Modlil jsem se k bohu lesa. Po návratu do Prahy se nedokážu nadechnout, líčí pouť herec Šafařík
Období osobní nejistoty se pokusil překlenout putováním po Tenerife. Po návratu zjišťuje, jak těžké je udržet si čistou hlavu v rušném velkoměstě. „Hodně jsem revidoval své minulé vztahy, svůj vztah k sobě, k práci. Musím říct, že když jsem odtamtud odjížděl, měl jsem docela jasnou představu o tom, co chci. Vrátil jsem se sem a za týden jsem byl zpátky tam, kde jsem byl,“ popisuje otevřeně na Radiožurnálu herec Denis Šafařík.
Naposledy jste se nechal slyšet, že jste byl na Svatojakubské cestě a modlil se k bohu práce. Mě ale zajímá, jestli jste se modlil, aby vám práci dal, nebo aby vám ji vzal.
To je strašně zajímavé. Aby mi ji dal, protože shodou okolností dnes budu mít pohovor, začínám chodit na brigádu do běžné práce, abych měl nějaké peníze. Teď je nemám a říkal jsem si, že aspoň pro svou kočku potřebuji domů přinést peníze, aby měla na granule.
Zvládnu i jinou než roztomilou polohu, uvědomil si Denis Šafařík po Zločinech velké Prahy. Cenzurovat se sebere víc energie, než být upřímný, myslí si
Budete barista, nebo to bude kancelářská práce?
Bude to spíš taková práce, kde budu někde zavřený. Cesty jsou nevyzpytatelné. Teď v zimě to nebyla Svatojakubská pouť – ta byla v létě – toto bylo Tenerife na Kanárských ostrovech, kde jsem si udělal svoji vlastní pouť.
Ostrov jsem obešel a modlil jsem se tam k několika bohům, ať už to byl bůh práce nebo bůh lesa, protože jsem se tam několikrát dostal do momentů, kdy jsem měl stažený zadek.
Šel jsem lesem, kde padaly kameny z obřích útesů, a modlil se k bohu lesa a říkal jsem: „Prosím, já jsem nikdy neublížil přírodě. Prosím tě, ať na mě nespadne kámen, protože to mě zabije.“ Takto jsem se modlil třeba patnáct kilometrů, než jsem se z lesa dostal.
‚Hory je třeba naplánovat‘
Váš pocit naprosto znám. Poměrně často tohle sdílím v horách, když se dostanu do místa, kde nemám co dělat. Akorát já se takovým místům snažím vyhnout. Vy jste šel s čistým hledím.
Zariskoval jsem a pak se na sebe zlobil, protože to byl den, kdy jsem měl v plánu ujít 39 kilometrů. Tam už je potřeba mít opravdu přesně naplánované, kdy kde budete.
3:19
Romantický lesní hrádek Aichelburg je zároveň pomníkem. Připomíná mecenáše východních Krkonoš
Číst článek
Po asi deseti kilometrech v horách, asi 1500 metrů vysoko, tam byl nápis, že hrozí pád kamenů a stromů. Věděl jsem, že to je jediná cesta, kterou můžu jít, jinak se už nedostanu do bodu, kde mám být. Tak jsem to riskl.
Mentální výsledek celé pouti je jaký?
Procházelo to mnoha fázemi. První dva až tři dny to bylo opravdu zoufalství, bylo mi smutno.
Pak se to začalo zlepšovat, najednou jsem začal být v lepší kondici, fyzické i psychické. A zhruba na desátém dnu zase přišel brutální úpadek fyzických sil. Byla tam ohromná stoupání, Tenerife je hornaté.
Pico del Teide má kolik, 3500 metrů?
3700. Ale tam jsem shodou okolností nevyšel.
Protože tam byla spousta turistů?
Přišlo mi, že tam leze každý. Viděl jsem ale nádhernou přírodu. Těch 16 dní, co jsem šel, jsem byl sám se sebou a tehdy se z nitra začnou ozývat věci, které člověk dlouho udusával. Hodně jsem revidoval své minulé vztahy, svůj vztah k sobě, k práci.
Musím říct, že když jsem odtamtud odjížděl, měl jsem docela jasnou představu o tom, co chci. Vrátil jsem se do Prahy a zhruba za týden jsem byl zpátky ve stavu, v jakém jsem byl předtím. Praha má nějakou moc v tom, že člověka vsákne zpátky. Zase jsem ztratil přehled o tom, kudy kam.
3:58
OBRAZEM: Podstávkové domy jsou unikát, je potřeba je ukazovat, říká zakladatelka tradice jejich otevírání
Číst článek
Co je důležité?
Tak nějak. Vím, že takto utíkat nejde, ale plánuji zase někam odejít, klidně ať je to chalupa. Chci ale být někde trošku mimo.
Člověku to dovolí si od sebe odstoupit a podívat se na sebe shora. Já na sobě teď zase tahám všechnu tíhu a nedokážu se tady v Praze úplně nadechnout.
Když jsme tady seděli v roce 2023 a vy jste měl premiéru filmu O malých věcech, tak jste měl na hlavě kolečko, protože tam nebyly vlasy. Dívala jsem se na vás a bála se na to zeptat, nechtěla jsem vám ublížit. Teď už na hlavě kolečko nemáte. Co se stalo?
Vypadaly mi vlasy, byla to stresová alopecie. Bylo to podle mě tím, že jsem si ten rok tak nakládal, s tím filmem, do toho divadelní premiéry a začal jsem řešit syndrom vyhoření, který se postupně blížil.
Vlasy byly takovým signálem těla, které řeklo, že takto to není udržitelné. Od té doby jsem se zaměřil na to, aby to udržitelné bylo – až do té míry, že jsem se dostal do fáze, kdy z extrémně moc práce jsem na extrémně nulové práci.
Čím povolání herce stresu nahrává? A jak Denis Šafařík uvažuje o rolích, které píše sám pro sebe? Poslechněte si celý rozhovor, audio je v úvodu článku.
