Sólo a pěšky Jižní Amerikou. Drsná cesta Honzy Rendla od Tichého oceánu k Atlantiku
Pěšky Jižní Amerikou od západního pobřeží k východnímu vyrazil ostravský elektrikář Honza Rendl. Za sebou už má přes dva týdny putování, vysoko v horách překročil hranici z Chile a do Argentiny a teď míří přes horské pouště stále na východ. 32letý muž není žádný začátečník, Jižní Amerikou putuje po čtvrté, přespává v přírodě, v laciných hotelech nebo u místních, a jako obvykle si všechno nese na zádech. A zase jde sám.
„Poprvé jsem šel taky sám, abych poznal zemi hezky na hrubo, na syrovo, proto jsem šel pěšky. Zůstalo mi to, protože jsem zjistil, že je to nejlepší způsob, jak poznat lidi. Proto jdu sólo.“ Proto se českému poutníkovi podaří občas přespat i u domorodců, a dozví se o zemi mnohem víc. Jižní Amerikou šlapal poprvé před pěti lety.
„To jsem šel deset tisíc kilometrů z Kolumbie do Chile. Druhá cesta byla během covidu, kdy jsem prošel dva tisíce kilometrů převážně severní Kolumbií, a to bylo hlavně proto, že v Kolumbie neměla žádné covidové restrikce. Třetí cesta byla letos v zimě do Venezuely, našlapal jsem 1500 kilometrů, protože mě zajímalo, jaký je ten jejich režim, o kterém se pořád mluví. No není to nic moc.“
Ostravský elektrikář obešel ale i Československo a to za 40 dnů. Jde totiž velmi svižně, denně přes 40 kilometrů. To musí i v Jižní Americe a to kvůli vodě.
„Tyhle pouštní pasáže se musí projít hrozně rychle, takže jdu i přes padesát kilometrů denně. Je to dost těžké, nikoho nepotkáš, jen hory a pouště a sem tam nějaký hada, což je pro mě nemilé setkání. Navíc tady na jihu je jiné počasí v Kolumbii nebo Venezuele, v horách je hodně sněhu. Zatím jsem prošel nejvyšší sedlo 3800 metrů. To bylo trochu drsnější, protože si nenosím moc věcí. Chci se vejít do 12 kilogramů včetně stanu a spacáku.“
Samota na cestě
Honza Rendl jde v tuto chvíli liduprázdnou krajinou, prý potkává lidi výjimečně. „Krajina je to nádherná, ale je potřeba si pořád dávat pozor, protože tady se pomoci nedovoláte. Signál mizerný nebo žádný a všude daleko. Kupuju si do zásoby tortilly, které moc neváží a k tomu trvanlivý salám, nebo cokoliv trvanlivého, co se nemusí vařit. Na cestě totiž vůbec nevařím. Když pak dojde do vsi nebo do města, sním, na co přijdu.“
Když už Honza Rendl dojde do vsi nebo městečka, tak díky tomu, že už se naučil solidně španělsky, neodmítne pozvání na kávu, do řeči se tam s exotickým cizincem prý dává kde kdo.
„To je tady úplně normální, jsi člověk, tak si sedneme a pár minut pokecáme. Je to věc v Česku pořád trochu nepochopitelná, ale pro mě naprosto přirozená. Je to jeden z důvodů, proč se do Jižní Ameriky tak rád vracím. To jsou ti lidé, každý se usměje, všechno v pohodě. Lidskost a mezilidské vztahy jsou tady úžasné.“
Charitativní smysl
Svoji cestu pojmul ostravský dobrodruh ale i trochu charitativně. Propaguje veřejnou sbírku na portálu Donio pro ostravskou organizaci Mikasa, která pomáhá lidem s autismem. Samotnému Rendlovi totiž lékaři před časem diagnostikovali Aspergerův syndrom, což jedna z poruch autistického spektra.
„Já to na sobě nijak vážně nepozoruju. Před lety jsem začal chodit k psychiatrovi kvůli depresím a postupně se to vyvinulo k této diagnóze. Asi jsem takový autistický samorost, a to možná vysvětluje, proč chodím sám a podnikám cesty po trasách, které ještě nikdo neprošel a neexistuje tady žádný oficiální ‚trailtrack‘. Chtěl bych tak aspoň trochu ostravskému Mikasu pomoct.“
Cestu Honzy Rendla můžete sledovat na sociálních sítích, píše také knihy a po návratu domů pořádá cestovatelské přednášky. V těchto dnech by se měl pohybovat v hornaté pouštní oblasti kolem města San Luis. Má za sebou více než dva týdny a v nohách zhruba 500 kilometrů.