Soupravu tvoří čtrnáct čerstvě natřených a také tematicky rozdílných vagonů od obrněného, přes velitelský nebo divadelní až po sanitární vagon. Z posuvných dveří „těplušky“, tedy ubytovacího vagonu pro mužstvo, vyhlíží s ukázkovým vojenským knírem pod nosem Petr Čížek, mezi svými bratry zvaný Chroust.

„Knír si musím nakroutit každé ráno, chceme vypadat tak, jak vypadali legionáři,“ směje se Chroust, který s pěti kolegy provádí ve vlaku dva týdny a pak je vystřídá další směna. „Bydlíme ve vlaku, jíme ve vlaku, pracujeme ve vlaku,“ vysvětluje muž, který zasvětil svůj zatím mladý život vojenské historii, a povedlo se mu to, co mu mnozí lidé mohou závidět. Spojil práci s koníčkem. „Stěžovat si rozhodně nemůžu, je to krásná práce.“

Do těplušky vyskočí další mladý muž ve slušivé uniformě, odloží do rohu pušku a na kavalec hodí čutoru s ešusem. Zacinká to, Jiří Vesmiřovský sáhne do tepané tabatěrky a zálibně se usměje. „Tabatěrka, to je replika, čutora taky, ale ešus má sto deset let.“ Milovníci vojenské historie si dávají záležet na tom, aby měli co nejvíce originálních kousků, v horším případě alespoň dokonalé kopie. To se podle šéfa projekt Legie 100 Jiřího Charfreitaga týká i obrovského kanónu v jednom z vozů.

„Ruské carské dělo ráže 74,2 milimetru se nedá nikde koupit. Vyrobil nám ho kamarád puškař v Holicích.“ Kanón působí dokonale věrně už jenom kvůli tomu, že tvůrce nezapomenul vytepat do železa azbuku.

Legie 100

Putování soupravy po kolejích je náročná logistická operace a má ji pod palcem bývalý železničář Tomáš Gál. Teď právě brusným papírem hladí jakýsi dřevěný díl. „To je zabrána na palandy, aby hoši nepadali v ubytovacím vagonu,“ směje se Gál, který jako jeden z mála nepatřil k fanouškům vojenské historie.

K Legiovlaku se dostal z ryze odborných důvodů, už ale také uvízl v síti a ve vlaku tráví většinu času. Vyšperkovat čtrnáct vagonů do věrné historické podoby, sehnat povolení a hlavně peníze, je úkol pro nadšené, ale profesionály.

Šéfem projektu Legie 100 je třicátník Jiří Charfreitag. „To vymysleli sami legionáři v letech po válce. Našli jsme fotografie třeba z Mladé Boleslavi nebo Košic, jak lidem připomínali svoji anabázi právě v podobných vagonech. Jsme rádi, že jsme se do toho pustili a dotáhli to do konce.“

Dary od návštěvníků

Díky putování Legiovlaku v předchozích letech získali jeho tvůrci z Československé obce legionářské velké množství originálních předmětů a fotografií od návštěvníků. „Mnozí se chytli a začali hořet,“ říká průvodce Zdeněk Kubec, který zájemců hledal v databázi legionářů jejich příbuzné. „Vzali si to za své a spousta lidí se začala zajímat o své předky.“

Z darů získala Československá obec legionářská do svého archivu přes dvacet tisíc fotografií a řadu trojrozměrných předmětů, jako jsou třeba kufry legionářů nebo věci osobní potřeby. Přístup zájemců podle koordinátora publikační činnosti Michala Raka přinesl další efekt snahy o zviditelnění legionářů. „Lidi se vážně zajímají o své předky, chodí do badatelny, hledají v archivech a studenti píšou seminární nebo diplomové práce.“

Vstupné do muzea na kolečkách je dobrovolné, projekt finančně podporuje ministerstvo obrany a resort dopravy. Legiovlak vydrží na kolejích v Plasích do neděle 7. června, pak přejede do Žatce, do Loun a velkým obloukem postupně obkrouží celou republiku. Zpátky do depa v Plzni se vrátí v listopadu.

Ľubomír Smatana Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít