• Další fotografie (9)

Ludvík Hess se před 20 lety touto dobou chystal na otevření prvního babyboxu v Česku. Cesta byla složitá, takže od první myšlenky k realizaci uběhly nejméně dva roky. Dnes je po republice 88 babyboxů a objevilo se v nich celkem 277 dětí. Ve velmi otevřeném rozhovoru pro Radiožurnál v rámci seriálu Příběhy babyboxu II mluví Ludvík Hess i o tom, jak mu babyboxy ovlivnily soukromý život. 13 let žil s odloženou holčičkou a její matkou.

Příběhy babyboxu II Praha 8:00 26. května 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Letos mají babyboxy v Česku kulaté výročí. Fungují 20 let. První jste otevřel v roce 2005 v Praze. Bylo to 1. června na Mezinárodní den dětí. Od té doby se v 88 babyboxech objevilo 277 miminek. Překvapuje vás ten počet odložených dětí?
Musím říct, že na začátku jsem si myslel, že se v babyboxech objeví několik dětí za rok.

Když vydělíme 277 dětí těmi 20 lety, tak vychází na každý rok asi 14 odložených děťátek. To nehodnotím kladně. Je to doklad o špatné sociální situaci nebo o špatných mezilidských vztazích.

Když se vrátíme o 20 let zpátky. Měl jste tehdy víc variant, jak tuhle schránku na odložené děti pojmenovat? 
Konkrétně si už ty nápady nevybavuji. Sice nejsem příznivcem anglických slov v češtině, ale nakonec jsem vymyslel slovo, které se absolutně ujalo. A to nejenom v české zemi, ale prakticky po celém světě. I když třeba v Německu mají jejich název.

Tragédie na Slovensku

V Německu se babyboxům říká Die Babyklappe, klappe je hovorově pelíšek, na Slovensku se babyboxy jmenují hniezda záchrany. 
To Slovensko bych nerad zmiňoval, protože bych nutně musel dodat i to, že na Slovensku děťátko v babyboxu nepřežilo a letos se stalo to stejné někde v Itálii.

Narážíte na dvě situace, kdy selhala signalizace a na odložené dítě neupozornil alarm. Dítě takto zemřelo v roce 2022 v Bratislavě a letos v lednu v jižní Itálii, kde mají babybox umístěný z vnější strany kostela. Provozovatelé českých babyboxů schránky pravidelně testují a to jednou týdně. Vám a dalším lidem se tak objevuje na mobilu fotka, kde je v babyboxu položená lahev s vodou. Jde o zátěžový test?
Ano. Provozovatelé babyboxu zkoušejí jednou týdně funkci bedýnky. Bývá to nejčastěji v pondělí. Většinou se tam vkládá plná plastová láhev, protože když Zdeněk Juřica, výrobce babyboxů, dělá školení, tak se ho zeptají, co mají do babyboxu na zkoušku vložit.

A Zdeněk jim řekne, no dejte tam třeba láhev s vodou. A oni to skutečně prakticky všichni používají a vkládají tam plnou plastovou láhev.

První babybox jste otevíral na Mezinárodní den dětí 1. června 2005 v pražském Hloubětíně. To byla jak dlouhá doba od první myšlenky?
Zhruba dva roky. Na začátku to byla obrovská práce a strašný boj. A teď si připomeneme 20. výročí od prvního babyboxu otevřením babyboxu nové generace v Trutnově. Na babyboxy může přispět každý.

Měl jste celou řadu odpůrců, mimo jiné tehdejší ministerstvo zdravotnictví. To tvrdilo, že se anonymním odkládáním dětí legalizuje nezodpovědné jednání rodičů.
Právě i proto moc oceňuji gynekologa Petra Píchu. První babybox v Česku nechal v roce 2005 jako primář nainstalovat u sebe na soukromé klinice GynCentrum v pražském Hloubětíně. Byl to rozhodně kus osobní statečnosti.

Jména dětí

Prvnímu odloženému dítěti je dnes 19 let. Poslednímu odloženému novorozenci jsou ani ne dva týdny, je to holčička, vybral jste pro ni jméno Linde. Jak stovky jmen vznikají?
Děti pojmenovávám po přátelích babyboxů nebo po jejich mecenáších. Třeba odloženého chlapečka, který přišel na svět 12. května a měl 2600 gramů, jsem pojmenoval po svém příteli a mecenáši babyboxů Vojtovi Novákovi, který nedávno odešel do říše květin.

Za 20 let fungování babyboxů jste se setkal s řadou silných, někdy až zarážejících situací. Například v roce 2019 se v babyboxu objevilo skoro desetikilové, zhruba rok a půl staré dítě. Chlapec už chodil a žvatlal.
Zmiňujete děťátko, které jsem pojmenoval Karel Spěváček. Chlapec byl odložený v Pelhřimově a dovezli ho tam v noci rodiče.

Co vím, tak byli odněkud z jižních Čech a do Pelhřimova jeli, aby trošku zmátli stopu. Ale stopu našel jejich dědeček, který se sháněl po vnukovi. Dočetl se v novinách, že nějaké velké děťátko bylo odloženo v Pelhřimově.

Novorozenci odložení do babyboxu jdou do adopce. Vy jste s některými novými rodinami dětí v kontaktu. Píšou vám, posílají vám fotky nebo vzkazy. S některými se stále osobně i vídáte?
Je to tak. Je hezké, když se se mnou spojí adoptivní rodiče a říkají mi, jaké mají skvělé děťátko. To je pro mě jistě zadostiučinění.

A jistě je také hezké, když mi lidi říkají, že jsem zachránil tolik a tolik životů a někteří mě i přirovnávají třeba k Britovi Nicholasovi Wintonovi, který zachránil stejně jako já stovky dětí. Ale to já asi nebudu. 

Raritní situace

Vy jste i pomáhal ve víc než pěti situacích, kdy žena odložila do babyboxu dítě, krok si rozmyslela a chtěla novorozence zpátky. Cesta byla možná i v jedné konkrétní situaci, která se stala před 13 lety. Jedna matka tehdy zanechala dítě v nemocnici kousek od babyboxu. Jak vám tahle situace změnila život?
Maminka se na mě obrátila poté, co nesla na severní Moravě holčičku do babyboxu.

Náhoda tomu chtěla, že babybox byl ten den mimo provoz. Holčičku, kterou chtěla odložit, zabalenou v tričku, donesla do nemocnice, předala personálu a odešla. Maminka dítěte se na mě obrátila několika e-maily, které jsem zařadil do své knížky. Tuším, že Stařec a Kuře.

Já ty knížky píšu tak, že z části jsou zcela autentické. No a maminka se se mnou spojila posléze telefonicky a najednou byla v Praze. Pomohl jsem jí. Neříkám, že zásadně, ale pomohl a děťátko dostala zpátky.

Přijela s ním několikrát sem domů za mnou. A pak tady s děťátkem zůstala. A žili tady se mnou do loňského roku třináct let. Ta holčička mi samozřejmě začala říkat tati, učil jsem se s ní básničky, vyrůstala tu. Měla mě ráda a bylo to oboustranné. 13 let jsem tedy žil s odloženou holčičkou a její maminkou.

Vy tohle 13leté období záměrně říkáte v minulém čase kvůli tomu, že ten vztah loni skončil.
Ano. Loni to skončilo definitivně. Byl mezi námi rozdíl čtyřicet let bez jednoho dne. Postupně jsem začal zjišťovat, že mě okrádá. Uvědomil jsem si to poprvé, když jsem to viděl černé na bílém.

Z banky přicházely výpisy, kde všude jsem vybíral velkou hotovost z bankomatu. Přitom o tom nevím. Jeden z bankomatů byl v metru a já jsem v metru byl jenom jednou, a to před 40 lety. Pomocí mé karty si ta žena postupně vybrala stovky tisíc korun.

Nebo jsem si také všiml, že mám neproplacené faktury. Například jsem měl zaplatit 30 tisíc korun za krmení pro koně a ty peníze odešly jinam, poslala je na účet svojí dcery, té, která mi říkala tati. To stejné, když jsem měl zaplatit nějakou pokutu. Peníze z mého účtu odešly, ale někam jinam.

Nahlásil jste to na policii?
Oznamovat jsem nic nešel. Nechtěl jsem, aby ta žena byla stíhaná. To není můj styl. Postupně se s tím vším pokouším vyrovnat. Je to můj kus života.

Veronika Hlaváčová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít