Bariéry nemusejí být jen fyzické, třeba schody, ale i virtuální. A netýkají se jen lidí s postižením, ale narazit na ně může v různých životních situacích každý. „Ať už kvůli tomu, že stárneme a ztrácíme zrak a sluch, nebo proto, že se zraníme a najednou se pohybujeme o berlích, případně cestujeme s kufrem nebo kočárkem,“ přibližuje v rozhovoru pro iROZHLAS.cz Mariana Chytilová, expertka na přístupnost, inkluzi a diverzitu.

Rozhovor Praha 6:00 7. července 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Co je to přístupnost? Týká se pouze lidí s fyzickým postižením?
Přístupnost pro mě znamená, že se můžu nezávisle pohybovat, fungovat a využívat služby, aniž bych narážela na bariéry. Přístupnost se tedy netýká jen lidí s fyzickým nebo jiným postižením. I když ti na bariéry narážejí nejvíce. My všichni se občas hůř orientujeme nebo pohybuje v prostoru a my všichni se chceme cítit vítaní, užít si výstavu, dostat se na poštu, do vlaku nebo si koupit lístek na fotbal.

Co si pod pojmem přístupnost můžeme konkrétně představit?
Lidé si pod slovem přístupnost většinou představí rampu, výtah nebo piktogram bezbariérové toalety. To jsou důležitá opatření ve fyzickém prostoru. Kromě toho však musíme řešit přístupnost informací, přístupnost produktu nebo služby a i přístupnost lidí, se kterými přijdeme do kontaktu. 

Přístupnost se tedy týká fyzického i virtuálního prostoru.

Představte si, že potřebujete do nemocnice na rentgen. Na webových stránkách najdete, kde přesně dané oddělení sídlí a jak se do něj dostat. Zároveň se dozvíte, kde je nejbližší parkování nebo přístup od zastávky veřejné dopravy. Je tam i fotka, takže dopředu víte, jak vypadá vchod i samotné oddělení.

V nemocnici je srozumitelná navigace, díky které přesně víte, kde jste a kudy máte jít, abyste se na rentgen dostali. Na místě je kde si sednout a odložit. Po příchodu dostanete jasné informace o tom, co vás čeká.

Informační videa, která se promítají v čekárně, mají titulky. Zdravotní personál je vstřícný, mluví přímo na vás a způsobem, kterému rozumíte. Pokud je to potřeba, umí zajistit tlumočení nebo nabídnout informace pomocí klíčových slov a piktogramů. A nikdo není překvapený, že přicházíte s dítětem nebo se psem.

Zmiňovala jste virtuální prostor. Co si mám představit pod přístupným online prostorem?
Asi nejjednodušší je představit si webovou stránku, kterou navštívíte. Víte, čeho se týká? Chápete intuitivně, jak ji procházet a jak se v ní orientovat? Má srozumitelné a snadno ovladatelné menu i ve 200% zvětšení? Je text na stránkách dobře členěný, čitelný a kontrastní? A nabízí vám různé možnosti, jak se zeptat na radu – e-mail, telefonický kontakt, možnost napsat SMS – nebo vás jen odkáže na chatbot?

Takže se to vlastně týká nás všech, protože na něco takového narážíme všichni a pořád?
Myslím, že přístupnost a přístupná opatření se primárně týkají lidí s nějakým druhem postižení nebo lidí, kteří se hůře orientují nebo pohybují v prostoru, ať už fyzickém nebo virtuálním. 

Ale za mě jsme my všichni lidé, kteří se do takové situace mohou někdy dostat. Ať už kvůli tomu, že stárneme a ztrácíme zrak a sluch, nebo proto, že se zraníme a najednou se pohybujeme o berlích, případně cestujeme s kufrem nebo kočárkem a hodně oceníme, že tramvaj, která zrovna přijela, je bezbariérová. 

Bariéry, urážky i cestování vedle laboratorních myší. Lidé s postižením zažívají diskriminaci a ponižování

Číst článek

Jaké jsou příklady dobré praxe? Napadají vás nějaké fyzické či virtuální prostory, které jsou dobře přístupné?
Asi neznám dokonalý příklad, ale mohu si všímat míst, aplikací nebo služeb, kterým se něco daří dělat hezky. V případě fyzického prostoru mě napadá Tate Gallery v Londýně a částečně třeba Centrum současného umění DOX, kde je velké úsilí věnované tomu, aby se do nich člověk mohl snadno dostat, aby si měl kde odskočit a aby měl výtah, který ho odveze tam, kam potřebuje. 

V případě DOXu to také znamená, že se člověk může v tom labyrintu všech chodeb ztratit, protože navigace už třeba není tak přítomná a srozumitelná pro lidi, kteří tam jsou poprvé.

Také se mi líbí, jak Guggenheimovo muzeum pracuje se smyslovými mapami. Na pláncích ukazuje, která místa jsou hodně vytížená a která naopak tišší a s tlumenějším osvětlením.

A dobré příklady online platforem či webů?
Myslím, že v online prostředí jsou skvěle přístupné stránky organizace Scope nebo BBC. Jejich webové stránky musí splňovat kritéria přístupnosti, aby je mohl procházet a užívat třeba člověk, který ty stránky poslouchá, ale nevidí. Nebo člověk, který si je musí hodně zvětšit, nebo člověk, který potřebuje stránku ovládat pouze z klávesnice. 

BBC se také snaží informovat o dílčích opatřeních: klávesové zkratky pro ovládání přehrávače, snadné filtrování obsahu s titulky, audiopopisem nebo v britském znakovém jazyce. 

Dlouhodobě příkladné jsou i stránky britské vlády gov.uk. Představte si, že veškeré informace o státu a jeho službách máte jednoduše a srozumitelně na jednom místě.

Gov.uk hodně pracuje se srozumitelným jazykem (plain language). Snaží se formulovat informace tak, aby byly srozumitelné pro devítiletého člověka. Zvyšují tak šanci, že obsahu porozumí nejširší veřejnost - ti, kteří mají nižší dosažené vzdělání, ti, kteří mají angličtinu jako druhý jazyk, ti, kteří se hůře soustředí nebo jim dělá obtíže vnímat psaný text.

Cílem je zapomenout na mnohostránkové dokumenty psané odborným jazykem a malým písmem, které nikdo nechápe. Namísto toho lidem nabízí jednu stránku A4 s klíčovými informacemi, ze které se dozvíme vše podstatné. Ruku na srdce, kdo z vás si vyhledává informace o tom, jak podat daňové přiznání na gov.cz?

Jak jsou na tom weby české státní správy? Mám na mysli například weby ministerstev.
Myslím, že se české veřejné instituce snaží na přístupnosti pracovat, ale je před nimi dlouhá cesta.

Většina se věnuje přístupnosti samotných webových stránek na úrovni kódu a webového rozhraní. Málokterá instituce pracuje i na tom, aby nabízela srozumitelný obsah. Proto mi udělaly velkou radost například stránky Veřejného ochránce lidských práv. Nejenže se z nich dozvím, jak se dostat na místo pěšky, MHD i kde je přístupný vchod, ale také nabízejí návod, jak psát srozumitelně úřední texty a konečně podstránku Ombudsman bez bariér. Z té se třeba dozvíte, jak podat podnět v braillově písmu nebo v českém jazyce.

2:24

Hradec Králové investuje do bezbariérových tras. Ne vždy ale systematicky

Číst článek

Pomáháte firmám a institucím být více přístupné. Jak taková pomoc vypadá?
Většinou za mnou přichází organizace nebo firmy, které chtějí být přístupnější a otevřenější, protože to vnímají jako hodnotu. Někdy jsou motivováni eticky, jindy byznysově. Někdy jde o podnět zevnitř, jindy jednají na popud mateřské firmy nebo člověka s postižením, který u nich narazil na nějakou bariéru.

Společně se snažíme ve spolupráci s lidmi, kteří se pohybují a orientují jinak než šedý průměr, pojmenovat bariéry a najít řešení. Buď hledáme cestu, jak zvládnout tu jednu konkrétní věc, třeba aby na pódium nevedl schod, ale rampa. Častěji se však zamýšlíme nad tím, jak zpřístupnit celkové fungování firmy nebo instituce nejen na úrovni prostoru, ale také informací a samotné služby, které poskytují.

Jako příklad můžu uvést filmový festival Jeden svět organizace Člověk v tísni.

Při přípravě festivalu se řeší přístupnost kin. Řešíme vhodnou navigaci, zajištění schodolezu nebo indukční smyčky pro lepší poslech publika se sluchadly nebo implantáty.

Pak pracujeme s lidmi, kteří se během festivalu starají o publikum. Snažíme se je proškolit, aby zvládli komunikovat a asistovat i někomu, kdo se pohybuje na vozíku nebo s bílou holí a asistenčním psem, nebo aby zvládli nouzovou situaci.

Veškeré informace o festivalu od tiskových zpráv a příspěvků na sociálních sítích, po plakáty nebo newsletter a webové stránky připravujeme tak, aby byly srozumitelné pro lidi, kteří texty poslouchají, nebo je naopak vnímají pouze zrakem. Naše videa mají titulky, fotky alternativní texty a věty nejsou plné zkratek nebo opakujících se emoji.

A také tlumočíme zahájení a zakončení do českého znakového jazyka, zajišťujeme simultánní přepis a filmy vybavujeme popisnými titulky nebo audiopopisem.

Máte zkušenosti ze zahraničí, kde jste žila a studovala. Jak je to s přístupností v zahraničí? Pamatujete si na nějaké příklady dobré praxe?
Velmi se mi líbilo, jakým způsobem zpřístupnili své kulturní instituce v Paříži. Neříkám, že všechno dělají naprosto skvěle, ale dařila se jim jedna věc, a to oslovení různých cílových skupin, například neslyšícího publika, které například v Centre Pompidou nebo v Louvru tolik nechodilo. 

Spolupracovali například s různými neslyšícími umělci a umělkyněmi, kteří ve francouzském znakovém jazyce natáčeli video o tom, jak na ně působí různá umělecká díla. Nefungovali jako kurátoři, ale jako influenceři do komunity neslyšících. Informovali o umění v jejich jazyce a způsobem, který je pro neslyšící Francouze a Francouzky srozumitelný. 

Centre Pompidou tehdy spolupracovalo s neslyšící lektorkou, která každý třetí čtvrtek v měsíci provázela neslyšící návštěvníky a návštěvnice výstavou a dávala jim informace nezprostředkovaně, přímo ve znakovém jazyce. V tu chvíli byl program Centre Pompidou pro toto publikum nízkoprahový, srozumitelný a atraktivní.

A konečně mě hodně baví příklad státu Washington v USA. Kde změnou jazyka jednoho úředního dopisu k daňovému přiznání zmenšili vytížení telefonní helplinky o 95 procent.

Napadá vás nějaká věc, na kterou neustále narážíte v českém veřejném prostoru, která se tady prostě opakuje a kterého opakovaně děláme špatně a která opakovaně dělá ty prostory, ty budovy nepřístupné?
Asi mě jako první napadá již zmiňovaná navigace. Zaráží mě, jak dlouhodobě ztěžujeme lidem cestu za námi, za naší službou, do našeho prostoru. Jak ještě předtím, než k nám dorazí, vytváříme frustraci.

Když někde pracujeme, tak víme, kudy jít. Ale už nám nedochází, že před tou samou budovou může někdo stát poprvé a neví, jak se dostat dovnitř. To váhání a nejistota je hloupý začátek vztahu člověka s veřejnou institucí, způsobuje znejistění a nevytváří důvěru.

Pokud bychom se více soustředili na to, jak člověka zvenku hezky provést naším prostorem, pomohli mu dostat se tam, kam potřebuje, aby se u nás cítil dobře, aby věděl, kam si odskočit, aby se nemusel se na všechno ptát, ohromně pomůžeme nejen jemu, ale nám všem.

Druhá věc, které si všímám nejen já, ale hlavně mí známí na vozíku, je nepřístupnost přístupných toalet. Když už někde jsou, tak často zamčené nebo fungují jako sklad uklízecích prostředků. Ta nedůstojnost situace, kdy si nemůžete dojít na záchod, je strašná. Doporučuji podívat se na facebookovou skupinu kolegyně Emy Rónové Nejen toalety pro všechny.

A konečně jedna rána do vlastních řad. V naší společnosti je hromada expertů na vše. Ostatně patřím mezi ně. Nicméně k tvorbě přístupných opatření málokdy zveme lidi s žitou zkušeností, ty, kterých se přístupnost primárně týká, samotné lidi s postižením. To oni jsou skuteční experti na své potřeby. Pokud chceme zajistit služby, které mohou používat opravdu všichni bez rozdílu, tak se na jejich řešení musí také podílet lidi s různými životními zkušenostmi, aby to zase nebylo „o nich bez nich“.

Anna Košlerová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít