Pervitin a lepší výkony v práci, závislost, historiky z mládí nebo české trauma. Nehodnotící pohled na drogu, v jejíž výrobě a spotřebě patří Česko ke špičce, přináší nová kniha novinářky a dokumentaristky Apoleny Rychlíkové a publicisty Pavla Šplíchala. „Dřív se lidé za užívání drog styděli. Dnes se lidé, co mají identitu feťáků, nestydí, nemají problém to sdílet. Je to pro ně otázka identity,“ přibližuje Rychlíková pro Radio Wave.

Praha 22:42 11. prosince 2022 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Reportáže o české pervitinové scéně vydali Rychlíková se Šplíchalem nejprve na webu A2larm.cz, teď jim vychází v nakladatelství Alarm i kniha s názvem PIKO. Oba přiznávají, že si nejprve museli najít vlastní jazyk, jak o pervitinu a jeho uživatelích psát, aby se vyhnuli bulvarizaci. Osvojit si také museli slovník komunity.

„Můj nejoblíbenější nový výraz je Máchalová. Člověk, který třeba už nic nebere, ale zůstává mu určitý způsob pohybu, který souvisí s pikařskou vykrouceností,“ prozrazuje Šplíchal slang odvozený z pohádky S čerty nejsou žerty.

Rychlíková srovnává, že v minulosti se lidé k užívání drog nepřiznávali, pro oficiální statistiky to platí i dnes. V terénu je to ale jinak, říká novinářka:

Svět dospívajících je estetický, ‚špinavé‘ drogy nejsou zajímavé. Zájem je o nikotinové sáčky, tvrdí adiktolog

Číst článek

„Z výzkumů vyplývá, že mladí dospívající drogy neberou, ale realita je jinde. Protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil mluví o tom, že epidemie pervitinu v Česku je významná a spoléhat se musíme hlavně na nízkoprahová zařízení, kam si lidé chodí vyměňovat jehly a podobně, i když to samozřejmě nedělají všichni.“

Z archivu mezi drogonauty

Pervitin poprvé uvařili v Japonsku na konci 19. století a ve druhé světové válce přispěl k prvotnímu úspěchu nacistické armády. V roce 1959 byl ale vyškrtnut ze seznamu léčiv kvůli svým vedlejším účinkům.

„V 70. letech narazili jedni z prvních drogonautů, členů normalizační subkultury, v knize na pojem pervitin. A začali se o to zajímat. Jeden z nich pak v patentové knihovně dokázal politikou bonboniér, sladkostí a nadbíhání získat důvěru knihovnic a podařilo se mu dostat ke knize patentů na pervitin,“ popisuje Šplíchal.

Asi 40 receptů si tento průkopník opsal a testoval doma. „Napřed se to pilo. Později dokázali vyrobit krystal, který si aplikovali nitrožilně, to probíhalo někdy v roce 1978 až 1980. A na konci už měli ten perník, jak ho dnes už ani neznáme, ale jak tu byl s námi asi 23 let.“

Kontrola jako křivka U. Na jednom konci jsou drogy, na druhém zneužívané legální látky, říká adiktolog

Číst článek

Tehdejší experimentátoři ale neměli přístup k literatuře, která by je upozornila na nežádoucí účinky drogy.

„Drogonauti všechno testovali sami na sobě. Byla to malá a hodně zasíťovaná subkultura, která stála na osobnosti vařiče, který drogu rozdával. Neprodávalo se to. Uživatelé sháněli prekurzory, to, co je potřeba na var,“ přibližuje Rychlíková. Až do roku 1985 to bylo legální.

V té době vyšla kniha Memento novináře a pozdějšího politika Radka Johna. „Ta kniha je extrémně konformistická, o lidech píše jako o feťácích, co nemají moc jiné vlastnosti než tohle. Ale tenkrát to způsobilo šok,“ říká Šplíchal.

Třídní rozdíly mezi drogami

V 90. letech se kultura kolem drogy proměnila, do výroby vstoupily organizované skupiny a látka se začala prodávat. Efedrin coby základ pervitinu se dostal na seznam zakázaných látek.

„Hodně věcí ale zůstalo stejných. Třeba že způsob, jakým perník berete, ovlivňuje váš třídní status. Chudší lidé většinou užívají nitrožilně, protože to je efektivní užívání, takzvaně za málo peněz hodně muziky,“ upozorňuje Rychlíková.

Šplíchal doplňuje: „Vyplývá to z výzkumů. Tvrdá data ukazují, že spotřeba drog ve vyloučených lokalitách je stejná jako ve městech. Ale liší se to v drogách, které se tam berou. V lokalitách nebudou mít lidé tolik zkušenost s LSD, ale zase tam bude víc pervitinu.“

„Vyplývá to už z 80. let, kdy se snažili drogu přizpůsobit co nejvíc domácím podmínkách. Do dneška je tak pervitin extrémně jednoduchý na výrobu, naučí se to prakticky každý,“ připomíná Rychlíková a Šplíchal dodává: „Zjevně má pervitin také nějaké kvality v rámci drog, když se udržel dodnes.“

Poslechněte si celý rozhovor, audio je výše v článku.

Tereza Havlínková, kac Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít