Rádi si dělají legraci sami ze sebe. Belgičané mají podle bruselského zpravodaje podobný humor jako Češi
Belgický smysl pro humor je podobný tomu českému. Oba národy si rády utahují samy ze sebe. V případě Belgie to částečně souvisí s tamním složitým administrativním systémem. Ten způsobuje, že cokoliv zařídit tam zkrátka trvá, jak v glose říká bruselský zpravodaj Radiožurnálu Viktor Daněk.
Nejoblíbenější vyhlídkou na Brusel mezi místními nebylo slavné Atomium nebo vysoká kostelní báň, ale stará nevzhledná vícepodlažní garáž. Jmenovala se Parkoviště 58, na rozdíl od turistických památek se do ní dalo vejít zdarma a její střecha nabízela úžasný výhled na zlatě nasvícenou věž gotické radnice i úzké uličky klikatící se kolem.
Ztráta 450 miliard. Tolik loni EU stály stávky a nedostatek lidí pro řízení letového provozu
Číst článek
Parkoviště 58 ovšem před dvěma lety strhli, aby místo něj postavili kanceláře. Na jeho místě ale zatím zeje stavební jáma a nějakou dobu to tak ještě zůstane. Belgičtí archeologové v ní totiž objevili dosud neznámé nábřeží říčky Senne, která tudy už dávno neteče. Jedinou bruselskou řeku totiž na konci 19. století inženýři odvedli do kanálů a přikryli zástavbou. Archeologové objevili i stovky let staré mince, boty a prsten, a tak se rozhodli staveniště do hloubky patnácti metrů důkladně prozkoumat.
Zpoždění stavby bruselské úřady odhadují zatím na týdny, tady v Belgii by ale nikoho nepřekvapilo, kdyby se z týdnů staly měsíce nebo roky. Stavební průtahy totiž patří k místní tradici.
Stavební průtahy
Legendou mezi nimi se stal bruselský Justiční palác. Velkolepá stavba s víc než sto metrů vysokou pozlacenou kupolí, kterou si většina Bruselanů nepamatuje jinak, než v permanentní rekonstrukci. První rozsáhlá přišla po druhé světové válce. V 80. letech se zchátralý palác dostal do havarijního stavu znovu. A poslední rekonstrukce se táhne nepřetržitě už 16 let. Dostala se dokonce do bodu, kdy generální opravou muselo projít i samotné lešení, které mezitím zrezavělo.
Absurdity provázejí i každodenní život. Když potřebujete ze severu Belgie dojet do Monsu na jihu, na žádném dopravním značení toto stotisícové město nenajdete. Ve vlámské části totiž Monsu říkají Bergen - pochopitelně jen do chvíle, než na dálnici minete frankofonní hranici.
Jedna z prvních rad, kterou jsem tady dostal, zněla: na domácí poruchy nemá smysl volat opraváře, nechceš-li, aby se ti rozbilo ještě něco dalšího. Pošťačka v naší čtvrti na nový rok do schránek hází vlastnoručně podepsaná novoroční přání, dopisy ze zahraničí ale zásadně nosí se zpožděním a zmáčené, jako by je třídil vodník.
Spontánní stávka
Když v sousední čtvrti začali rekonstruovat křižovatku, vytyčily úřady objízdnou trasu přes obytnou čtvrť. A protože si její obyvatelé asi stěžovali, objevila se o pár týdnů později před vjezdem do objížďky cedule zákaz vjezdu. A tramvaje občas nepřijedou, protože se skupina řidičů spontánně rozhodne stávkovat.
Belgické podivnosti, ale i stereotypy se pak stávají terčem anekdot. Ta zcela ultimátní zní následovně: Žádné vtipy o Belgičanech neexistují, všechny jsou pravdivé. Když americký prezident Donald Trump nazval Brusel proklatou dírou, Belgičané mu natočili videoodpověď, ve které říkají, že má pravdu. Brusel je díra, ale zbytek Belgie je krásný, tedy až na frankofonní polovinu, to máte něco jako Mexiko, vzkázali autoři klipu Trumpovi.
Ve skutečnosti je Brusel se svými parky, tichými zákoutími a tisícovkami kavárniček, hospůdek, hranolkáren a stánků s vaflemi docela příjemné místo k životu. Občas si ale říkám, že je skoro zázrak, že tenhle složitý organismus vůbec funguje.
