Partutovice tvoří domy a dřevěná stavení, které se táhnou do kopce dlouhým údolím na okraji Vojenského újezdu Libavá. Nad vesnicí se pasou krávy a za nimi zdálky viditelná stavba, která na první pohled do krajiny nezapadá. Čtyři typicky zkřížené lopaty větrného mlýna ale do krajiny bytostně patří.

„V okolí byly mlýnů desítky,“ říká Radiožurnálu podsaditý usměvavý penzista Jan Kandler. „Voda tady nebyla, tak se stavěly ‚větřáky‘. Tomuto kraji se říkalo moravské Holandsko,“ vypráví.

Jan Kandler bydlí v domě vedle mlýna a pocestným na požádání ukáže, co mlynářské řemeslo obnáší. Jenže to nejzajímavější si nechává pro sebe. „Mlýnem otočí jeden člověk,“ ukazuje na rumpál, kterým celý mnohatunový kolos rozpohybuje.

„To ale na mě musí přijít, pak se do toho pustím, taky to trvá půl dne,“ směje se mlynář a stoupá po schodech do prvního patra, kudy se vchází do mlýna. „Padesátikilogramové pytle se zrním si prý zákazníci nosili sami do druhého patra, do zanášky.“ Jan Kandler je povoláním tesař, což se mu náramně hodí, protože až na pár šroubů je celý mlýn dřevěný.

O mlýnu, jeho jednotlivých součástech, o drobných detailech jako je vyřezaná hlava hada na ráhně, které slouží k lehčení vrchního kamene, dokáže tesař Kandler vyprávět hodiny. Vyzná se i v jiných mlýnech v Česku a požádání vysype z rukávu jejich názvy a jména majitelů.

„Občas se tu někdo ukáže a řešíme jejich technické problémy. Ten můj je nejzachovalejší a hlavně funkční.“

Mlynář používá slova jako korčák, palce, selanda, lub, hasačák, zkrátka hantýrku, které snad nikdo jiný než člověk od fochu nemůže rozumět.

„Ale jo, tady v kraji to víme,“ ujišťuje mlynář a jen tak cvičně spustí klapot při vysypání mouky. „Čert s tím klepe, ale žádný velký rachot mlýn nevydával.“

‚Musí to na mě přijít‘

V prvním patře v rohu je vybudovaná malá kancelář, kde mlynář účtoval. Ten původní Alois Mocka měl asi s účtováním problémy, protože přišel na mizinu, musel dát mlýn do dražby a 1896 ho koupil Benedikt Maršálek. „To byl můj praděda, tady na té fotce ho máte s prababičkou,“ ukazuje.

Prostá kancelář dýchá historií a člověk si jen představuje, jak tady mlynář opatrně rozsvěcuje petrolejku a počítá. „Tady se nejen úřadovalo, ale sedělo, popíjelo, vedly se řeči,“ vypráví zasvěceně Jan Kandler, podle kterého takové dědictví zavazuje. „Člověk se musí udržovat.“

Kdy se ale mlynář rozhodne a celý mlýn i s perutěmi otočí proti větru, zůstává trochu tajemstvím. „To se nedoví nikdo, to ani já nevím. To se nedělá na přání. Musí to na mě přijít. Člověk, který to uvidí, musí mít štěstí.“

Ľubomír Smatana Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít