Deník Lucie Výborné: Od umrznutí po halucinace aneb Co musím podepsat, než vyrazím na Antarktidu
Lucie Výborná, novinářka, rozhlasová a televizní moderátorka a jedna z hlavních tváří Radiožurnálu, se chystá na jižní pól. Pojďte sledovat její cestu v nepravidelném deníku Antarktida v mojí hlavě, který popíše jak přípravy, tak i samotnou anabázi (za) ledovým dobrodružstvím.
Výprava do Antarktidy se blíží, ještě pár týdnů a jsem v čudu. Příprava expedice je v plném proudu a nejhorší na ní je vždycky papírování.
Přímo na zamrzlý kontinent mě dopraví americká logistická společnost, která mi poslala obsáhlou smlouvu v angličtině. Jakkoli je moje angličtina na dobré úrovni, musím si po chvíli vzít do ruky slovník a za dalších pár minut už je na řadě přítel na telefonu, právník. Blízcí jsou naštěstí na moje dotazy zvyklí, tak se moc nediví, když se ptám.
Deník Lucie Výborné z cesty na jižní pól: Antarktida v mojí hlavě
Číst článek
Hlavně bez keců
Právničina je zdlouhavá a nudná, ale ve zkratce: musela jsem si přečíst dlouhý seznam rizik, které mi v Antarktidě hrozí. Smrt umrznutím, smrt vyčerpáním, smrt následkem pádu do trhliny, omrznutí, ztráta orientace, halucinace, nemožnost záchrany… a k tomu jsem ve smlouvě ještě musela podepsat, že se ani moje děti, ani moje širší rodina nebude s firmou soudit, kdyby se mi něco stalo.
Vzpomínám na své tři roky staré antarktické telefonáty s travel safety managery – tedy manažery cestovní bezpečnosti, jinak strašní otravové. Každý den ve stanovenou hodinu vytočíte přes satelitní telefon číslo, abyste potvrdili GPS polohu, že vám nic není, že je technická výbava OK a vy pokračujete dál. Navíc se „bezpečáci“ vždycky chtěli „vykecávat“. Jenže satelitní kredity, stojí balík, a tak pro to nemám úplně pochopení. Letos to nejspíš nebude jinak.
Deník Lucie Výborné: Cože, ty chceš jít na Antarktidu? A dneska nemůžeš vytáhnout ze spacáku ani ruku...
Číst článek
Pižlání slepáku
Smlouva podepsána, na řadě je ještě doktor. Podpisem pro logistickou společnost mimo jiné stvrzujete i to, že jste perfektně zdraví, protože transfuze, operační sály ani jiné vymoženosti v Antarktidě nejsou.
Když tam cestujete, musíte mít venku všechny zuby moudrosti a také slepé střevo. Tohle doporučení pochází z dubna roku 1961. Tehdy se nejznámějším antarktickým lékařem stal Leonid Rogozov, který si na tehdy sovětské stanici Novolazarevskaja sám operoval slepé střevo. Jinak to nešlo: byl to jediný lékař široko daleko. Břicho, do kterého si musel sám říznout, si umrtvil jen lokálně a v průběhu operace dvakrát bolestí omdlel. Ale věděl, že když to neudělá, zemře.
Nakonec operaci dokončil a zdravý se vrátil domů. Jestli asistenti, kteří mu drželi zrcátka, aby na to pižlání viděl, operaci přežili bez psychické újmy, jsem se už nedočetla.
Deník Lucie Výborné: 4505 m. n. m. Nad světem, nad starostmi a se slzami v očích
Číst článek
Vyšetřovat, či nevyšetřovat
Ale zpátky k mému doktorovi. Na jeho doporučení jdu také na echokardiografii. Službu konající vyšetřovatel je známý, dloube mi sondou pod žebry a na sestřičku mumlá jakási čísla a kouzelné formule. Vůbec tomu nerozumím, tak jen tak mezi řečí povídám: „Jak jsem na tom?“
„Vy už si dlouhohrající desku nekupujte, paní Výborná…,“ pozlobí mě šprýmař v bílém plášti a celé to končí výbuchem smíchu. Vzpomínám na zlatá slova neurochirurga Vladimíra Beneše: „Nikam nechoďte, Lucie, v tomhle věku vám už vždycky něco najdou!“
Deník Lucie Výborné: Moje vzletová rychlost je 120 km/h aneb Když se učíte ‚milovat‘ vichr
Číst článek
V kůži vedle medvěda
Vyšetření mám v kapse, vzpomněla jsem si ještě, že kapucu mojí antarktické bundy bude zdobit nutný kožich od pana Strnada. Mám bezchybnou polárnickou bundu, jen kožich, lemující kapucu, si musím obstarat sama – několikavrstvá kožešina skvěle chrání obličej ve vichru a mrazu.
Pan majitel mě cudně nabádá, ať vezmu s sebou nějakou svou fotku, že mě dají na tabuli cti. „Aha,“ říkám do telefonu. A protože vím, že moji předchůdci tam s bundami už byli, dodávám: „To budu asi vedle slavných polárníků, že?“
„Budete hned vedle naší nejslavnější zakázky,“ raduje se do telefonu pan Strnad a nadšeně dodává: „Dělali jsme pro Národní divadlo medvěda do Prodané nevěsty!“
Co vám budu povídat. Byl to perný týden.
