditek za rok, to je docela dost na spolykání. Jak se tomu člověk může bránit? Asi zatím nijak?
Těžko. My se třeba bavíme o tom, jak je znečištěné moře, mluví se o tom, že v Tichém oceánu je nový kontinent z obrovského množství plastů, jenže to je jen to, co je vidět na povrchu. 98 % všech plastů v mořích je na dně, které nejsme schopni nikdy vysbírat, nikdy vyčistit. Do těch hloubek se nikdy nedostaneme.
Tak za těch 500 let se to rozloží.
No, to se právě neví, za jak dlouho a na co se to ještě rozloží – třeba se to rozloží zase na oxoplasty.
Druhá věc je, že jsou studie, které říkají, že znečištění v půdách je ještě třikrát větší než v těch oceánech. Z půdy přitom pěstujeme zeleninu, kterou potom jíme, krmíme tím dobytek a zvířata, která potom jíme. Takže plasty jsou tu všude možně, my je jenom nevidíme.
Podle odhadů se v Česku ročně prodá zhruba 300 milionů plastových brček, spotřebuje se až 20 tisíc tun plastového nádobí. Jak se tato nová legislativa může odrazit ve spotřebě? Je to nějak vyčísleno?
Vyčísleno to není, odhaduje se, že dojde ke snížení. Ta legislativa i požaduje, aby došlo k poklesu používání jednorázových kelímků apod.
My ani nemáme úplně přesnou evidenci toho, kolik takových věcí vůbec vyprodukujeme. Takže další věcí, kterou ten zákon přináší, je, že ti výrobci budou posílat evidenci, bude se evidovat, kolik toho vlastně je. Takže ten zákon je vlastně prvním krokem, abychom zjistili, kolik toho produkujeme a jestli se nám daří to snižovat.
Jak se díváte na povinnost některých výrobců hradit obcím náklady na úklid odpadu z veřejných prostranství?
Já se domnívám, že to je naprosto zásadní věc, protože teď to funguje tak, že výrobce něco vyrobí, má z toho zisk a pak už se o to nestará. A obec pak v podstatě zaplatí úklid toho, že nějaký podnikatel měl z ničeho zisk. To mi přijde jako přenášení odpovědnosti na někoho jiného, což je špatně.
To, že budou hradit sběr a úklid, částečně se na něm podílet, je strašně důležité, protože potom budou i samotní výrobci vymýšlet způsoby, jak komunikovat se spotřebiteli, jak je nabádat k tomu, aby s daným odpadem nakládali lepším způsobem, než ho prostě odhodit do okolí. Týká se to například i cigaretových nedopalků.
Jakými způsoby škodí životnímu prostředí produkce rychlé módy a jak budeme muset své spotřebitelské chování podle Ivo Kropáčka změnit? A co je špatně na tuzemské praxi skládkování, kvůli které Česku hrozí sankce od Evropské komise? Poslechněte si celý rozhovor vedený Vladimírem Krocem.
