Manžele rozdělila nemoc. ‚Ty jsi kočka,‘ může říkat Jiří Marcele proto, že ho za ní vozí Ježíškovo vnouče
Plnit sny a přání osamělých seniorů přináší někdy i skutečně srdcervoucí příběhy a velké emoce. Paní Marcelu a pana Jiřího z Ostravy rozdělila nemoc a bylo stále složitější, aby se pravidelně navštěvovali. Ježíškova vnučka jim to umožnila, když pana Jiřího začala za ženou vozit svým autem.
Před Alzheimer home Ostrava pan Jiří namáhavě vystupuje z auta, přičemž mu Natálie Urbanová pomáhá s chodítkem.
Lásce seniorů dál vzkvétat umožňuje Ježíškova řidička. „Někdy je důležité neuvažovat a prostě jen konat,“ říká
„Je to pro mě vždycky příprava a potěšení. Před rokem a půl tak velké něco jiného, to byla ženská, to se nedá popsat. Jsou to nebe a dudy: dneska problémy ze zrakem i se sluchem. U nás to není tak ani o mluvení, jako dotycích,“ líčí pan Jiří, jak se těší za svou ženou.
Život se jim hodně změnil. Paní Marcela musela do domova, který je ale na úplně jiné straně města. Často za ní jezdit nemohl. Tři přestupy těžko zvládá kvůli špatné chůzi a s taxíky se to taky nedá.
„Sice si říkáme kamarádi, ale 700 korun, 650,“ vypočítává pan Jiří náklady. Využít nemohl ani senior taxi, protože jezdí mimo jeho rajon.
To už ale za skleněnými dveřmi vyhlíží jeho žena. „Ty jsi kočka. Kdo tě tu hlídá, když tu nejsu?“ vítají se.
Přání poznáte
Ježíškovým vnoučetem v tomto příběhu je Natálie Urbanová. „Já se přiznám, že jsem ani neuvažovala nad tím, jaké přání splním a čistě jsem si vybrala příběh paní Marcelky s panem Jiřím a vzniklo z toho tady tohle setkání,“ usmívá se. „Někdy je důležité neuvažovat a prostě jen konat,“ dodává.
,Nejlepší dárek, který jsem kdy dostala.‘ Prezident Pavel s manželkou Evou se stali Ježíškovými vnoučaty
Číst článek
Splněné přání těší i Ivanu Berešovou s Alzheimer home Ostrava. „Je to vždycky dojemné, všímáte si toho, co pro toho obyvatele rodina znamená. Nejlepší náladu naše paní Marcela má, když je s mužem. Ona umí říct, co má ráda a co jí nevyhovuje. Kvůli té nemoci neumí přesně vyjádřit přání, jak jsme zvyklí, ale vy to poznáte,“ líčí při pohledu na usmívající se paní Marcelu.
O tom, jaké to je, když se dva lidi mají rádi, nemusí Jiří ani Marcela vyprávět. Jde to i beze slov. Když si oba sedají v návštěvní místnosti, společně loupou banán a najednou pro ně okolní svět přestává existovat. Díky Ježíškovým vnoučatům se takto pravidelně budou potkávat dál.
