Procházky divočinou mění vnímání. Přijdete na jiné věci než v městské džungli, říká průzkumník Pištora
O samotě se potápí do hlubin, vydává se na Antarktidu, Špicberky nebo na okraj našeho civilizačního zájmu, na Papuu-Novou Guineu. „Díky mým zkušenostem vím, že to zklidnění mysli, vcítění se do přírody – být s ní, být její součástí – trvá většinou dva, tři dny. Pak začíná nádhera,“ říká potápěč a polárník Václav Pištora. Co mu z cest zbývá, když se vrací? A co naopak zanechal po své návštěvě Papuáncům? Vypráví v rozhovoru Host Radiožurnálu.
Říkáte, že se vám procházky polární krajinou staly závislostí. Proč?
Jsem rád, že se shodneme na označení procházky, protože slovo polárník dvakrát nemusím – o tom si můžeme říct něco později.
Mnohé můžeme odezřít z života divoké přírody a nativních komunit. Člověk musí chtít překročit svou komfortní zónu, myslí si Václav Pištora, zakladatel projektu To Live Not Exist
A závislost, to je jednoduché: jste sám se sebou, nikdo vám do toho nekecá. Skutečně se mění vaše myšlení, vaše pozorování, vaše vnímání a je to velký zážitek, který každému velice přeji, doporučuji. Vymyslíte tam věci, které byste v normální městské džungli rozhodně nevymyslel.
A je těžké se zkoncentrovat sám na sebe a být sám se sebou, když člověk vypadne z hektického života tady?
Díky mým zkušenostem vím, že to zklidnění mysli, vcítění se do přírody – být s ní, být její součástí – trvá většinou dva, tři dny. Pak začíná nádhera a krása užívání.
Přenese si to potom člověk zpět do toho „civilizovaného“ života, když se vrátí domů?
Z těchto cest si přináším spíš pořádek a řád. Když mi ráno ve tři čtvrtě na šest zvoní budík, tak si říkám: tak vstávej, ty Antarktido, ať do toho. Systém a řád rozhodně ano, klid samozřejmě za pár dní zmizí.
31:19
‚Pro turismus jsou nejhorší sociální sítě. Míra chlubení se zemím ubližuje,‘ říká cestovatel
Číst článek
Nejsou to pouze polární oblasti, je to příroda jako taková, která mě nesmírně fascinuje: konkrétně se jedná o divokou přírodu, nepřístupnou. Dostáváte se k ní složitě, není prostě za rohem, takže cesta do takové přírody chvilku trvá a něco to stojí a ve smyslu námahy. Je jedno, jestli je to příroda polárnická, podvodní anebo návštěvy komunit ve velkých dálkách, dálavách, kde žijí bez kontaktu s civilizací a dostat se k nim je složité – bolí to, ale setkání s nimi je fantastické.
Mezi Papuánci
Zatím jsme si povídali spíš o mrazivých krajích. Pojďme teď do tepla, na Papuu-Novou Guineu. Jak jste se tam dostal a kdy poprvé, když jste tam byl pětkrát?
Myslím, že už asi sedmkrát, osmkrát. Ale začal bych tím, že v mladistvém věku se ke mně dostaly o Papue informace toho druhu, že terén je neprostupný, že tam žije spousta kmenů, i lidojedů a že v žádném případě na Papuu necestovat.
Velmi zvláštní informace, která mě nesmírně zaujala, že ostatní svět se o asi přibližně milionu lidí, kteří na vysočině ostrova Papua žijí, dozvěděl při setkání s nimi někdy v roce 1925. Do té doby jsme nevěděli o milionu lidí, co tam dělají, a oni neviděli o nás. Byl to pro mě zajímavý fenomén. Vedle touhy vypravit se za nimi, pozorovat je, být a radovat se s nimi, to byl jeden z dalších důležitých důvodů, že prostě musím vyrazit.
Papua-Nová Guinea se potýká s rozsáhlými sesuvy půdy. Zemřít mohlo přes 100 lidí
Číst článek
Rozumím tomu správně, že jste stejně jako polárním krajům popadl i té guinejské vysočině?
Přesně tak. Když o tom přemýšlím, myslím, že to je krása, je to úžas, který se mnou vždy zamává. Zkoprním a žasnu, jestli je vůbec možné to, na co se koukám, ať už to je strnulá příroda nebo jsou to lidé, kmeny, které spolu sdílí určité hodnoty a vycházejí spolu – na některých místech spolu samozřejmě vycházet nemusejí.
Pozorování těchto lidí, setkávat se s nimi, povídat si s nimi a jíst s nimi, tancovat s nimi, zpívat s nimi.
Když jsem u toho zpívání, v jedné části Papuy, u Kurvajů, jsme my zpívali jim a Kurvajové zpívali nám. Představte si, oni měli písničky, které nebyly nepodobné moravským písničkám. Já jsem si tenkrát říkal: sakra, musíme je vzít do studia. Jenže kdyby letěli letadlem tady do studia ve Vinohradské, myslím, že by to tady nedali.
Přispět komunitě
Vy jste tam vymyslel takový projekt, jestli se to tak dá nazvat. Vydáváte knížku, která je určena právě Papuáncům.
Při jedné střele za potápěním, na souostroví Tonga, severním ostrově Vavaʻu – kde samice keporkaků vrhají svá mláďata a pobývají 3-4 měsíce, než jsou mláďata dostatečně silná, aby mohla migrovat k pobřeží Antarktidy nabaštit se tam – jsem si zkrátil pobyt, odloučil se od skupiny a vybral jsem si návštěvu festivalu.
Při všech předchozích návštěvách Papuy jsem žádný festival neviděl, ale moc dobře jsem věděl, že jsou zde obrovské festivaly typu Mount Hagen, Goroka. Ty jsem nechtěl vidět. Předem jsem se podíval, o co se tam jedná, na výsledky fotografů a pochopil jsem, že to je pouze velká show s mraky návštěvníků.
Při přípravě na návštěvu mě zaujal malý, nenápadný festival u jezera Kutubu. Návštěvníci z Evropy a z Austrálie jsme tam byli tři. Vyfotil jsem první sérii fotek, přijel jsem domů, koukám na fotografie a říkám si: sakra, co se tam děje? Čím jsou si ti lidé tak blízcí? Proč se tak zdraví? Proč se drží za ruce a veselí se – a na druhou stranu, proč nemálo výrazů v očích těch lidí jsou takové přemýšlivé až smutné?
U australského překupníka zabavili více než 3000 ptačích vajec. Jejich hodnota je skoro 8 milionů korun
Číst článek
Bylo to pro mě hrozně zvláštní, tak jsem se rozhodl, že budu kontaktovat pořadatelky. Jsou tři vzdělané ženy, vystudované v Austrálii, přesto se věnují této oblasti, která čítá přibližně 60 komunit. Když to znásobíte, jedna komunita musí mít 30-40 lidí účastníků, tak je to přes 2000 lidí.
Co bylo dál?
Po roce jsem dofotil další sérii a řekl jsem si, že když má pro ty holky, které tam ten festival založily, smysl se tímto způsobem o tyto komunity starat – aby se ti lidé jednou za rok stýkali, aby plánovali, aby sdíleli své hodnoty, aby nezlobili – řekl jsem si: Václave, musíš jim v tomto díle pomoci.
S kamarádem jsme dali dohromady knížku, která si myslím, že není úplně nejhorší. Nestálo to malé peníze. Knížku jsem jim tam při další návštěvě přivezl. Mým cílem bylo, aby každá knížka byla v jedné komunitě, aby se na to mohli podívat ti lidé, kteří na festival prostě nemohou dojít: rodiče, prarodiče, děti atd.
Při této realizaci a rozdávání knížek jsem si vzpomněl na jednoho průvodce, kterému když jsem řekl, že jedu na Papuu, byl nadšen a říká mi: to je skvělé, když budeš na Papue, tak spolu vylezeme Karsten pyramide. Ptám se: co to je Karsten pyramid? Přece součást G7. Říkám: co to je G7? To jsou nejvyšší vrcholy všech kontinentů a Papua je samostatný kontinent. Zde je nejvyšší vrchol Karsten pyramide. Říkám: a co z toho budu mít? No, vylezeš nejvyšší horu. A já říkám: já myslím, že pro mě důležitější, že oslovím dva a půl tisíce lidí, že je stmelím a že jim udělá má knížka radost.
Kdy Václav Pištora překonal strach z potápění a co zamýšlí projektem To Live Not Exist? Poslechněte si celý rozhovor výše.
