Psychiatr Horáček: Sociální sítě jsou návykové a stresují nás

Myslíte, že nás stresují sociální sítě?
Samozřejmě, a těch důvodů je celá řada. Stresují nás několika mechanismy. Za prvé, stresující události, které se nás bezprostředně netýkají, přinášejí k nám blíž, exponují nás k něčemu, co nás stresuje, s čím bychom se nesetkali bez nich. Současně uvnitř dynamiky těch sociálních sítí je celá řada mechanismů, která zesiluje akcent na negativní a varovné zprávy a potlačuje akcent na pozitivní a neutrální zprávy. To jsou ty hlavní důvody.

Takže ty algoritmy, které fungují v rámci sociálních sítí, možná to, jak lidé víc reagují na to špatné, co vidí, tak to zesiluje to, že se to objevuje častěji a tím pádem se k nám dostává víc špatných zpráv, a to může na nás mít nějaký sekundární vliv?
Přesně tak, jak říkáte, ale to nejsou algoritmy, to je lidská psychologie, protože člověk snáze přepošle negativní zprávu než zprávu neutrální nebo pozitivní. Algoritmy jsou ještě trošku něco jiného.

A jaký efekt to pak tedy na člověka má, když má kolem sebe tolik špatného a negativního?
Řekl jste to sám, stresuje nás to. Vytváří to vlastně mylný dojem, že svět je víc nebezpečný, víc negativní, než je doopravdy. To znamená, že se amplifikuje jeden akcent, ten nebezpečný, uměle tím, jak ta síť funguje.

Já si pak říkám, jak je teda možné – a teď je to teda moje domněnka –, že jsou sociální sítě návykové? Respektive, že se snažíme se opravdu každou volnou chvíli dívat na to, co se děje, když víme, že co tam najdeme, bude to negativní. Jsme rádi obklopování negativnem?
Je to přesně tak. Sociální sítě jsou návykové a jsou návykové stejně jako jakákoliv lidská činnost, kterou máme tendenci kompulzivně opakovat. Těch důvodů, proč může člověk být závislý na sociálních sítích, je celá řada. Je to běžný mechanismus závislosti. První důvod – pro člověka je velmi obtížné zůstat sám se sebou v klidu. Když vám řeknu zavřete oči a zůstaňte sám se sebou, tak ten, kdo není trénovaný v meditaci, tak to velmi rychle prostě přeruší. Protože je to pro nás negativní, máme tendenci takzvaně externalizovat, to znamená utíkat od sebe do vnějšího světa, pustit si rádio, koukat se na televizi anebo v dnešní době listovat sociální sítě. Je to mechanismus externalizace, abychom nemuseli být v kontaktu sami se sebou. Druhý důvod, který se týká hlavně nějakých vypjatějších nebo složitějších období, třeba covidu nebo války apod. – je potřeba jakéhosi zabezpečovacího chování, kontrolu nad tou situací. Takže trvale sledujeme ty zprávy nebo sociální sítě, aby nám něco neuniklo a abychom byli informováni o tom negativním procesu, který zrovna probíhá. Takže těch mechanismů je víc a bez pochyby je ten adiktivní nebo závislostní potenciál obrovský.

K té externalizaci – naráží to tedy na takový ten mechanismus být sami společně, který já znám třeba z mediálních studií z podcastu? Totiž že poslouchám podcasty, protože chci být sice sám, ale chci tam být s někým, vytvořit si nějaký vztah na dálku.
Já bych řekl, že to je další, třetí mechanismus, takže externalizace pozornosti je jenom to, abych odklonil pozornost sám od sebe a prostě ji na něco nalepil, co přichází z vnějšího světa, protože to je jednodušší. Nemusím být v kontaktu sám se sebou, a navíc to přináší nějakou zábavu a řešení nějaké potřeby, nějakého novelty seeking, to znamená hledání nových informací. To, co říkáte, je afiliace se skupinou, což je věc, kterou poskytují sociální sítě mimořádně efektivně a zneužívají – nebo využívají, jak to vezmeme – obecně lidskou potřebu být součástí nějaké skupiny. Evolučně jsme se vyvinuli tak, abychom žili v nějakých skupinách o 200 až 300 členech, a to nám dělá dobře. Proto se rádi stýkáme, a právě sociální sítě poskytují prostor pro to, aby vznikly uzavřené skupiny. Dneska se jim říká komnaty ozvěn, echo chambers, které sytí tuto potřebu, a to se vším všudy, to znamená včetně hormonální odpovědi oxytocinům. Oxytocin je hormon, který je zodpovědný mimo jiné za to, že nám je dobře, když jsme s někým – když jsme v páru, když je matka navázaná na miminko, nebo když jsme navázáni na partu blízkých lidí, na partu kamarádů. Rizikovost těch komnat ozvěn spočívá v tom, že sytí tuto potřebu, aniž se ti lidé doopravdy znají, a současně uvnitř těch komnat ozvěn se potom zostřuje světonázor v té oblasti, kterou ti uživatelé té konkrétní komnaty ozvěn sdílejí. Výsledkem je to, že se světonázor lidí, kteří jsou takto těsně navázáni na sociální sítě a jsou součástí nějakých informačních bublin, polarizuje, dochází následně k fragmentaci společnosti jako takové. To je největší rizikový moment, který sociální sítě přinášejí nejen pro duševní zdraví, ale také pro demokracii jako takovou.

Novelty seeking

Český rozhlas spolu s Institutem SYRI a Sociologickým ústavem Akademie věd České republiky před létem představil projekt, který jsme nazvali Společnost nedůvěry. Ono to trošku navazuje na to, o čem mluvíte, protože v tom projektu se mimo jiné ukázalo, že čím méně věříme v systém, v nějaké mocenské instituce, tak tím víc jsme potom schopni podléhat konspiracím. Proč to říkám – lidé, kteří nevěří v systém, se budou raději uzavírat do těch echo chambers a budou ten svůj světonázor sdílet s jinými a ubezpečovat se v něm, a tím pádem se ještě víc izolovat od té většinové společnosti, chápu-li to správně?
Je to přesně tak. Mě výsledky této studie nepřekvapily, potěšily mě, a nesmírně si vážím toho, že Český rozhlas tohle vlastní šetření udělal. Nepřekvapuje mě to jednak proto, že to má logiku, a jednak proto, že to je naprosto v souladu s daty, které má moje výzkumná skupina, kde jsme jednoznačně potvrdili, že je vysoký překryv mezi lidmi, kteří mají hlubokou nedůvěru v tento společenský systém, kteří se nenechali naočkovat proti covidu a kteří aktuálně podporují rusko-ukrajinskou válku a nevěří NATO ani Evropské unii. Je to jedna skupina lidí tvořící přibližně 10–15 % naší společnosti a otázka je, kdo to vlastně je a proč tomu tak je. To je předmětem velmi intenzivního výzkumu, který si myslím, že potřebuje nějaké vysvětlení. 

Dobře a možná tedy aspoň jedním z těch vodítek může být to, že to jsou lidé, kteří i ve velkém využívají právě sociální sítě a přes ně nabývají některých názorů nebo šíří některé názory? Teď tak trochu poukazuji na tu takzvanou dezinformační scénu nebo scénu dezinformátorů.
Já myslím, že jsou to dvě věci. Zaprvé sociální sítě nebo přítomnost v té komnatě ozvěn, to samo o sobě ovlivňuje světonázor člověka a zostřuje ta přesvědčení. Polarizuje nás, což je spontánní, nikým nějak záměrně nezaviněný mechanismus, který tam běží. Takže to je jeden tlak, který na ty uživatele je. A potom přesně, jak říkáte – internet jako takový a sociální sítě zvlášť jsou nesmírně snadno a levně zneužitelné pro propagandu, manipulaci, a to jednak domácími dezinformátory, ale především zahraničními agenturami. Konkrétně v našem případě, pochopitelně, jsou uživatelé internetu v České republice mnoho let pod obrovským tlakem propagandistických a manipulačních kampaní z Petrohradu, z Ruska.

Ten výzkum, o kterém mluvíme a na kterém se podílel Český rozhlas, rozdělil českou společnost na několik skupin. To navazuje na to, že je podle vás – a myslím si to samé – hrozně důležité zjistit o koho se jedná, o jaké skupině lidí se přímo bavíme. Jednou z těch asi osmi skupin, na které jsme rozdělili společnost podle toho, kdo dezinformacím věří víc, kdo míň a jak se to projevuje, tak jedna z těch skupin byla nazvána skupinou apatických, kteří, pokud si to vysvětluji správně, to hledání pravdy vůbec nezajímá, nebo jsou vůči němu lhostejní?
To je dobrá otázka. Nejsem si jistý, jestli já jsem úplně adresát na tu odpověď. Můžu odhadovat, že jsou asi dva mechanismy, které by mohly vysvětlit, proč je někdo apatický v této věci. Zaprvé, novelty seeking – potřeba nových informací – je osobnostní rys, který je různě distribuován ve společnosti a vůbec nezávisí na inteligenci. Někdo má tu novelty seeking vyšší, někdo nižší, někdo má hodně vysokou a někdo má hodně nízkou. Někdo má hodně nízkou potřebu nových informací ze světa.

Je to absolutně přirozené?
Je to absolutně přirozené, to je statistickým rozložením toho rysu v populaci by to bylo vysvětlitelné. Pak si dovedu představit, že mezi těmito apatickými „uživateli“ jsou takoví lidé, kteří mají absolutně jiné starosti, existenční starosti o svoje přežití, o svoji rodinu a jsou to lidé, kteří mají starosti takové ty bližší, takže nemají čas věnovat svoji pozornost dění ve světě a hledání pravdy, protože chtějí uživit svoje děti. To si já myslím, ale jak říkám, je to spekulace.

Jestli to právě nejsou ti lidé, kteří potom ve výsledku hledají na těch sociálních sítích, ne novinky a ne to, co by mohly další šířit, ale to odreagování, to uvolnění.
Taky, určitě. 

To asi nefunguje, že bych si udělal mindfulness ze sociálních sítí, nějakou terapii?
Ne, určitě ne. Ne, mindfulness míří naprosto opačným směrem.

Abychom si uvědomili sama sebe v tom daném okamžiku?
A nesoudili jsme a odmítali jsme všechny hodnotové soudy, které jsou spojeny s informací. Mindfulness znamená, že maximálně otevřu stavidla svojí pozornosti a detekuji informace tak, jak přicházejí. Jsem jim otevřen a snažím se aktivně nesoudit, nehodnotit a jenom je prožívat. Což je úlevné, protože to, co nás zúzkostňuje, jsou právě ty kolaterální myšlenky, kterými soudíme. A proto mindfulness skvěle funguje u celé řady diagnóz a tak. Kdybychom chtěli porozumět tomu mechanismu, proč člověk podlehne dezinformaci, nebo jak je jeho myšlení znásilněno tou sociální sítí, tak ten proces má několik kroků. Máme nějakou bias uvnitř toho digitálního ekosystému, která nám přináší víc negativních zpráv, nějaké zkreslení. To u člověka potencuje pocit nejistoty, a pocit nejistoty je pro mozek jeden z nejhorších stavů, protože mozek potřebuje predikovat. Mozek je stroj. Na predikce, na odhad toho, co bude v budoucnosti a neustále to testujeme, naše očekávání. V okamžiku, kdy jsme ve znejistěné situaci, tak predikce nefungují, a to je stav, kterému říkáme nejistota. V těle se odehrávají stejné změny jako při stresu. Jinými slovy nejistota a stres jsou synonyma, a psychicky to navozuje úzkost. Takže máme zúzkostněného nejistého člověka a ten pro to rychle hledá nějaké vysvětlení. A jakmile přijde nějaká dezinformace nebo nějaká konspirační teorie, tak jejich podstatou je to, že poskytují komplexním, složitým problémům rychlé vysvětlení. To uleví od nejistoty a jakmile se uleví od nejistoty, obnovuje se v mozku proces učení, a konspirace nebo dezinformace se nesmírně rychle zapíše synaptickými mechanismy do paměti a do struktury mozku, což je důvodem toho, proč dezinformace jsou, jak se říká, lepivé. Přilepí se na člověka a je nesmírně obtížné je vyvrátit. V okamžiku, kdy pochopíme tento mechanismus, nebo kdy ho identifikujeme, což je v podstatě model, se kterými teď pracujeme, tak nám to otvírá celou řadu mechanismů, jak intervenovat a jak lidem pomoct. A mindfulness, které zmiňujete, právě míří na tu nejistotu.

V tom vašem modelu, respektive v těch modelech, se kterými vy pracujete se svým týmem, je v centru toho všeho nejistý, zúzkostněný člověk?
V našem centru pozornosti je sekvence dějů, které vedou od příčin nejistoty k pocitu nejistoty. Nejistota v mozku má tendenci k tomu, aby lidské myšlení bylo rigidní, to znamená, aby zrigidnělo. Myšlení je buďto rigidní, to znamená, preferuje jedno vysvětlení, nebo je flexibilní, to znamená, pracuje se škálou různých možných vysvětlení. Složitá situace, třeba covid nebo válka, vyžaduje flexibilní myšlení, abychom se rychle jako úhoři nějakým způsobem adaptivně tou situací prosmýkli, abychom přežili s co nejmenšími ztrátami. A bohužel ta nejistota klade akcent naopak na tu rigiditu. Rigidní myšlení je uspokojeno nejsnáze tak, že dostane nějaké jednoduché, prvoplánové, instantní vysvětlení – za covid může někdo, kdo ho udělal, nějaká temná skupina elit, a tak. To znamená, ta rigidita je nakonec většinou spojená s nějakou paranoidní interpretací, a to je právě také to, co mě jako psychiatra na tom problému primárně zajímá a v čem si myslím, že můžeme pomoct. 

Tolerance nejistoty

Já si to spojuji ještě s jednou věcí, kterou zase znám z mediálního prostředí. Loni v létě jsme se bavili s profesorem Igorem Lukešem o postpravdivé, respektive postfaktické společnosti. Vy jste už několikrát zmínil v některých rozhovorech termín epistemická krize, jako krize z nějaké zkušenosti, z nějakého poznání. Souvisí to spolu?
Samozřejmě to spolu souvisí. To, co dneska prožíváme, se označuje různými termíny. Ty termíny míří de facto k témuž, protože termín postfaktická souvisí s trošku módou různých post něco – poststrukturalismus, postmoderna, postdemokracie atd. Odkazuje to k tomu, že prožíváme krizi fakticity, to znamená krizi fakt, se kterými se pracuje mnohem volněji a snáz nějaká lež zvítězí v mysli a srdci člověka. Termín epistemická krize odkazuje spíš k mechanismu, jak k tomu došlo. Epistemologie je teorie poznání a ten termín odkazuje ke krizi poznávacího procesu. Abych byl zcela konkrétní – dřív, když jsme poznávali svět zprostředkovaně, tak jsme to poznávali z médií, které měly redakční rady. Redakční rady nějakým způsobem ručily za míru pravdivosti toho, co v médiích bylo. Teď celosvětově víc než polovina uživatelů získává hlavní informace o světě ze sociálních sítí, kde žádná redakční rada není. To znamená, že člověk za pravdu nepovažuje kde co, a k tomu odkazuje ten termín epistemická krize. Ty termíny se překrývají, ale každý akcentuje trošku jinou složku.

Takže ta cesta k poznání, když bych to úplně shrnul, je opět nabourávána existenci sociálních sítí?
Samozřejmě. Sociální sítě právě v této epistemické krizi hrají negativní roli, což je bez pochyby.

Já se ještě musím vrátit k jedné věci – vy jste říkal, že je teď předmětem dalších studií zjišťovat, kdo je v centru. Jakých konkrétních částí společnosti se to týká? Dá se říct kdo je náchylnější k tomu, aby se stal nejistým kvůli sociálním sítím?
Víme o tom hodně. Víme kupříkladu, že to až tak úplně nesouvisí s IQ, ani se vzděláním. Známe celou řadu univerzitních profesorů, kteří vesele konspirovali a šířili naprosté nesmysly. S čím to tedy souvisí? Podle našich výzkumů je nejdůležitějším rizikovým faktorem tolerance nejistoty. Tím se vracíme k té nejistotě. Tolerance nejistoty je osobnostní rys, který je u každého trošku jinak vyvinutý. A ten, kdo má nižší toleranci nejistoty, pochopitelně nakonec snáz propadne těm konspiracím. Prostě proto, že konspirace jako takové řeší tu nejistotu. Takže to je tento moment, aspoň podle mě. Plus to, co jsme říkali – nějaká rigidita myšlení. Rigidita myšlení nebo flexibilita, opačná stránka, je zase něco, co je osobnostní rys, který nezávisí na IQ. Je to prostě něco jiného než inteligence. A lidé, kteří mají tendenci jako rigidních vysvětlení, snáz podlehnou konspiračním teoriím. A pozor, rigidita myšlení a tolerance nejistoty jsou trošku dynamické faktory. To znamená, že se mohou v průběhu života vyvíjet. Existuje nesmírně zajímavá studie, metaanalýza, která celosvětově hodnotila vývoj tolerance nejistoty v souvislosti na penetranci mobilních telefonů. A zjistili, že s tím, jak ve světě stoupalo využití mobilních telefonů ve smyslu hledání zpráv, tak klesala tolerance nejistoty. Mobilní telefony, které používáme pro to, abychom se koukali na zprávy, a oni nám saturují to, čemu říkáme zajišťovací chování, zajišťují nám tu jistotu a to bezpečí, tak paradoxně, ale ono to není tak úplně paradoxní, vedou postupně ke snižování toleranci nejistoty. Takže mobilní telefony jako takové snižují toleranci nejistoty celosvětově. To, co je důležité a o čem jsem hluboce přesvědčen, je to, že většina lidí, kteří podléhají dezinformacím anebo kteří je i šíří, když to nejsou ty jejich výrobci, že prostě jsou to oběti toho systému, systému ve smyslu digitálního systému, tak jak je uspořádán, plus oběti těch profesionálních dezinformátorů, kteří tam někde jsou. 

Nejtěžší otázka na závěr – jak s tím vším bojovat? Jak bojovat s nejistotou?
Když rozumíme tomu mechanismu, máme vytvořený nějaký kauzální řetězec, což pracovně dneska máme, tak nám to otvírá možnosti, jak s tím bojovat a je jich celá řada. Já jsem identifikoval asi sedm nebo osm kroků. Zaprvé – samozřejmě by teoreticky šlo nějakým způsobem regulovat digitální ekosystém, což se nabízí. Má to svoje pro a proti a je otázka, jestli by to fungovalo. Druhá možnost je nějakým způsobem vybavit naše digitální zařízení tím, čemu se říká vodítka epistemické kvality, což by už šlo. To už je nadějnější věc.

A co to je?
To jsou informace nebo metadata o té zprávě, kterou si čtu, které poukazují na to, že je zpráva pravdivá nebo naopak, že je vymyšlená. To je dneska celá vědní disciplína, jak to udělat, abychom vybavili počítače nebo vyhledávače právě těmito vodítky. Kdybyste četl nějakou zprávu a rovnou jste viděl, že to bylo někde fabrikováno s cílem manipulovat anebo že to odkazuje k něčemu, co se skutečně stalo, tak jsme úplně někde jinde.

Zase kdo by to pro ověřování zaštiťoval?
Ty mechanismy jsou – AI. Další možnost je pochopitelně kultivovat naši toleranci nejistoty, což je asi ta věc, která mně přijde nejvíc atraktivní. Jak jsme řekli, tolerance nejistoty je fluidní, je dynamický faktor a dá se to kultivovat – kupříkladu psychoterapií nebo něčím, co zvyšuje flexibilitu lidského myšlení nějakými dalšími postupy. Těch postupů je pochopitelně mnohem víc. Důležitou roli by měl hrát stát, který by se měl proaktivně snažit o to, aby nás chránil před dezinformacemi ze zahraničí. Další parametr, který tam je, je právě ta potřeba být součástí nějaké skupiny. Řekli jsme si, že to, že já jsem součástí nějaké té komnaty ozvěn, je pro mě výhodné, protože mi to zvyšuje oxytocin, že mám okolo sebe partů lidí, kteří stejně smýšlejí. Kdybychom se nějakým způsobem cíleně snažili posilovat afiliaci se státem nebo s aliancím, nebo s Evropskou unii, tak tuto potřebu, být součástí nějaké větší skupiny, která je pro mě bezpečnější, když jsem součástí skupiny – snáz se ubráním predátorovi, je to evoluční potřeba –, tak pochopitelně taky méně snadno člověk podlehne nějaké takové dezinformační skupince.

Takže i laická rada na závěr, související s tím, o čem jste teď mluvil – vystupte někdy ze své bubliny. Načerpejte i názory jiných…?
Přesně tak.