Štreit: Všichni fotografové odjeli v listopadu 1989 do Prahy. Já zůstal na vesnici a fotil, co se dělo tam
Zabýval se fotografováním vesnice a životem na venkově. Když začala sametová revoluce, fotograf Jindřich Štreit neodjel do Prahy nebo jiného velkého města, ale zůstal na Bruntálsku a zaznamenával, co se bude dít. Vznikly tak například unikátní fotografie protestního pochodu z Vajglova do Ryžoviště. V rozhovoru pro server iROZHLAS.cz vzpomínal na setkání traktoristů, dělníků a dalších i okomentoval současné demonstrace a soutěž Czech Press Photo.
Na rozdíl od řady jiných fotografů jste v listopadu 1989 nezamířil fotit protesty a probíhající události do Prahy, ale fotil jste poblíž hradu Sovinec. Proč jste se tak rozhodl?
To nebylo poblíž hradu Sovinec, ale na státním statku v Ryžovišti. Nesměl jsem učit, tak jsem od roku 1983 až do roku 1991 pracoval na státním statku.
Jindřich Štreit
Narozen 5. září 1946 ve Vsetíně. V roce 1956 se s rodiči a sourozenci přestěhoval do podhůří Jeseníků. Vystudoval výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (1967). V roce 1971 se oženil, s manželkou Agnes mají dceru Moniku.
Po absolvování vysoké školy začal vyučovat na základní škole v Rýmařově, následujícího roku se stal ředitelem školy v Sovinci a později v Jiříkově. Od roku 1974 vedl galerii v Sovinci, od roku 1997 v Bruntále.
V roce 1982 se zúčastnil jako jediný fotograf nepovolené výstavy neoficiálních výtvarných umělců na tenisových kurtech v Praze, kde jeho fotografie vzbudily pozornost tajné policie. Byl vzat do vyšetřovací vazby a posléze odsouzen k trestu odnětí svobody v délce deseti měsíců s podmíněným odkladem na dva roky.
Po propuštění z vězení nesměl Jindřich Štreit učit. Nejprve pracoval rok v knihovně v Bruntále. Po skončení soudního jednání musel odejít a začal pracovat jako dispečer Státního statku Ryžoviště. Po státním převratu v listopadu 1989 byl rehabilitován.
Mezi lety 1991 a 2003 vyučoval na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Od roku 1991 až do současnosti vyučuje na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. V roce 2000 se stal docentem pro obor fotografie. V roce 2009 získal profesuru na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.
Kvůli tomu jste neodjel do Prahy?
Rozhodl jsem se tak koncepčně. Řekl jsem si, že v Praze a všech ostatních městech bude spousta fotografů, kteří budou na ulici, na náměstích fotografovat srazy lidí. Ale kdo zůstane na vesnici? Tak jsem si řekl, že jsem fotograf vesnice, takže v tom budu pokračovat i při této události. Čekal jsem, co se bude dít na vesnici.
Jak na tu dobu po třiceti letech vzpomínáte?
Velice dobře. Překvapilo mě, že lidé, kteří byli „hodní“, kteří neprotestovali, kteří žili normální vesnický život zemědělců, který se řídí cykly – jarem, létem, podzimem, zimou – se dokázali sejít a domluvit se na průvodu, který šel z Vajglova – z jedné vesnice – do Ryžoviště, kde bylo ředitelství. Státní statek, na kterém jsem pracoval, měl šest vesnic.
Bylo úžasné, že se lidé takto domluvili, dokázali se sejít a zorganizovat protestní pochod na ředitelství do Ryžoviště, kde požádali ředitele, aby jim vysvětlil, co bude dál. Ředitel vyšel z kanceláře - před ředitelstvím se shromáždilo dost lidí - a proběhla diskuse. Samozřejmě to bylo s vlajkami i s malými vlaječkami, které nesli lidé – jak důchodci, tak aktivní dělníci z kravínů nebo dílen, traktoristi…
Jste ještě v kontaktu s těmi, které jste tehdy fotil?
Ano, jsme, protože zůstali bydlet na vesnicích.
A jak vzpomínají na tu dobu?
Samozřejmě, že vesnický člověk to neprožívá hekticky. Přemýšlí a čeká, co bude dál. Takže v tomto duchu se neslo i porevoluční hnutí. Ale ten průvod, který proběhl 28. listopadu, byl fantastický.
Pro mě to byla velice důležitá doba, protože jsem byl diskriminován, byl jsem chvíli ve vězení. Samozřejmě, že příchod sametové revoluce a osvobození pro mě byly velmi důležité, protože jsem byl po roce 1990 rehabilitován a mohl se vrátit do školství. Bylo mi to nabídnuto, ale rozhodl jsem se, že už nepůjdu do normálního školství, do základního, ale začal jsem učit na vysokých školách. V té době jsem dostal místo v muzeu v Bruntále a na okresním úřadě, kde jsem se staral právě o hrad Sovinec.
Záležitost města, ne vesnice
Jak se díváte na změnu společnosti za těch třicet let?
Myslím, že je to jednoznačné. I když byly a jsou různé problémy, protože proměna společnosti byla obrovská, tak si myslím, že se na to můžeme dívat jenom pozitivně. Změna zasáhla celý národ a proměna byla - nejen po stránce politické, ale i morální - velmi důležitá.
‚Proč nevysíláme z Letné?‘ Dosud nezveřejněné video ukazuje souboje během revoluce uvnitř rozhlasu
Číst článek
Vesnice je vaše životní téma. Život v ní fotíte už desítky let a získal jste za to řadu ocenění. Fascinuje vás stejně jako před lety?
Stále a intenzivně fotografuji. Řekl bych, že ještě intenzivněji než předtím. Už ale nejde jen o vesnici, ale i i sociální témata, která jsem začal ztvárňovat. Řekl jsem si, že budu pracovat na takových tématech, o kterých se málo mluví a která jsou potřebná pro společnost a ta by je měla nějakým způsobem řešit. Třeba to bylo téma drogové závislosti, starých lidí, bezdomovectví... V současné době se věnuji vztahu vězňů a kaplanů nebo pracuji na velkém projektu o domácím hospici. Jsou to pořád mezilidské vztahy, které jsou pro mě nejdůležitější.
3:05
Před 30 lety se rozezněly sirény a začala generální stávka. Zapojily se do ní tři čtvrtiny Čechoslováků
Číst článek
Nedávno jsme si připomínali třicet let od začátku sametové revoluce. Co říkáte tomu, že lidé opět ve velkém počtu vyšli do ulic na velké demonstrace proti vládě?
Myslím si, že jestli toto podstoupili, tak asi vědí, proč se setkávali. Prostě se trápí tím, že vývoj společnosti nebyl takový, jaký si představovali. Samozřejmě, že to zase byla záležitost spíše města než vesnice. I když - z různých menších měst lidé odjížděli do Prahy a účastnili se shromáždění jak na Letné, tak na Václavském náměstí.
Sledoval jste ty demonstrace a případně je fotil?
Nefotografoval, protože jsem měl každý den výstavu právě k sametové revoluci, přednášky, besedy, což bylo velmi náročné. A nejen v okolí Olomouce, ale byl jsem třeba na akci v Bratislavě a na mnoha jiných místech. Ale hlavně se to týkalo oblasti kolem Olomouce, kde jsme pořádali setkání s lidmi na vesnici, která měla mimořádnou návštěvnost.
Czech Press Photo
Jako fotografa se vás chci zeptat na letošního vítěze soutěže Czech Press Photo. Tu vyhrál Lukáš Bíba z Economie se snímkem české vlajky na demonstraci proti Andreji Babišovi. Nevím, jestli jste ji viděl...
Jsem ve správní radě Czech Press Photo, takže jsem dokonce předával diplomy.
OBRAZEM. Symbol složité situace v zemi. Czech Press Photo vyhrála fotografie z demonstrací na Letné
Číst článek
Na demonstraci byla řada fotografů a ozývají se hlasy, že vítězný snímek je sice podařený, ale nijak unikátní. Co na to říkáte?
Mám podobný názor. Vrací se to obrazově k tomu, co jsme už prožili před třiceti lety. Ale rád bych připomněl, že v Praze v Belvederu je monumentální výstava fotografií z roku 1989.
Jak se díváte na soutěž Czech Press Photo jako takovou? V poslední letech bývá kritizována kvůli fotografiím, které ji vyhrávají.
Jsem jak v porotě Slovak Press Photo, kde jsem od začátku, tak v podobné soutěži Czech Press Photo. Jsem přesvědčen o tom, že tato soutěž má velký význam a je velice důležitá právě pro fotografy, kteří se věnují novinářské fotografii, protože nemáme žádnou podobnou soutěž takového rozsahu, jako je právě Czech Press Photo nebo Slovak Press Photo.
